Adolf Portmann - Nové cesty biologie

keywords

Name:

<raw>

<h1> 
ADOLF PORTMANN 
 
NOVÉ CESTY BIOLOGIE</h1>
&nbsp;<h3>
 
OBSAH
 
&nbsp;</h3>
<table border="0" width="100%" id="table1" cellspacing="0" cellpadding="3">
	<tr>
		<td colspan="3"><a href="#PŘEDMLUVA">PŘEDMLUVA</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">I.</td>
		<td colspan="2"><a href="#CESTA_DO_NEVIDITELNÉHO_SVĚTA">CESTA DO NEVIDITELNÉHO SVĚTA</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td colspan="2"><a href="#CESTA_DO_NEVIDITELNÉHO_SVĚTA">MAKROMOLEKULÁRNÍ ÚROVEŇ VÝSTAVBY 
ORGANISMŮ</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">II.</td>
		<td colspan="2"><a href="#CELEK_A_JEHO_ČÁST">CELEK A JEHO ČÁST</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td colspan="2"><a href="#CELEK_A_JEHO_ČÁST">PROBLÉM TVORBY BUNĚK A PROBLÉM ORGANIZACE</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">III.</td>
		<td colspan="2"><a href="#NITERNOST">NITERNOST</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td colspan="2"><a href="#NITERNOST">VZTAH KE SVĚTU A PROŽÍVÁNÍ</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">IV.</td>
		<td colspan="2"><a href="#PŘÍRODNÍ_ÚTVAR_A_TECHNICKÁ_FORMA">PŘÍRODNÍ ÚTVAR A TECHNICKÁ 
FORMA</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td colspan="2"><a href="#PŘÍRODNÍ_ÚTVAR_A_TECHNICKÁ_FORMA">ORGANISMUS VE DVOJÍM SVĚTLE FUNKČNÍHO A ESTETICKÉHO HODNOCENÍ</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">V.</td>
		<td colspan="2"><a href="#HIERARCHIE">HIERARCHIE</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td colspan="2"><a href="#HIERARCHIE">PLNOST VZTAHŮ KE SVĚTU A OBJEKTIVNÍ URČENÍ JEJÍ ÚROVNĚ</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">VI.</td>
		<td colspan="2"><a href="#JEV">JEV</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td colspan="2"><a href="#JEV">JAKÝ SMYSL MÁ VZHLED ŽIVÝCH BYTOSTÍ</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td width="1%">1.</td>
		<td width="90%"><a href="#1._Sebevyjádření_živých_bytostí">Sebevyjádření živých bytostí</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td width="1%">2.</td>
		<td width="90%"><a href="#2._Výklad_ornamentů_na_kůži_živočichů">Výklad ornamentů na kůži živočichů</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td width="1%">3.</td>
		<td width="90%"><a href="#3._Kresby_hadů">Kresby hadů</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td width="1%">4.</td>
		<td width="90%"><a href="#4._Peří">Peří</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td width="1%">5.</td>
		<td width="90%"><a href="#5._Mořští_plži">Mořští 
plži</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">VII.</td>
		<td colspan="2"><a href="#EVOLUCE">EVOLUCE</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td colspan="2"><a href="#EVOLUCE">PROMĚNY FOREM ŽIVOTA V DĚJINÁCH ZEMĚ</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">VIII.</td>
		<td colspan="2"><a href="#POŘÁDEK_ŽIVOTNÍCH_ZNAKŮ">POŘÁDEK 
ŽIVOTNÍCH ZNAKŮ</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td width="3%">&nbsp;</td>
		<td colspan="2"><a href="#POŘÁDEK_ŽIVOTNÍCH_ZNAKŮ">ŽIVÁ BYTOST JAKO JEDNOTA NITERNOSTI, JEVU A ZACHOVÁNÍ</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td colspan="3"><a href="#OBRAZOVÉ_PŘÍLOHY">OBRAZOVÉ PŘÍLOHY</a></td>
	</tr>
	<tr>
		<td colspan="3"><a href="#POZNÁMKY">POZNÁMKY</a></td>
	</tr>
</table>
<h3>
 
 <a name="PŘEDMLUVA">PŘEDMLUVA</a></h3>


&nbsp;

Na mnoha frontách proniká biologie do skrytých oblastí života. K neviditelným 
strukturám dospívá za hranici, již elektronové mikroskopy otevřely našim očím. 
Záhada prožívání vyznačuje další směr, jímž jak výzkum chování, tak fyziologie 
postupují pomocí nových metod.
Problém ontogeneze vyžaduje svou vlastní techniku; opět jiné cesty směřují k 
probádání proměn života v dějinách Země, k tajemství evoluce.
Fakta se hromadí: již před mnoha lety uváděl 
</raw>[[Image:555c7e6b0dbb5a84010dbb873a390049|popup|Jakob von Uexküll]]<raw> příklad stále 
houstnoucí chumelenice a upozorňoval přitom, jak značně může narůstající sněhová 
pokrývka proměnit určitou skutečnost krajiny ve zcela jiný svět.
Učebnice, která má být prvním pořádajícím uvedením do nepřetržitě protékající 
zásoby faktů, se musí odhodlat k dalekosáhlým zjednodušením, bez nichž bychom si 
neporadili s tolika aspekty života. Je třeba vyzdvihnout podstatné skutečnosti. 
Nedočkavý duch, který se chce úspěšně vrhnout do výzkumu na jeho právě živých 
frontách, je nakloněn pohlížet na takové podstatné skutečnosti i strukturu 
jejich začlenění jako na předem známé a dobře uspořádané pole vlastních úkolů 
výzkumu. Chce rychle proběhnout touto předsíní vědy, aby se zapojil do práce v 
laboratořích a vůbec na bitevním poli tvůrčí činnosti.
Chceme se na této cestě k frontám bádání na chvíli zastavit: neboť to, co jsme v 
její první, výchozí etapě pokládali za základní skutečnosti, nese s sebou již 
mnohé základní otázky. A kdo se jimi zaobírá, dospívá k náhledu, že odpovědi 
nebudou tak jednoznačné, jak by naznačovaly bojové záměry badatelů. Kdo zkoumá 
základní otázky, shledá v mnohém, co mu bylo předkládáno jako fundamentální 
vědecký výdobytek, pouhou, dobově poplatnou, prozatímní domněnku, vedle níž jsou 
možná zcela odlišná pojetí.
Proto je občas třeba zkusit se soustředit na otevřené otázky a zjišťovat, které 
z odpovědí, jimž je právě dnes dávána přednost, si své místo skutečně zasluhují 
a zda tu a tam nevedou k novým objasnění úplně odlišné cesty než ty, jichž se 
právě nejčastěji používá.
V době, která pronikla do říše neviditelného, však ve svém pokusu rovněž chceme 
upoutat pozornost také na ‘zjev‘ organismu, na jeho vnější utváření. Na základě 
neobvyklého kladení morfologického problému se dovoláváme takového pojetí 
vzhledu, které nás vede k revizi soudobého panujícího uspořádání životních znaků.
Tento pokus, který chce podněcovat k obnovenému zkoumání duchovních základů 
biologovy práce, snaží se současně určit hranice výpovědi vědy o Životě. Přitom 
má být také nashromážděn a blíže osvětlen materiál, který může sloužit 
filosofickému pochopení živé přírody a z něhož mnohé dosud neupoutalo onu 
pozornost, jíž nejedna z těchto skutečností podle mého názoru zasluhuje.
Mnohé z příkladů, jež zde budou podrobněji uvedeny, pocházejí z okruhu, jemuž se 
se svými spolupracovníky již po léta věnuji. Předesílám proto svému výkladu dík 
všem, kteří se po kratší či delší dobu podíleli na společném díle a bez jejichž 
nadšeného úsilí by mnohé, o čem je na těchto stránkách řeč, bylo doposud 
nevyslovitelné. Můj dík patří též výtvarnici, paní Sabině Bousani-Baurové (Paříž), 
která se již po léta tvořivě účastní naší práce. Právě tak děkuji paní 
Margueritě Kottmann-Nadolnyové a slečně Magdaleně Neffové za pomoc při 
zpracování rukopisu.
Cesty, které ve svém nástinu základních otázek biologie sledujeme, vedou až k 
hranicím vědecké výpovědi. Kdo však stane na hranicích, spatřuje přes ně jinou 
zemi. Nechť tento pokus – právě tam, kde se pohybuje na samé hranici – prohloubí 
zkušenost, že Život znamená vždy víc, než o něm může daná doba se svými 
vědeckými prostředky vypovídat. 

 
Basilej, v září 1960 Adolf Portmann
<h3 style="text-align: center"> 
I. <a name="CESTA_DO_NEVIDITELNÉHO_SVĚTA">CESTA DO NEVIDITELNÉHO SVĚTA</a> 
Makromolekulární úroveň výstavby organismů &nbsp;</h3>
Zkoumání života lze započít dvěma směry: od látky, živé hmoty, do jejíhož 
tajemství se snažíme proniknout všemi prostředky vědecké techniky, ale také od 
nitra, vnitřního prožitku, jak je nám především přístupný v našem vlastním bytí.
Obě cesty jsou nutné – teprve úhrn jejich výsledků představuje vědecky 
použitelnou pravdu o životě. V našem nárysu základních otázek biologie budeme 
muset sledovat oba postupy. Obraťme nejprve pozornost k bádání o živé hmotě a z 
této oblasti především k úkolu biologie, který nyní nabývá stále většího významu: 
prozkoumat živou hmotu daleko za hranici viditelnosti.
Máloco v práci biologů se mi zdá tak závažné jako překračování sféry viditelného, 
vpád do neviditelného světa, kam dnes biologie zahájila svůj nápor na široké 
frontě. Za první světové války, kdy jsem začínal svá studia, byla již dávno 
dosažena krajní mez viditelnosti, kterou při maximálním zvětšení umožňují 
světelné mikroskopy. Kudy vede tato hranice?
Představme si milimetr rozložený na tisíc dílků; rozlišovací schopnost 
mikroskopu dosahuje přibližně jedné třetiny takového dílku, který se nazývá l &#956; 
– tedy 0,3&#956;. Ultramikroskop využívající bočního osvětlení, dovoluje rozeznat v 
tmavém poli ještě menší ozářené dílky. Bylo však možno prokázat i tělíska o 
velikosti 1 desetitisíciny milimetru – avšak pouze jejich přítomnost, nikoliv 
skutečné formy, neboť v ultramikroskopu se jeví jen jako zářící body, podobné 
hvězdám na noční obloze.
V té době – 1915 – nás neobyčejně zaujala kniha chemika Wolfganga Ostwalda. 
Nazval ji Svět zanedbatelných dimenzí a rázem zde otevřel nové perspektivy práce 
– pokoušel se totiž učinit metodami fyziků a chemiků srozumitelnými právě ony 
struktury, které ležely za hranicí rozlišovací schopnosti mikroskopu. Nejeden z 
nás se tehdy přeorientoval na koloidní chemii, jejíž způsob chápání plně ovládal 
představy o struktuře živé hmoty až do počátku dvacátých let. Pak ale následoval – asi v polovině dvacátých let – vpád nových forem představ, 
a to hned ze dvou zcela odlišných oborů. Prvním byla chemie, která tehdy začala 
přesněji poznávat říši velkých molekul; v krátké době vznikla makromolekulární 
chemie, tj. chemie molekul o více než 1500 atomech! Ta vybudovala nové, závažné 
pojetí stavby živé hmoty, nový model, který začal v mnoha oblastech práce 
zatlačovat stále ještě výhradně panující představy koloidní chemie a který také 
obohatil symbolickou řeč o nové hieroglyfy<a href="#1">1</a>. Biochemie a biofyzika, 
bakteriologie a virologie od té doby nejednou posunuly linii bádání právě ve 
směru, který naznačila makromolekulární chemie.
Toto nové odvětví chemie má však ještě jiný důležitý vztah k biologii. V průběhu 
necelých tří desetiletí vznikl rozsáhlý průmysl umělých hmot – nová technická 
mocnost – a jeho výsledky a perspektivy od základu změnily náš poměr k těmto 
novým materiálům. Byly-li ještě na konci první světové války umělé hmoty 
pokládány za východisko z nouze, ubohou náhražku ‘pravých‘ přírodních materiálů, 
nabyly dnes díky svým praktickým výhodám i tlaku velkoprůmyslového podnikání 
převratného významu. Právě v době, kdy se podařilo obnovit čestné postavení 
řemesel, dávajících ve svých výrobcích vyniknout příhodnosti a ušlechtilosti 
přirozených materiálů, byly vynalezeny zcela nové hmoty s nevídanými vlastnostmi, 
hmoty, poskytující technickému rozvoji možnosti, jimiž byly radikálně změněny i 
dosavadní formy řemeslné výroby. Do značné míry díky těmto technickým výsledkům 
makromolekulární chemie došel u mnoha lidí sluchu názor, že fyzikální chemie 
nastoupila cestu k umělému získávání životních pochodů, že směřuje k utvoření 
života a látek, které živou hmotu právě v jejích nejvlastnějších projevech 
dokonce předčí. Nadšení umělými hmotami vedlo k úpadku úcty k ‘pravému‘, 
vyzvedávajícímu přirozené materiály. Tento proces nejen znovu posílil postavení 
techniky, ale svými nejrozmanitějšími důsledky pro život kulturních center 
zapůsobil i na vytváření nového obrazu světa.
Stejně převratný byl pro biologii i druhý zásah: čin fyziků. Objevili možnost 
stonásobného posunutí hranice viditelnosti – která tehdy byla pokládána za 
definitivní – do prostoru neviditelna. R. 1924 bylo již zcela jasné, že s 
proudem elektronů lze manipulovat podobně, jako manipulují optikové pomocí čoček 
se světlem. Tak byl objeven princip elektronového mikroskopu. Okolo r. 1930 již 
tento přístroj v hrubých rysech existoval a od té doby začíná jeho praktické 
zdokonalování, které po druhé světové válce způsobilo závažné změny v odhalování 
podoby neviditelného světa<a href="#2">2</a>.
Vraťme se na okamžik k hranici možné viditelnosti u světelného mikroskopu. 
Dovoluje nám rozlišovat ještě formy, blížící se svou velikostí jedné tisícině 
milimetru. Jestliže fotografickou cestou dále zvětšujeme takový mikroskopický 
obraz, stává se prostě méně ostrým, neboť žádné nové detaily již nepřibývají.
Rozdělme nyní tuto tisícinu milimetru na ještě tisíc dílků. Dostaneme tak 
milimikron, neboli mili - &#956;, a to zhruba je pásmo, kam je elektronový mikroskop 
ještě schopen proniknout. Právě tři takové ‘tisíciny tisíciny‘ milimetru dokáže 
tento nový přístroj ještě zobrazit. To je velikost 30 angstromů - jednotka nese 
jméno švédského fyzika.
Bádání pomocí elektronového mikroskopu a makromolekulární chemie otvírají 
zkoumání života novou dimenzi.
Až dosud byla pro mnoho biologů buňka, ve světelném mikroskopu ještě dobře 
viditelná, samozřejmou nejmenší jednotkou živé hmoty. Nyní však nabyly nového 
významu všechny organismy – již po drahnou dobu známé – nedosahující velikosti 
buňky, jejichž klasifikace nebyla dosud jasná. Ernst Haeckel je svého času 
shrnul pod společný název ‘monéry‘: nejjednodušší životní formy, které ještě 
nedosahují úrovně buňky, které se však zdají připravovat cestu této první velké 
události evoluce, vzniku buněčné organizace života. A nyní bylo najednou možno 
zvětšit tyto monéry stokrát více než kdy předtím. Vybaven elektronovým 
mikroskopem proniká pohled badatelů do říše nových forem a objevuje nyní v 
protoplazmě podrobnosti jako např. chlorofylová tělíska rostlin, chromozomy 
buněčných jader nebo malé plazmatické útvary. Tyto tzv. mikronomy bylo vůbec 
možno intenzivněji zkoumat teprve v poslední době.
Vstup do oblasti, do níž nám otevřela cestu elektronová optika, znamenal zajisté 
v první řadě úžasné obohacení našich možností spatřit skutečné formy tam, kde 
jsme dosud museli na existenci nějakých struktur usuzovat toliko na základě 
přímých metod pozorování. Ale význam této nové etapy v odhalování neviditelného 
je mnohem větší. Nejde prostě jen o spatření nových, subtilnějších podrobností 
světa, v němž je naše každodenní myšlení jaksi ‘doma‘ – nová optika nám umožňuje 
proniknout do bezprostřední blízkosti důležitých hranic a někdy je i překročit. 
Za nimi se ocitáme v jiném světě.
Stojíme na prahu oblasti, v níž obrazy nesmírně zvětšených struktur neznamenají 
prostě to, co jim odpovídající formy v běžném životě: lano zde nikterak nemusí 
být jen silný provaz, plochý, dutý obal nemusí být jednoduše stěnou měchýře 
obsahujícího tekutinu. Vstoupili jsme do světa, kde již neplatí zákony, na něž 
jsme zvyklí z fyziky běžných dimenzí, nýbrž pravidla hry, jimiž se řídí atomy a 
molekuly; do světa sil, jež slučují a rozlučují atomy, vytvářejí vazby mezi 
molekulami a zase je ruší, činí je stabilnějšími či naopak labilními (<a href="#Obr. 1">Obr. 1</a>).
Pokrok elektronové optiky nám vskutku neotvírá jen cestu k dalším podrobnostem, 
nýbrž mění naše představy o struktuře živé hmoty. Přesouvá záhadu základních 
forem a funkcí života do dimenzí, jež pro nás doposud znamenaly jen optickou 
prázdnotu. Našemu pohledu, našemu myšlení se otevírají řády velikostí, v nichž 
se již buňky nejeví jako elementární útvary, ale jako vysoce komplikované 
struktury. V tomto sestupu – nebo je to vzestup? – na novou úroveň, na níž nyní 
musíme zkoumat živou hmotu, tkví největší význam pronikání biologie do světa 
mikrostruktur.
Právě zde, kde nyní píši tuto studii, v Basileji na Rýně, podrobil Johann 
Friedrich Miescher před necelými sto lety biochemickému zkoumání lososy. Tehdy 
táhly houfy těchto velkých stěhovavých ryb rok co rok okolo našeho domu vzhůru 
po Rýně ke svým trdlištím. Bylo to v době, kdy se význam buňky dostal do centra 
pozornosti (byla přece zrovna prohlášena za ‘elementární organismus‘). Zájem se 
začal upínat na úlohu buněčného jádra – roku 1875 byla poprvé zjištěna role 
tohoto jádra při oplodňování. Spermatozoidy musely přece ve svých hlavičkách 
obsahovat naprosto čistou jadernou substanci – a kde bylo možno spíše nalézt 
potřebné množství spermatu než v mlíčí samečků rýnských lososů, kteří byli tehdy 
tak četní. Proto J. F. Miescher, který při práci s jinými spermaty objevil nukleové 
kyseliny již dříve, používal mlíčí lososů při svém pozdějším chemickém zkoumání 
jaderné substance; trvalo bezmála století, než mohl být význam jeho objevu plně 
zhodnocen<a href="#3">3</a>. Dnes jsou různé varianty nukleových kyselin hlavním objektem biochemie. Hrají 
tak významnou roli v dědičném materiálu chromozomů, že lze předpokládat, že 
studiem této substance dospějeme k závažným poznatkům o životních procesech na 
makromolekulární úrovni. Jevy, pozorovatelné na chromozomu buněčného jádra, nám 
především pomáhají objasnit ústřední problém biologie: mechanismus 
sebereprodukce základních struktur živé hmoty. 
Biologie mikrosvěta se totiž pokusila vyřešit také obtížný problém, jak dokážou 
poslední jednotky živé hmoty – třeba faktory dědičnosti v buněčných jádrech nebo 
různé nejjemnější plazmatické struktury – budovat útvary, zachovávající jejich 
vlastní stavební pořádek, pro něž musí získávat materiál z okolní plazmy. To je 
jedna z hlavních záhad protoplazmatické organizace. Dědičný materiál se musí 
před každým dělením chromozomu zdvojit, aby byla nová buňka vybavena stejnými 
faktory dědičnosti, přičemž musí být zachováno takové uspořádání struktur 
dědičnosti, jaké přísluší každému chromozomu v buněčném jádře. Také všechny 
ostatní, sebenepatrnější struktury buňky musí mít schopnost sebezdvojení, tzn. 
musí být s to vytvořit na základě dostředivých a pořádajících sil z živé hmoty v 
níž působí, znovu tytéž struktury. Neexistuje život, neexistuje rozmnožování bez 
této vlastnosti. Nikoli náhodou se nyní biologové za pomoci chemiků a fyziků tak 
energicky snaží objasnit právě tento problém<a href="#4">4</a>. Že je přitom obzvlášť intenzivně 
zkoumán dědičný materiál v buněčných jádrech, nesouvisí jen s jeho výsadním 
postavením v živé hmotě vůbec, nýbrž také se skutečností, že právě v buněčném 
jádru je relativně snadno dostupný a že se při jeho dělení chová s až nápadnou 
pravidelností. Proto také byly tyto struktury nejvíce a nejpodrobněji 
prozkoumány. A přesto biochemikové dosud nedošli k jednotnému názoru na průběh 
pochodů, na jejichž základě by bylo možno záhadu sebereprodukce uspokojivě 
vysvětlit. Sebereprodukce je doposud známa jen v onom prostředí, které již vykazuje 
důležitý charakteristický rys života, totiž výměnu látkovou. Jen v tomto 
živoucím ‘okolí‘ mohou komplexy dědičného materiálu i ostatní ‘elementy‘ plazmy 
takové duplikátní stavby vytvářet, vytvářet nová vydání svých vlastních struktur. 
Biochemikové, kteří zkoumají původ života a pokoušejí se jej experimentálně 
napodobit, si proto musí vytvořit prostředí, které již samo velice připomíná 
živou hmotu – okolí, v němž jsou ve velkém počtu zastoupeny jednoduché organické 
sloučeniny, které mohou poskytnout materiál k nejnižším stupňům takové ‘duplikace‘.
Podobné pokusy nespadají do mého oboru, nepřísluší mi proto posuzovat výsledky 
biochemiků na tomto poli. Zahloubám-li se však do jejich studií, vzbuzují ve mně 
dojem, že si musíme prvotní prostředí představovat již takřka ‘živé‘, chceme-li 
vysvětlit ty nejcharakterističtější procesy praživota. Pythický výrok Bernalsův: 
‘Život je starší než živá hmota‘ je pochopitelný z tohoto úhlu<a href="#5">5</a>.
O tvorbě duplikátů komplexních sloučenin, která je předpokladem života, se 
pokoušely podat vhodnou představu rozličné teoretické modely, aniž by si však 
některý mohl již nyní činit nárok na univerzální platnost.
Dnes zkoumáme život na stupni, který můžeme označit jakožto molekulární – resp. 
makromolekulární, chceme-li oddělit živou hmotu od jednoduchých chemických a 
fyzikálních pochodů. Zkoumání tohoto nejnižšího stupně organických struktur 
využívá metod fyziky a chemie. Neznamená to, že bychom pokládali životní procesy 
za redukovatelné na fyzikátní a chemické pochody. Pohybujeme se však v dimenzích, 
pro něž si již tyto vědy, odedávna nucené zaobírat se neviditelným světem, 
vytvořily svůj metodický přístup.
Při tomto zkoumání neviditelného světa narazili biologové na základy jedné z 
nejdůležitějších skutečností života: na bázi evoluce, na bázi postupných proměn 
životních forem v dějinách Země.
První změny v živé hmotě – jak je odhalilo bádání o evoluci –‚ které nakonec 
přetvoří i viditelný organismus, se odehrávají právě na úrovni těchto 
makromolekulárních struktur. Protoplazma, makromolekulární svět živé hmoty, je 
scénou, na níž probíhají stěžejní děje změny životních forem. V buněčných 
jádrech (v plazmě jsou řidší a obtížněji postřehnutelné) byly odkryty procesy – 
změny makromolekulárních struktur, jež se nazývají ‘mutace‘ a jež jsou podkladem 
pro změny vzhledu i chování organismů.
Dosáhne-li se při šlechtění rostlin nečekaných nových barev či forem květů, 
změní-li se výrazně zbarvení či vzrůst domácích zvířat, vznikne-li nová bezrohá 
rasa skotu – a ve všech podobných případech –‚ první příčina spočívala vždy ve 
změně zárodku, a patřila tudíž do říše makromolekulárních dimenzí. Touto změnou 
mohl být postižen určitý úsek v komplikovaném plánu chromozomu – tzv. dědičný 
faktor; mohla povstat zmnožením větších částí chromozomu či je způsobena 
zmnožením některých nebo dokonce všech chromozomů – to zde nyní nechceme dále 
rozvíjet.
Říše, ve které dochází k těmto mutacím, má své vlastní zákony. Pochody, jež zde 
probíhají a dávají vzniknout novým molekulárním strukturám, ovlivňují – způsobem 
doposud nepříliš vyjasněným – jevy a události, přímo pozorovatelné ve světě naší 
naivní zkušenosti. K imitacím však bezpochyby dochází, aniž by pozdější, jimi 
způsobené změny představovaly nějaký předem určený, záměrně sledovaný cíl těchto 
molekulárních pochodů<a href="#6">6</a>. V plazmatickém mikrosvětě přináleží jednotlivým dědičným strukturám určité 
prostředí – stejně jako jimi vytvářené organismy žijí v nějakém prostředí. 
Badatelé, kteří zkoumají tento neviditelný, makromolekulární svět, hovoří proto 
o genetickém pozadí. V molekulární sféře, nepřístupné našim očím, ve světě, 
který nezná barev nebo tónů, se odehrávají mnohá rozhodnutí, spoluurčující 
vzhled forem života.
Celé bohatství organismů, struktura a dynamika života jako fenoménu, který 
vnímáme svými smysly a který se pokoušíme pochopit svým rozumem, mají svůj 
základ na tomto prvním životním stupni. Ale jaká propast dělí události v 
prostoru našeho bezprostředního vnímání od procesů v mikrosvětě! Můžete dýchat v 
bezděčném rytmu plic či zhluboka, s plným uvědoměním. Ale jak nesmírně se liší 
vdechování a vydechování, tento náš veliký kontakt se světem, od onoho skrytého 
průběhu dýchání, který musí pokládat za podstatný biochemik. Pro toho přece 
‘vlastní dýchání‘ znamená zpracování kyslíku, dopraveného v protoplazmě, v 
procesu látkové výměny. Toto zpracování se děje za pomoci zvláštních enzymů a 
jeho průběh podporují další látky – krevní barviva. Na obou úrovních je dýchání 
komplikovanou strukturou – jak rozdílné jsou však tyto dva světy sil a forem!
Musíme se učit vytvářet si – a právě v tom tkví jeden z hlavních úkolů vyučování 
biologii – o pohybu a dýchání, o výživě a průběhu celého procesu látkové výměny 
v těchto mikroskopických dimenzích úplně odlišné představy, než jaké platí na 
nám běžně známých stupních života. Jsme ve vzdálené, cizí zemi, v níž platí jiné 
zákony a mluví se nezvyklým jazykem.
Zkoumání této makromolekulární sféry nás v průběhu doby přivádí vždy blíže 
veliké záhadě druhových rozdílů květin a zvířat, záhadě rozlišenosti, která je 
zároveň záhadou evoluce. Budeme stále častěji shledávat experimentální údaje, 
jež nás poučí o molekulárních mechanismech, na nichž vposledku spočívají rozdíly 
mezi květinou a zvířetem – ale také ony jemnější mezi pampeliškou a mákem, 
motýlem a včelou jako plazmatickými bytostmi.
Nastupující generace podá jednou v chemických formulích a v nové symbolické řeči 
definitivní charakteristiku druhu. Jaký bude potom obraz oněch struktur, jimiž 
se také naše lidská bytost odlišuje od tak blízce nám příbuzných opičích forem? Jevy v mikrosvětě – porozumění těmto neviditelným strukturám je podstatným 
předpokladem každého vědeckého pochopení životních pochodů. Proto je pronikání 
do temnot za hranicí možností mikroskopické techniky tak významné, proto se mi 
tento pokrok jeví jako nejvýznamnější událost současné biologie.
Podivná říše, tento život na makromolekulární úrovni! Její podivnost vystupuje 
zvláště výrazně, když si uvědomíme, že v této oblasti života neznamená nic smrt, 
jíž jsme si my lidé vědomi jako svého osudu – že zde ale také nenacházíme 
individua v tom smyslu, v jakém si nejen u člověka, nýbrž i u všech vyšších 
živočichů individualitu představujeme. Chceme se nad těmito odlišnostmi na 
chvíli zamyslet – spíše potom pochopíme, co tvoří specifičnost oné formy života, 
k níž my sami náležíme.
Řekli jsme, že se na makromolekulární úrovni nesetkáváme s individui. Přece však 
existují jednotlivé virové částice, jednotlivé bakteriální buňky, existují 
jednobuněčné organismy. Ano, ale zatímco chceme popisovat jednobuněčný 
organismus jako individuum, začíná se již množná tento útvar dělit a před námi 
stojí teď dvě bytosti. Slovem individuum ale přece označujeme a míníme něco 
nedělitelného. Jsme na hranici, kde přestává platit náš běžný jazyk. A víme, že 
co se vymyká možnostem výpovědi, vymyká se též našemu chápání, možnostem našeho 
ducha.
Individuum je nedělitelnou bytostí a jen v této podobě je skutečné a úplné. Je 
to bytost, která má vztah ke světu, která si utváří svůj vnitřní svět a dokáže 
si jeho jednotu delší dobu – dny, roky – uchovat. Pomyslíte možná na stromy, 
dožívající se stovek, ba tisíců let: chceme však hned upozornit na to, že též u 
rostlin má individualita svůj zvláštní charakter. Mohou-li se rozmnožovat 
odnožemi, jsou podstatně jinými bytostmi než my. Již slova jako květinový či 
korálový trs přece naznačují, že pro nás tato možnost vegetativního rozmnožování 
znamená cosi specifického.
Nyní nám jde o specifičnost základní, makromolekulární formy života. Centrálním 
fenoménem je zde schopnost dělení: sebereplikace základních struktur je – jak 
jsme viděli - podmínkou dělitelnosti živé hmoty. Prodlouží-li se někdy stadium 
procesu dělení, pak jde o stav utlumeného života, o formy klidně dřímající v 
ochranném obalu. Plný život znamená na makromolekulární úrovni neustálé 
rozmnožování a dělení.
Jsme v říši, v níž není smrti. O čem sníme toliko v pohádkách, to je na 
nejjednodušším stupni života skutečností. Zde existuje jen neustálé dělení. 
Odhlédneme-li od náhodného, mechanicky brutálního zničení, od zániku způsobeného 
změnou prostředí nebo také sežráním – odhlédneme-li od toho všeho, neexistuje tu 
stárnutí ve smyslu, v jakém je známe; neexistuje konec, protože neexistuje 
individuum, protože každá fáze dále žije v následující. Právě proto, že na této 
úrovni života neexistuje individuum, nesmíme ani označit tuto stále se 
rozmnožující látku za nesmrtelnou, bereme-li v úvahu, že tato jednota celku 
nějakým záhadným způsobem přežívá smrt, která nás postihuje – vždyť o 
nesmrtelnosti hovoříme teprve ve světě individuí.
Smrtí je vymezen nový okruh života. Je charakteristikou vyššího bytí. Je zde, 
jakmile do života vstoupí individuum. A to je významný krok v dějinách života, 
trvající miliony let. Smrt je objeví, jakmile vznikne organizace, utvářející 
velmi komplikované orgány mimo a nad makromolekulární úrovní. Individua, jejich 
stárnutí a umírání – to vše existuje jen tam, kde je překročen primární, 
makromolekulární stupeň života.
Stojíme před patrným tajemstvím: všechen vyšší život počíná zárodkem, jehož 
rozhodující struktury, našemu oku nepřístupné, přináležejí makromolekulárnímu 
stupni života; zárodkem, který přitom již v tomto stadiu obsahuje všechny tvárné 
možnosti, jež se potom v individuálním rozvoji rostliny, zvířete a člověka 
uplatní. To, co běžně nazýváme životem, co člověk svými naivními smysly vždycky 
okolo sebe vnímal jako živé, to vše daleko překročilo úroveň makromolekulárních 
struktur a dostalo se do nové sféry forem.
Chceme znovu uvážit, co to znamená, ukazují-li nám biologové, že forma života, 
již známe, toto jeho zřejmé centrum, svět našich smyslů, život viděný a život 
slyšený, je jen částí tajemství; ukazují-li nám, že na rozhraní bakterií a virů 
existuje jiné, druhé – ba měli bychom říci první centrum zkoumání života.
Vyvstává tak veliký problém vzestupu života z mikrosvěta ke strukturám nad 
úrovní makromolekulární, strukturám‚ které bychom snad mohli v protikladu ke 
světu molekulárních forem označit předběžným termínem ‘ústrojné struktury‘, 
‘stupeň orgánů‘. Ústrojné – tím máme být upozorněni, že nyní vstupujeme do světa 
člověku srozumitelných orgánů, do světa ústrojí: střev, srdce, mozku, očí a uší, 
ledvin a pohlavních orgánů. Právě jsem řekl: člověku srozumitelných. Často je 
stupeň tohoto porozumění jistě velice nedostatečný, vždy však leží v dosahu 
našeho technicky zaměřeného myšlení. Nikoliv náhodou jsou srovnání se stroji – 
jakkoliv nebezpečnými se také mohou stát - při vhodném použití v biologii stále 
plodná<a href="#7">7</a>. Vytváření ústrojných forem může ustrnout také na velmi primitivních stadiích. 
Již u jednobuněčných živočichů vidíme rozličné struktury, schopné stahování – 
podobně jako svalová vlákna – či specializované na vedení vzruchů jako je tomu u 
nervů. Nalézáme duté orgány, fungující jako žlázy, opěrné útvary, které zpevňují 
tělo jako kostra. V těchto případech hovoříme o ‘organelách‘ a míníme tím, že 
jsme opustili úroveň makromolekulárních, čistě chemických struktur, že jsme se 
dostali do oblasti ústrojí: ústrojí v našem technickém pojetí.
Vyšší formy jsou vázány na přítomnost alespoň jednoho jádra v chromozomu. 
Bakterie, jejichž dědičný materiál je volně rozptýlen v plazmě, dospívají jen k 
nesmělým náznakům ústrojné stavby. Krokem zásadního dosahu je soustředění 
podstatné části dědičné substance do zvláštního ústrojí – jádra. Zaručuje na 
jedné straně vysokou preciznost mechanismu dělení, a tím přesné rozložení 
dědičného materiálu v rozhodujících fázích rozmnožování, zároveň pak umožňuje 
odchylné kombinace tohoto materiálu, které se jistě významně podílejí na procesu 
evoluce.
‘Objevení‘ jádra se zdá být rozhodujícím obratem, umožňujícím vyšší formy 
života. Za rozhodující skutečnost nepokládám vznik ‘buněčné struktury‘, nýbrž 
právě jadernou stavbu. Ne náhodou se dnes vlastní biologie jádra, karyologie, 
převratně podílí na výzkumu života.
Co tím chceme říci, označujeme-li ‘objevení‘ jádra za rozhodující obrat, 
umožňující vyšší formy života? Chci-li vyzvednout význam takové skutečnosti, 
jako je struktura jádra s jeho chromozomy, pak nestačí konstatovat, že kdysi 
nějak došlo ke zvláštnímu seskupení chromozomů v protoplazmě, které nazýváme 
‘jádro‘. Dokud nedokážeme určit dobu, kdy jádra vznikla a charakterizovat 
podstatu tohoto procesu, je přinejmenším třeba neustále zdůrazňovat jejich 
důležitost. Objevení jader je rozhodujícím obratem: tato formulace nám 
připomíná, že zde působí něco skrytého, připomíná nám tajemství přírody, která 
nás obklopuje a jejíž součástí jsme. Jedině nutnost mít stále na paměti toto 
tajemství může ospravedlnit takovýto antropomorfizující způsob uvažování o 
Neznámém.
Pronikání do mikrosvěta předpokládá nový typ badatele. Učiliště biologie dnes 
zkoušejí nové způsoby práce, aby vyhověla četným požadavkům tohoto pole výzkumu: 
je třeba vychovat biology, kteří by byli s metodami chemie, fyziky a matematiky 
obeznámeni mnohem lépe než předchozí generace a kteří by současně znali také 
bohatství života na jeho vyšším, ústrojném stupni.
Při pronikání do mikrosvěta nepátráme jen po tajemství života, o jehož rozřešení 
usilují koneckonců všichni biologové - je to také cesta k ovládnutí, k moci, a 
právě tato perspektiva má pro novou vědeckou generaci neobyčejnou přitažlivost. Cesta k moci – chápeme tato slova v dvojitosti jejich významu: jako vědění a 
ovládání. Ovládání co možno největšího množství životních pochodů je dnes cílem 
rozvíjející se ‘techniky živého‘, biotechniky, jež si svým významem nikterak 
nezadá s oněmi mohutnými odvětvími, zužitkujícími – a to stejně tak ku prospěchu 
jako ke zhoubě - síly anorganické přírody.
Biotechnika vyvolala již dnes v život rozsáhlá průmyslová odvětví a může se 
zítra stát jednou z nejdůležitějších hospodářských sil. Ať už se pokouší změnit 
dědičné vlastnosti květin a zvířat nebo pomocí syntetických látek ovlivňovat 
procesy uvnitř živé hmoty – ať už zasahuje do naší psychiky chemickými 
prostředky nebo se snaží v raných stadiích zárodku získat kontrolu nad jeho 
budoucím pohlavím – vždy je to právě zkoumání mikrosvěta, jež nám dává do rukou 
nejdůležitější klíč k takovému působení.
S narůstajícím vlivem moderní biotechniky v životě roste také její hospodářský 
význam. Rozdělování prostředků, plány rozsáhlých vědeckých projektů, zaměření 
veřejnosti, rozhodování o metodách i celkové orientaci bádání – to vše bude v 
rostoucí míře určováno pravidly hry, z jejichž působnosti se bude naše věda 
stále obtížněji vymykat. Proto také bude pro vědce stále důležitější, aby měli o celku představu a 
upozorňovali i na ty cíle a možnosti, které se právě netěší široké popularitě.

<h3 style="text-align: center">
 II. <a name="CELEK_A_JEHO_ČÁST">CELEK A JEHO ČÁST</a> Problém tvorby buněk a problém organizace 
</h3>
&nbsp;
Biologové se zabydlují v neviditelném světě. Museli se tam zařídit, protože jak 
všechny molekulární struktury umožňující život, tak báze všeho vyššího života 
leží za hranicí dosahu našich optických přístrojů – a dokonce i mimo oblast, 
kterou nám zpřístupnily elektronové mikroskopy.
Odhalení těchto struktur mělo jeden zvláště významný důsledek: centrem 
pozornosti se stala oblast cytoplazmy, molekulární stavba živé hmoty. K tomuto 
poslednímu nositeli znaků života, který je ještě dostupný materiální analýze, se 
také soustředily veškeré naděje, spjaté s řešením problémů života.
Tím se zaměnilo postavení oné organizace, jež se pod názvem ‘buňka‘ pro mnohé 
stala východiskem pokusů o pochopení života: není již pokládána za nesporný 
‘stavební kámen‘ vyššího života, za ‘elementární organismus‘; znovu se stala 
záhadným útvarem, jehož úloha musí být přezkoumána. Nauka o buňce, cytologie, 
bude jistě dále existovat, ale její roli v úhrnu biologických věd bude zapotřebí 
vymezit. Stejně jako dříve budou některé vědecké poznatky o organickém 
mikrosvětě řazeny pod heslo ‘cytologie‘. Stále výrazněji však toto slovo nabývá 
historického významu. Na vzestupu je obsáhlejší ‘mikrobiologie‘, která zajisté 
dokáže pokrýt a sjednotit celou oblast zkoumání, týkající se makromolekulární 
úrovně života – jehož jednu část představuje nauka o buňce. Buňky jsou však 
skutečností – pokusím se určit, jaké místo jim přináleží v našem přehledu o 
formách života.
Nejdříve pohled zpět! Již tři sta let jsou buňky známy jako mikroskopické 
skutečnosti. Již před více než sto lety bylo zjištěno, že nejjemnější stavební 
jednotkou je u rostlin i živočichů souhlasná struktura, která byla podle 
původního pozorování na rostlinách nazvána buňkou: jádro, obklopené 
protoplazmou, u rostlin navíc ještě uzavřené v obalu. Právě obal nese vinu na 
tom, že byly všechny tyto útvary označeny za buňky. Když však dnes mluvíme o 
buňce, dávno již tím nemíníme jako kdysi obal, nýbrž stavitele!
Rostliny i živočichové vykazují buněčnou stavbu. Jak se tomu mělo rozumět? Co 
značil takový způsob stavby? Buňky byly ve velkém počtu nalezeny také jako 
jednotlivé, volně žijící bytosti. Jakmile se prosadila vývojová teorie, začaly 
se proto vyšší živé bytosti pokládat za druh jakýchsi kolonií: místo, aby se 
buňky od sebe odtrhly, zůstávají po dělení pohromadě, tvoří určitý buněčný 
svazek, jak se velmi často říkalo ‘buněčný stát‘. Záhy se úvahy o významu buněk 
ve vyšších organismech stávají směsicí popisu a výkladu. V běžné řeči se 
organismy dělí na ‘jednobuněčné a mnohobuněčné‘; termíny Protozoa a Metazoa je 
však v odborném jazyce míněno něco značně odlišného a mnohem spornějšího a je v 
nich již zahrnuta celá problematika původu.
Spolu s pokusem o výklad se ujal způsob chápání, jenž vedle skutečných hodnot 
přinesl také hrozné omyly. Nejprve se vědci snažili porozumět mnohobuněčnému 
organismu tak, že jej srovnávali s něčím známějším, totiž s naší společností. 
Zdálo se, že je možno buňky, jež se přece skutečně vyskytují jako samostatně 
žijící organismy, zásadně pokládat za individua. Tak jako se my, lidé, 
rozdělujeme při práci, již je třeba vykonat, došlo také u trvale seskupených 
buněk k dělbě práce. Říkáme proto, že v buněčném státě panuje dělba práce. To 
zní tak jasně, že se už málokdo pokouší dále zeptat, jak tato dělba práce 
povstává a kdo ji řídí. Zdánlivě objasňující slova, předstírající pochopení, se 
pro mnohé stávají zábranou dalšího tázání. Teprve půl století po vzniku buněčné 
teorie byla vážně položena otázka, jak zde všechno probíhá a kdo zde tedy 
vlastně organizuje.
V důsledku představ o buněčném státě byly buňky povýšeny na jakési občany, kteří 
– neví se sice jak – se podřídili pravidlům dělby práce a nyní spolupůsobí na 
podivuhodném souladu. Zdálo se, že přinejmenším v určitém ohledu tento obraz 
vystihuje a ozřejmuje vyšší organismus. Buňky byly tudíž povýšeny také na 
elementární organismy, na základní strukturní jednotky živé hmoty, schopné 
vytvářet svým spojením vyšší útvary života.
V průběhu druhé poloviny minulého století se stala idea buněčného státu natolik 
samozřejmou, že namnoze nebylo již toto pojetí přijímáno jako ‘názor‘, jako 
pokus o vysvětlení, věřilo se v jeho pravdivost, stalo se v podobných 
zjednodušených představách ‘faktem‘, nepřipouštějícím pochyb. Skutečnost, stále 
stejně nepřístupná a dráždivá, byla při pokusu o vysvětlení nahrazena jasným, 
uklidňujícím obrazem.
Tento obraz byl tak působivý, že začal zpětně ovlivňovat představy o vlastní 
lidské společnosti. Srovnávala-li se lidská společenství s ‘buněčným státem‘, 
pak podle mnoha biologií inspirovaných názorů jednotlivci ‘fungovali‘ žalostně 
nedostatečně. Zde totiž sloužila dokonalá souhra buněk, jejich poddajná snaha o 
maximální prospěch celku jako něco zcela jiného – prostě jako vzor! Došlo se 
dokonce tak daleko, že v době totalitních zřízení nám byl takový buněčný stát 
předkládán jako závazný vzor. Také lidé se měli stát stejně poslušnými občany 
jako buňky, aby státní nad-organismus mohl konečně hladce a úspěšně fungovat 
jako démonický stroj.
Kdysi sloužilo srovnání s lidským státem jako prostředek určitého přiblížení 
záhadných buněčných struktur – nyní se námi vytvořený obraz stal diktátorům 
zbraní k potlačování naší překážející individuality. Chceme-li porozumět 
organismu, je již načase prohlédnout tento bludný kruh myšlenek a vymanit se z 
něj. Že se navíc na všech těchto zmatcích podílí záměna pojmů státu a 
společnosti, to je další skutečnost vyžadující zamyšlení. Obraz státu s jeho občany byl použit i pro jiné biologické skutečnosti jako 
vysvětlující model. Např. jeden z nejkomplikovanějších a nejkrásnějších jevů 
podmořského života nese název Staatsquallen [‘Státní medúzy‘. Český ekvivalent 
trubýši spojitost se státem nevyjadřuje.]. Jsou to sifonofóry se svými 
mnohotvárnými orgány, které se brzy podobají medúzám, brzy polypům. Tito mořští 
živočichové jsou v učebnicích nejčastěji označováni za ‘kolonie‘, za sdružení 
polypů a medúz, vzájemně se svorně dělících o nutné úkony. Dá-li si však již 
někdo práci s tím, že se obrátí na nemnohé znalce těchto značně záhadných 
živočichů, zjistí, že objasňovat organizaci sifonofóry pomocí pojmu ‘kolonie‘ je 
nejen velice sporné, nýbrž že to dokonce může ztěžovat pochopení a odvracet tak 
pozornost od skutečných problémů, s nimiž se zde setkáváme<a href="#8">8</a>. 
Ale jakým způsobem tedy máme chápat jednotlivé buňky a buněčné útvary? Nejsou to 
přece čisté pomysly, nýbrž skutečnosti. Chceme se obrátit o radu k pozorování, 
nebude to však možné bez několika oklik (<a href="#Obr. 2">Obr. 2</a>, 
<a href="#Obr. 3">Obr. 3</a>).
Známe jednobuněčné živočichy, snad příbuzné trepkám, dosahující rozměrů jednoho 
milimetru nebo i větších a navzdory tomu se spokojující jen s jedním buněčným 
jádrem (popřípadě se zdvojeným systémem základního a jakéhosi satelitního jádra, 
které řídí rozmnožování). Oproti tomu bych ale mohl uvést formy – např. 
sladkovodní vířníky a mnohé jiné – pozůstávající při přesně shodné velikosti 
nikoliv z jedné, ale z mnoha set buněk. V obou případech stejná velikost, stejná 
životaschopnost, dokonale srovnatelná schopnost přizpůsobení a přece jak 
rozdílná struktura!
Jsou známy řasy, dosahující i několika centimetrů délky, jako zvláštní malé řasy 
teplejších moří, druhy rodu Acetabularia. Pozůstávají vždy z jedné jediné buňky, 
jejíž velké jádro se nachází v nejspodnější části řasy, uvnitř jakéhosi pletiva. 
Navzdory své jednojadernosti vykazují Acetabularia tak komplikovanou stavbu, že 
si bohatstvím svých forem nikterak nezadají s příbuznými útvary o mnoha tisících 
buněk. Tyto struktury umožnily mnoho důmyslných experimentů, při nichž byl 
zjišťován vzájemný vztah mezi funkcí jádra a plazmy. Proto se staly oblíbeným 
objektem buněčné fyziologie. Zde jsou nám však především dokladem toho, že 
útvary bohatých forem se mohou zakládat právě tak na jednojaderných jako 
mnohojaderných strukturách.
Obzvláště důležité pro nás je, že obě možná řešení se nevyskytují vedle sebe jen 
v okruhu řádových velikostí nejrozšířenějších jednobuněčných živočichů, nýbrž 
také v dimenzích, na něž jsme si zvykli pohlížet jako na doménu mnohobuněčných 
útvarů. Všimněme si, že největší jednojaderné bytosti nacházíme mezi rostlinami; 
jaké faktory omezují stejnou možnost i u živočichů, to je problém sám o sobě. 
Nyní mi jde především o zdůraznění tuho, že tvorba komplikovaných forem není 
vázána na větší počet buněk, že k ní není zapotřebí mnoha ‘stavebních kamenů‘ 
buněčného charakteru.
Formy, vznikající nezávisle na mnohobuněčné struktuře, nám znovu problematizují 
pojetí buněk jako ‘stavebních kamenů‘ vyššího života.
Vyslovím-li tvrzení ‘vyšší organismus je vybudován z buněk‘, potom tím jen 
opakuji rozšířený názor a nemusím se obávat vážnějších námitek. Velmi často se v 
biologických pojednáních setkáváme také s jinou formulací, obdobnou předchozímu 
tvrzení: ‘Buňky jsou stavebními kameny organismu‘. Nauka o buňkách náleží v této 
formě určitě k základům všeobecně rozšířených biologických znalostí.
Nikdo nebude popírat, že k ovládání skutečnosti je nám zapotřebí velkorysých 
zjednodušení. Znamenají ulehčení pro toho, kdo nechce pronikat k pramenům 
poznání; odborníkovi slouží jako schémata pro rychlou orientaci. Jaký obsah však 
mají takové výpovědi, zkoumáme-li je z hlediska toho, do jaké míry zobrazují 
skutečnost?
‘Organismus je vybudován z buněk‘. To přece předpokládá relativně samostatné 
prvky – právě ony ‘stavební kameny‘ – jež jsou k dispozici a z nichž nyní jakási 
nám neznámá moc sestavuje mnohobuněčné formy života. Takový obraz by byl 
okamžitě použitelný, kdybychom – jako je tomu u lidského stavitelství – buď tuto 
moc znali nebo alespoň byli přesvědčeni o jejím působení. Namísto toho jsme však 
mlčky přijali, že oblíbený obraz ztotožnil stavbu a neznámého stavitele, neboť 
biologie přece musí vystačit se silami, které působí v živé hmotě samotné.
Pro uklidnění se říká, že obraz stavitele, skládajícího ze stavebních kamenů 
plánovaný celek, je právě jen obrazem a že na takové přirovnání není možno klást 
nějaké přehnané požadavky. Ovšemže ne. Jeden jediný požadavek má však přece být 
splněn: obraz musí činit názornějším právě to, co je pro daný jev podstatné. 
Řasa Acetabularia nám ale svou stavbou jasně dokazuje, že vyšší organizace a 
bohaté členění nejsou vázány na buněčnou stavbu, že tudíž tvrzení o buněčné 
výstavbě neplatí všeobecně. Nadto je i u organismů opravdu mnohobuněčných 
skutečnost jiná, než ji líčí náš příměr o stavebních kamenech. Tato skutečnost je nicméně tak mnohotvárná, že se při usilovném hledání dá najít 
i případ, že v lecčems odpovídá právě odmítnutému přirovnání ke stavbě z 
jednotlivých kamenů. Chceme si ho ihned blíže povšimnout, poněvadž se jeví jako 
případ bezesporu výjimečný a velmi problematický.
Jedná se přitom o malou skupinu amébovitých tvorů, kteří byli často zaměňováni s 
tzv. hlenkami, Mycetozoy. Od roku 1880 je však známo, že nemají s touto skupinou 
nic společného<a href="#9">9</a>. Nazývají se Acrasiales a žijí jakožto volné améby v početných 
společenstvích. Na rozdíl od Mycetozoí, jejichž rosolovitou masu tvoří jednolitá 
plazma s mnoha jádry (tzv. plasmodium), sestávají tato seskupení z naprosto 
samostatných jednobuněčných organismů. Jestliže se po bohaté vyživovací fázi 
živiny v půdě blíží vyčerpání, chování jedinců v takové skupině améb – 
Acrasiales se mění: jednotlivé buňky se v různých bodech shlukují v hustou masu, 
v níž ale i nadále zůstávají jasně odděleny. Tato masa utvoří nakonec červovitý 
celek, který po jistou dobu putuje. Po překonání neveliké vzdálenosti se buněčná 
masa na jednom konci tohoto červíčka vztyčí do vzduchu a zformuje zde druh od 
druhu tvarově odlišnou ‘výtrusnici‘ se zárodky. Při vytváření tohoto 
rozmnožovacího orgánu přijímají zúčastněné samostatné buňky různé funkce a 
procházejí příslušnou přeměnou: jedny se stávají buňkami stvolů, vylučují 
navenek celulózový obal a po splnění svého úkolu odumírají; ostatní se přeměňují 
ve výtrusné buňky, vytvářejí si tvrdou, odolnou stěnu a později obstarávají 
šíření druhu. Z výtrusu vylézá nepatrná améba, jejímž dělením vznikají nové 
skupiny buněk, přičemž každá buněčná kolonie se vytváří sdružením potomstva 
většího počtu výtrusů. Sexuální jevy (splynutí buněk s redukovaným počtem 
chromozomů) nebyly dosud u Acrasiales pozorovány (<a href="#Obr. 4">Obr. 4</a>).
Intenzivně se zkoumá, co vlastně předurčuje buňky ve stadiu putování k dělbě 
práce a tím k rozdílnému osudu. Jisté je, že tato forma existence v ‘buněčných 
agregátech‘ je jen jedním z mnoha typů primitivního života. Výše zmíněné hlenky 
se daly jinou cestou.
Zde je východiskem sexuální akt: z každého výtrusu vzniká bičíkem opatřená 
buňka; dva takoví ‘nápadníci‘ se spojí; nová buňka se mnoha jadernými děleními 
rozrůstá v jednolitou, mnohojadernou masu plazmy, vyživující se z vlhké půdy, 
tlejícího dřeva a listí. Také tato masa tvoří výtrusnice s rozmanitou, pro 
jednotlivé druhy typickou stavbou. Ale v protikladu k Acrasiales jsou tyto 
‘plodnice‘ výtvorem jednolité plazmatické masy, jsou výsledkem procesů vnitřního 
členění plazmy, přidělujících jednotlivým okrskům různé úlohy při stavbě 
komplikovaných ‘plodnic‘. Mycetozoa nám reprezentují stavební typ, který je 
charakteristický pro vyšší organismy.
Srovnání Acrasiale s Mycetozoí nastoluje problém vzniku vyšších forem života – 
ale neřeší jej. Mnohobuněčné organismy - to nikdy nejsou agregáty 
‘elementárních‘ partnerů.
Abychom mohli popsat strukturu vyšších forem života, musíme se odvážit pokusu o 
novou formulaci, kterou budeme v jednotlivostech zpřesňovat a prohlubovat. 
Předběžně se chceme vyjádřit asi takto: Živá hmota je až po své poslední 
stavební prvky nadána schopností seberozmnožování a dokáže se sama začlenit do 
struktur vyššího řádu.
Zkoumání neviditelného světa znovu potvrdilo platnost základního stavebního 
principu živé hmoty, vysloveného již na začátku našeho století velkým cytologem 
Martinem Heidenhanem. Heidenhan nazval tento základní pochod prostorovým 
rozčleňováním plazmy, ‘diachoresou‘<a href="#10">10</a>. Seberozmnožování strukturních elementů je 
vlastností, úzce spjatou s tímto pochodem. ‘Diachoresa‘ zahrnuje také okruh 
doposud nevyřešených problémů – mimo jiné sem spadá problematika tvorby buněk a 
tkání – označovaný termínem ‘diferenciace‘.
Sebe sama členit – to je rozhodující. Členění na zřetelně oddělené buňky je zde 
jen jednou z možností. Známe velké množství organismů, u nichž se rozmnožují 
toliko jaderné orgány, zatímco plazma se na tomto rozmnožování nepodílí: 
povstávají tak mnohojaderné, ale plazmaticky jednolité útvary. Známe jiné 
organismy, například bakterie, u nichž sice nedochází k tvorbě ohraničených 
buněčných jader, které však v samotné plazmě přesto obsahují rozptýlený 
materiál, funkčně odpovídající jádru. Musíme se pokusit pečlivě probádat tento 
proces členění a jeho vztah k tvorbě buněk. To je již po léta především 
záležitostí experimentálního zkoumání vývinu. Za model nám přitom může posloužit 
vývin mušího zárodku.
Tento zárodek obsahuje v protoplazmě množství žloutku – jen v povrchové vrstvě 
se setkáme s relativně čistou plazmou. (Někdy – například u termitů – je tato 
vrstva sotva patrná.) Uprostřed leží vaječné jádro, obalené nevelkým množstvím 
plazmy bez žloutku. Již při oplození mu spermie dodala výbavu chromozomů 
příslušnou pro daný druh. Toto jádro se dělí, další jaderná dělení následují – 
avšak ani stopy po ‘buňce‘. Jádra se rozptylují po celém objemu vajíčka, část 
jich zůstává ve žloutku, většina se však usazuje v povrchové vrstvě vaječné 
plazmy. Teprve potom se plazma v této oblasti rozděluje do okruhů okolo 
jednotlivých jader; dodatečně se ukazují hranice mezi buňkami, buňky se však 
stále ještě neohraničují vůči ústřední žloutkové mase.
Tato raná životní fáze se nám hned od začátku zdá velice zvláštní, uvažujeme-li 
o ní z hlediska schématu ‘budování buněk‘: místo aby byl celek ze stavebních 
kamenů budován, vytváří si tento již existující, na úrovni neviditelných 
struktur komplikovaně zformovaný celek zpočátku své ‘stavební kameny‘ tak, že se 
tyto první ‘kameny‘ nejdřív prostorově ohraničují. Nechceme se prozatím pokoušet 
o další rozvíjení tohoto obrazu, poněvadž ani v nejmenším nekoresponduje s 
představou stavebních kamenů a s teorií buněčného státu.
Nikde zde není organismus budován z buněk: plazma, jejíž jednota zůstává v celém 
průběhu vývinu zachována, člení ‘sebe samu‘ – v mikroskopickém obraze je na 
tomto členění nejnápadnější počáteční rozmnožení jader.
Hlouběji pronikající experiment nás poučí lépe11. Pomocí ozáření nebo zahřátí 
můžeme zničit vnější zárodečné oblasti plazmy ještě dříve, než tam vniknou 
jádra. Z takových vajíček vzniknou zárodky s místními defekty: chybí jim ten či 
onen orgán – vše ostatní je normální. Zásah postihl oblast, v níž se daný orgán 
zakládá – budoucí funkce těchto oblastí byly stanoveny již dříve, než vůbec 
došlo k jejich rozčlenění na buňky. Organismus sám rozděluje svoji plazmu do 
zárodečných okruhů – tvorba buněk je pozdější proces, který může být v podstatě 
nezávislý na vlastním vytváření zárodečných okruhů.
Pokusy s různými druhy hmyzu ukázaly, že v jiných případech než u much dochází k 
zakládání orgánů později, kdy je již buněčná stavba patrná. To pak vyvolává 
mylný dojem, jako by teprve buněčná stavba tvořila zárodečné okruhy – tak tomu 
však nikde není.
Známe z jiných pokusů, že za určitých podmínek lze zabránit procesu členění na 
buňky a že se přesto protoplazma utváří ve stejné formě jako za normálních 
okolností, tj. jako když je rozdělena do samostatných buněk. Například 
centrifugováním vajíček mořských červů lze dosáhnout, že namísto larvy s 
buněčným rozdělením vznikne útvar, na němž najdeme mnohé typické plazmatické 
struktury ve správné poloze. Přitom však není tento zárodek rozčleněn v buňky, 
jak by tomu vlastně při normálním vývinu muselo být12.
‘Členění‘ – vytváření oddělených částí uvnitř celku – to je mnohem obecnější 
fenomén životních pochodů než tvorba buněk. Při této diachorese může být využito 
buněčné stavby, ale ani tehdy nepřestává být nadřízeným stavebním principem, 
který může na různých úrovních struktury pokaždé nasazovat své vlastní tvárné 
prostředky.
Pokusy fyziologie vývinu – prováděné H. Spemannem a jinými – ukázaly, že také 
při utváření zárodku obratlovců sestává vývoj zárodečných okruhů ze dvou 
samostatných pochodů – vlastního členění plazmy na jedné a tvorby buněk na druhé 
straně. Oba tyto pochody mají své vlastní zákonitosti, na základě dědičného 
stavebního plánu se však ve svém působení vzájemně doplňují13. Řekli jsme již, 
že vytváření buněk a především dělení jader se projevuje opticky nápadnými 
změnami, které vybízejí k pokusům o objasnění. Naproti tomu vyčleňování 
zárodečných okruhů – a celé členění vůbec – začíná neviditelně a může proto být 
při popisném zkoumání struktur snadno přehlédnuto. Buněčné dělení se v mnoha 
fázích vývinu, např. při takzvaném spirálovém rýhování četných bezobratlých 
živočichů řídí tak striktními pravidly, že průběh tohoto dělení k sobě připoutal 
maximální pozornost embryologů. Ale tato geometrická přesnost, s níž se 
setkáváme a jíž jsme zaujati při pohledu do mikroskopu, nesouvisí s členěním na 
zárodečné okruhy jednotlivých orgánů. V raných stádiích, při nevelkém počtu 
buněk, se občas hranice zárodečných okruhů asymetricky překrývají s hranicemi 
embryonálních buněk. Vytváření budoucích částí zárodku nepodléhá zákonitostem 
buněčného dělení, nýbrž se řídí svými vlastními pravidly. Výše zmíněné larvovité 
útvary bez buněčné stavby vznikají právě při centrifugování vajíček, a oním tak 
přísně pravidelným typem buněčného vývoje, který navenek vyvolává dojem, že je 
toto v přesném pořádku probíhající dělení buněk identické také s procesem 
členění.
Také studium tohoto nejnápadnějšího pochodu, rozmnožování jader, dává však 
sdostatek podnětů k důkladné revizi tradovaných představ o buňkách jako 
stavebních kamenech, elementech procesu vývoje. První takový příklad vezmeme 
ještě z okruhu forem, označovaných za jednobuněčné, ze skupiny bičíkovců, 
flagelatů. Všimněme si zde druhů, žijících ve střevech vyšších živočichů<a href="#14">14</a> (<a href="#Obr. 5">Obr. 
5</a>).
Jsou to útvary, které plně odpovídají pojmu buňky: mají jádro, bičíkovité 
ústrojí nebo pohyblivou membránu, dále tzv. parabazální ústrojí a navíc ještě 
axostyl jako pevnější plazmatický útvar. Ale kromě nich zde nalézáme formy s 
mnoha jádry, uspořádanými v radách při obvodu, každé jádro je spojeno s bičíkem 
a současně s vnitřní vláknitou strukturou, axostylem a parabazálním ústrojím. 
Tato opakovaně se vyskytující seskupení tvoří celou sérii shodných prvků, 
‘buňka‘ je mnohojaderná. Nalézáme ale také flageláty, kteří mají více jader než 
parabazálních struktur s bičíky; v jiných případech se sice vyvine značný počet 
těchto posledních struktur, nicméně zůstává jen jedno jediné jádro.
Je věcí konvence, chceme-li všechny formy pokládat za ‘jednobuněčné‘ – v žádném 
případě si ale nesmíme nechat tímto pojmem zakrývat důležité skutečnosti života, 
kupříkladu zvláštní zákonitosti členění živé hmoty.
Tradiční pojem buňky selhává – mnohem lépe odpovídá skutečnosti, zdůrazňuje-li 
se relativní nezávislost možných způsobů členění: jednou se poměrně nezávisle 
rozmnožují bičíkovitá ústrojí se svými bazálními organelami, podruhé jádra, v 
jiném případě se oba tyto procesy členění znovu spojují k jednotnému postupu.
Experimentální výzkum úlohy jádra nám poskytuje další důkazy relativní vzájemné 
nezávislosti mezi tvorbou jader a průběhem neviditelného členění v plazmě.
Znovu je to vajíčko hmyzu, na němž je možný experimentální zásah. Vraťme se zpět 
k prvním vývojovým fázím, které jsme výše popisovali, sledujme je však tentokrát 
na zárodku vážky15.
V raných stádiích, kdy se utvořila teprve dvě jádra, lze tenkým paprskem 
ultrafialového světla zahubit jedno z těchto jader, aniž bychom jinak zárodek 
poškodili. Tento pokus dovoluje rozhodnutí v závažné otázce: obsahují buňky 
jednotlivých zárodečných vrstev orgánů vzájemně odlišná jádra – odpovídá místní 
diferenciaci plazmy stejná diferenciace jader? Či máme v buněčných jádrech před 
sebou sériový výtvor? Mohou se tedy v průběhu vývoje kterákoliv dvě jádra v 
případě potřeby vzájemně zastupovat? Jsou-li jádra specifická pro určité orgány, pak by potomstvo, které by bývalo 
vzniklo ze zničeného jádra, a. které mělo zabezpečovat polovinu zárodku, bylo 
odlišné od jader ve druhé polovině a také jimi nezastupitelné – za tohoto 
předpokladu lze očekávat defektní vývoj zasažené půlky vajíčka.
Při pokusu však k defektu nedochází: zbylé jádro se ještě jednou dělí; 
zabezpečuje nyní svým potomstvem, které naprosto nebylo pro tuto oblast určeno, 
také druhou polovinu zárodku. Přesto vzniká po všech stránkách normální larva. 
Tento pokus byl mnohokrát různě obměňován – dokazuje, že všechna jádra jsou 
sériová, rovnocenná ústrojí; uvnitř jednoho zárodku jsou všechna vzájemně 
zastupitelná. Jádra určitého druhu jsou utvářena uniformně, jsou ‘isopotentní‘. 
Jsou nutnou podmínkou průběhu vývojových procesů, nicméně je to diferenciace 
plazmy, která zabezpečuje, že na různých místech plní odlišné funkce. Zvláštní 
struktura plazmy na daném místě vyvolává u jádra přesně ten typ činnosti, jaký 
je zde požadován.
Řekli jsme již, že tvorba jader znamená velevýznamný zásah přírody, technické 
vyřešení problému, jak dodávat do všech částí těla a především do všech 
zárodečných buněk dalekosáhle identický sortiment dědičných informací. Také při 
členění plazmy představují jádra důležitý pomocný faktor, ale samo toto členění 
je na dělení jader naprosto nezávislé a probíhá úplně jiným způsobem.
Ostatně vedle jader existují ještě některá další technická řešení, která se 
značně rozšířila v říši životních forem a v podivuhodné shodě se opakují u tak 
rozdílných organismů, jako jsou buňky u rostlin, jednobuněční i vyšší 
živočichové. Brvy, pohybové organely plazmy, jsou s překvapující uniformitou 
uvnitř vybaveny systémem jedenácti fibril; dvě leží uprostřed, obklopeny dalšími 
devíti. Významným přínosem použití elektronových mikroskopů bylo právě zjištění 
této shody mezi strukturou rostlin a živočichů.
Zkoumání mikroskopických struktur a tvorby forem v mikrosvětě nás dnes přivádí 
až k místu vlastního utváření vzhledu organismu. Tušíme vůbec, jaké tajemství 
jsme vyslovili, když tak samozřejmě poznamenáváme: ‘Organismus buduje sebe sama 
z vaječné buňky!‘ Kdo to tu vlastně staví sám sebe? Nejprve můžeme říci jen 
tolik: je to již hluboko pod úrovní možné viditelnosti pro strukturovaná 
plazmatická organizace s rozsáhlou škálou konstantních druhových vlastností. 
Narážíme zde na hádanku onoho ‘sebe‘ (‘selbst‘) – a budeme se s ní vždy znovu 
setkávat.
Představy o sebevýstavbě a sebečlenění zárodku, jichž jsme již nabyli při 
bližším zkoumání těchto pochodů, by nejprve měly přispět alespoň k tomu, aby v 
nás běžná tvrzení o ‘výstavbě buněk‘ vyvolávala určitou nelibost. Odhalení 
omylu, v němž nás takové výroky utvrzují, je již samo o sobě významné.
Členění představuje obecnější systém vztahů než buněčná stavba. Přesto však 
musíme hned zdůraznit, že ani tento pojem nepodává výklad vývoje zárodku a 
organických struktur vůbec, že i on je pojmem pouze deskriptivním. Dokonce bylo 
právě účelem tohoto popisného pojmu vymanit poznání vlastní problematiky 
organické výstavby z vyjetých kolejí, do nichž je zavedla nauka o buněčném státě 
se svými přespříliš pohotovými osvětlujícími výklady. Ať již říkám dělení nebo 
‘diachoresa‘ vždy tím míním sice skutečně existující, ale ve svém konkrétním 
průběhu a působení stále ještě nejasný jev – alespoň se nám však z tohoto úhlu 
otvírá pohled na celou škálu doposud nedotčených problémů stavby organismu.
Zavrhli jsme zde teorii buněčného státu jako hypotetické vysvětlení – nauka o 
buňce zůstává důležitým úsekem biologické práce. Ale její platnost má své 
hranice16.
Aniž by proto spadal do nauky o buňce, tvoří výzkum plazmy či jádra rozvětvený 
obor bádání o strukturách mikrosvěta. Na ústrojné úrovni se v prvopočátcích 
setkáváme s bohatstvím struktur – ‘klasická‘ jednojaderná organizace 
‘jednobuněčných‘ je zde jen jednou z mnoha možností – dosti často se v životním 
cyklu střídá s vícejadernými fázemi. Mnohé z těchto jednoduchých životních forem 
jsou v důležitých životních stádiích vícejaderné; jednojadernost je rezervována 
jen pro dobu rozmnožování.
V důsledku nespokojenosti s užíváním pojmu buňky se pozornost poměrně záhy 
přesunula na oblast působení jádra. Tato oblast byla označena jako ‘energida‘ a 
na nejnižším stupni ‘ústrojného života‘ byly také vyděleny mono- a 
polyenergidové formy života. Tohoto rozlišení se ještě pořád velmi často užívá.
Ústrojné roviny vyššího stupně mohou být založeny na monoenergidové formě – 
takovým případem jsou Acetabularia nebo mohou být polyenergidové, přičemž je 
množství jader rozptýleno ve společné plazmě. Ještě častěji se však plazmatická 
oblast obklopující jádro ohraničuje buněčnou stěnou; tkáň se ‘celularizuje‘. 
Přitom buněčná struktura bud‘ úplně převládne, nebo je v jednotlivých tkáních 
ponecháno pole jiným způsobům stavby, a to např. vytváření mezibuněčného 
prostředí, které také stavebně patří k živé hmotě. Kdo se hlouběji zaobírá 
komplikovanými problémy histologie, setká se ve vyšším organismu s mnoha 
stavebními prvky, stěží pochopitelnými na základě představ, vycházejících z 
pojetí buněčné stavby. 
 
* &nbsp;
‘Objevení‘ buněčného jádra, tak důležitého stupně ústrojné organizace živé 
hmoty, řešilo podle našeho domnění především problém vytvoření úplného ‘souboru‘ 
nejdůležitějších dědičných faktorů, který může být prostřednictvím 
seberozmnožování, prostřednictvím základní schopnosti sebezdvojování předáván 
dále jako jediný ‘balík‘. Mechanismy buněčného dělení uskutečňují tento akt a 
zabezpečují zvláště přetrvání těch dědičných kvalit, které osvědčily svou 
životaschopnost.
Výzkum evoluce však poukázal na ještě dalekosáhlejší význam ‘objevení‘ buněčných 
jader. Dědičné vlastnosti podléhají změnám, dědičnému trvalému přetváření, 
mutacím. Zde daná mutace znamená pro život skutečný přínos, to lze – jak nás 
poučila genetika – mnohem důkladněji prověřit, směšuje-li se dědičný materiál 
různého původu, tvoří-li se nové kombinace tohoto neustále se měnícího dědičného 
základu. Jsme dnes přesvědčeni, že právě na základě životní výhody, jakou 
poskytovalo takové míšení, takové zkoušení nových kombinací, nabyly ony formy, 
jimž se nějakým způsobem podařilo toto křížení pravidelně uskutečňovat a učinit 
si je zákonem, přednostního postavení ve vývoji rostlin a živočichů.
Jedním z nejspolehlivějších zařízení, zaručujících státe nové kombinace, je 
podivná hra, jíž biologové nazývají sexualitou. A poněvadž se tato pravidla hry 
osvědčila ve velké hře života, stala se sexualita jednou z nejrozšířenějších 
institucí. Především je to proces na makromolekulární úrovni. Pomocí mechanismů, 
zabezpečujících vposledku setkání cizího dědičného materiálu uvnitř druhu, 
zvyšuje se pravděpodobnost vzájemného setkání nových variant a tím i vzniku 
odchylných forem, vyšších stupňů života. Tyto odchylky se potom prosazují v 
existenci a spolurozhodují o uchování a rozšíření, osvědčení nebo selhání 
určitého typu za měnících se životních podmínek17.
Tato úloha zajišťuje znovu jádru větší význam než ‘buňce‘. Organizace, 
zabezpečující setkání a zkřížení různého dědičného materiálu téhož druhu, si 
jako nejsnadnější řešení zvolila spojení dvou jader. V důsledku toho vystupují 
ženské a mužské zárodky, obstarávající rozmnožování, nejčastěji ve formě 
‘buňky‘. Nejčastěji, ale ne vždy: např. pylová zrnka a zárodečné vaky vyšších 
rostlin mají vícebuněčnou stavbu. A v četných živočišných ‘vaječných buňkách‘ 
byla již předem ‘zpracována‘ jádra i plazma mnoha jiných buněk, aby byla pro 
další vývoj zajištěna dostatečná výživa. Tak je třeba vaječná buňka některých 
polypů výsledkem splynutí většího počtu buněk.
Rozhodující pro sexuální akt je, že dědičný materiál, představovaný chromozomy, 
je pečlivě rozdělen na dvě poloviny, které jsou tím uzpůsobeny pro nové 
kombinace při oplodnění. Původní postup počítá se setkáním ve vodním prostředí. 
Vyšší suchozemské organismy, jejichž životním prostředím je vzduch, jsou 
odkázány na složitější způsoby přenosů, ať již jde o pohlavní orgány a příslušné 
sexuální chování, nebo o tvorbu květů, spoléhajících na spolupůsobení 
nejrozmanitějších živočišných prostředníků.
Jsou to právě všechna tato pomocná zařízení, která vytvářejí na úrovni 
ústrojných struktur bohatství projevů života a nabízejí se pozorovateli jako 
‘sexuální jevy‘. Ocas páva slouží právě tak pohlavnosti jako vzhled květů 
vyšších rostlin nebo instinkt sdružování živočichů. Řekl jsem, že to vše 
‘slouží‘ sexualitě – k doplnění této výpovědi je však ihned třeba dodat, že jsme 
tak vyzdvihli jen jednu z mnoha významových souvislostí, v nichž tyto projevy 
života figurují; budeme mít ještě možnost setkat se s uvedenými ‘služebníky‘ 
pohlavnosti ve zcela odlišné úloze. 
<h3 style="text-align: center"> III. <a name="NITERNOST">NITERNOST</a> Vztah ke světu a prožívání 
</h3>
&nbsp;
Výzkum mikrostruktur organické hmoty je úkolem číslo jedna pro mnohé biology. 
Neplatí to jen pro všechny, kdo chápou přírodní vědu vůbec především jako 
spojení fyzikálních a chemických metod bádání, ale i pro biotechniky, usilující 
o zásah do životních procesů, o zásah na materiální základně.
Takto orientovaný biologický výzkum však opomíjí jeden závažný aspekt živých 
bytostí: niternost, jejíž zkoumání tvoří druhou důležitou frontu biologického 
zájmu. Také zde se směřuje k neviditelným skutečnostem – jejich neviditelnost je 
však zcela jiného druhu než ta, s níž jsme se setkali v říši hmoty. Na vytváření 
této druhé fronty biologie se podílejí všichni ti, kdo se pokoušejí pochopit 
život na základě prožívání, kdo chtějí poznat jeho duševní složku, psyché.
Tomuto bádání, které se zaobírá živou hmotou pomocí prostředků chemie a fyziky, 
se problém prožívání stává stále vzdálenějším. Nesmíme si v tomto směru činit 
žádné iluze, i když se tu a tam možná věří, že při pronikání k podstatě hmoty se 
ve vzdálené budoucnosti musí dospět i k objasnění psychična. Pro jistotu předem 
zdůrazňuji, že toto mínění nesdílím!
Ocitáme se na zvláštní půdě, začínáme-li zpracovávat oblast psychična. Pokoušíme 
se pochopit své vlastní bytí a mluvíme o povrchním či hlubokém prožívání a 
myšlení. Povrchností a hloubkou míníme přitom něco, co ve smyslu prostorového a 
časového měření nemá vůbec žádné rozměry. Mluvím-li o lehkomyslnosti a 
těžkomyslnosti, stojím-li před závažným rozhodnutím, pak vypovídají tato slova o 
tíhách a tlacích v mé vnitřní zkušenosti jen na základě odjinud vypůjčeného 
obrazu. Vyjadřujeme se zde pomocí rozměrů o říši, která nemá žádnou rozlohu. 
Pronikáme do oblasti bez dimenzí.
Tato zvláštnost niternosti je tak nápadná, že výzkum této sféry byl dosti často 
přímo vylučován z okruhu přírodních věd. Tím více oceňujeme obrat v posledních 
třech desetiletích, kdy biologové pronikli novými metodami hlouběji do záhad 
niternosti.
 
*
&nbsp;
Chceme jejich postup chvíli sledovat – počneme oblastí, kde je ještě možno 
dospět k poměrně bohatým a spolehlivým zjištěním: zkoumáním smyslových orgánů. 
Teprve vím-li, jaké dojmy o vnějším světě se mohou vyskytovat v prožitku 
živočicha, smím si velmi opatrně vytvářet určité představy o jeho možném 
vnitřním světě. Výzkum smyslových schopností nám dal nahlédnout do obrovských 
rozdílů v prožívání světa, jak je uskutečňováno u rozličných skupin živočichů. 
Poskytl nám jistotu o smyslových schopnostech, které byly dříve pokládány za 
nepřístupné bádání. Tak bylo mezi jiným potvrzeno, že mnozí vyšší živočichové 
určitě vidí barvy – i když nemůžeme říci, zda se jejich prožitek také v 
jednotlivostech shoduje s naší vlastní zkušeností modři a žluti nebo červeně a 
zeleně. Studium včel nás poučilo, že tento hmyz vnímá škálu barev od žluté po 
oranžovou a od modré po fialovou. Zjistilo se, že vnímají směs fialové a žluté, 
kterou lidské oči nijak neodlišují, jako zvláštní barvu; byla nazvána včelím 
purpurem18.
Víme také, že barevný smysl včel a jiného hmyzu zahrnuje jako jeden z tónů i 
ultrafialovou, tedy záření, které pro nás znamená pouhou temnotu. Kdo může 
změřit, jak dalece se díky této ultrafialové složce jejich svět odlišuje od 
našeho? Krvavě rudý mák vidí včely ultrafialový, nikoliv jasně červený. Světlo, 
odrážené vegetací, obsahuje silnou ultrafialovou složku, která pravděpodobně 
mění zeleň v některý z odstínů šedi. Krok za krokem odkrýváme dnes u hmyzu 
překvapivé možnosti prožívání světa. Berme proto nadále v úvahu možnost, že jiní 
členovci s vysoce vyvinutýma očima mají zase své vlastní, odlišné způsoby 
barevného vidění.
Jak ohromné překvapení znamenal důkaz, že včely dovedou využívat také 
polarizovaného denního světla, že i při zatažené obloze dokážou na základě 
tohoto polarizovaného záření stanovit polohu slunce a orientovat se podle ní! 
Ostatně schopnost vnímat polarizované světlo byla již zatím prokázána u mnoha 
skupin nižších živočichů.
Vnímání světla oblohy! To je dnes pro bádání o smyslovém životě aktuální 
záležitost. Zvlášť závažná poučení nám poskytlo zkoumání orientačních schopností 
tažných ptáků. Pozorováním ptáků, kteří své velké sezónní cesty podnikají za 
bílého dne, jsme přece zjistili, že oči ptáků jsou s to využívat polohu 
slunce19. Ptáci skutečně nějakým způsobem dokážou průběžně registrovat plynutí 
času a podle polohy slunce, příslušné pro určitou denní dobu, stanovit směr 
letu. V deset hodin ráno letí špačkové pod jiným úhlem vůči slunci než třeba ve 
tři hodiny odpoledne. O struktuře těchto ‘vnitřních hodin‘ nevíme dosud zhola 
nic; jejich existenci jsme však nuceni předpokládat. Ostatně z opatrnosti jsme 
mluvili pouze o ‘využívání‘ slunečního světla a chci se pro tuto chvíli raději 
vyvarovat úvah o vnitřním vědomí denní doby či polohy slunce. Kdo z nás ví, 
jakým záhadným způsobem dochází k tomuto využívání? Co se u těchto tažných ptáků 
děje, je využívání poloh slunce k orientaci při letech, dosahujících dosti často 
vlastně globálních měřítek. Ví živočich vůbec něco o průběhu orientace? Nebo se 
mu to prostě ‘přihodí‘? Odehrává se vše na základě výkonů, které zůstávají pro 
stěhovavého ptáka nevědomé? Co je vědomě prožíváno? – Nedovedeme bezpečně 
zodpovědět žádnou z těchto otázek.
Ačkoliv nevíme, zda orientace probíhá vědomě či nikoliv, sama její existence je 
vědecky bezpečně ověřena. Neznámý děj, který tuto orientaci umožňuje, je 
součástí niternosti a spoluurčuje běžný život ptáka. Možná ještě překvapivější byl objev, že ptáci táhnoucí v noci, například pěnice, 
se při své dlouhé pouti dovedou řídit podle hvězdné oblohy20. Opravdu podle 
hvězd! Jsou-li zakryty mraky, pak je orientace nemnožná; je-li však noční obloha 
nad ptákem alespoň částečně volná, může podle ní řídit svůj tah. O některých 
druzích těchto ptáků je známo, že na určité zeměpisné šířce, například nad 
Středozemním mořem, ostře mění směr svého letu. To bylo zjištěno již při 
starších zkoumáních tahu ptáků. Konají obrat, při kterém nemohou v noci využívat 
žádných pozemních orientačních bodů. Pokusy v planetáriu – tedy pod umělou 
hvězdnou oblohou – ukázaly, že změnu směru vskutku vyvolává právě proměna 
hvězdné mapy.Že se noční tažní ptáci při své cestě orientují podle hvězdné 
oblohy, pokládám za jeden z nejvýznamnějších objevů poslední doby. Naprostou 
záhadou je již skutečnost, že světlomilní, denní živočichové, jimiž všichni tito 
v noci táhnoucí ptáci jsou, mění v době svého velkého cestování tak zcela své 
chování – ale že je to navíc obraz noční oblohy, který jim slouží jako signál 
pro tuto změnu – jak bychom to mohli úplně pochopit? A přece je tornu tak! 
Hovořím znovu o ‘využívání‘ hvězdné oblohy, neboť také prožitek této noční 
skutečnosti je pro nás naprosto neproniknutelný. Vše se nám ostatně bude zdát 
ještě záhadnějšímu, když si uvědomíme, že využívání nebeské klenby je plně 
vrozené a není závislé na zkušenosti – tento fakt lze potvrdit experimentálně!
Ostatně – jen abychom nepodceňovali živočichy jednodušších stupňů – ještě letmý 
pohled na malé, sotva dva centimetry dlouhé mořské korýše rodu Talitrus, 
příbuzné blešivců, žijících v našich potocích. Také oni mají vnitřní hodiny a 
jejich pomocí se orientují podle slunečního nebo měsíčního světla. Největší 
průměr mozku, jenž toto dokáže, nedosahuje ani jednoho milimetru21. Mluvili jsme 
o makromolekulárních strukturách. I orientace ve světě koření v této úrovni, je 
obstarávána plazmatickými strukturami. Představme si na okamžik rozměry 
kybernetického zařízení, jaké by k zajištění podobných navigačních možností 
potřebovala moderní technika. Teprve na základě srovnání našich technických 
výsledků se situací u těchto malých ráčků si můžeme udělat představu o 
výkonnosti živé plazmy.
Zažijeme další překvapení. Že se netopýři orientují ve tmě pomocí ultrazvuku, 
pomocí vln, které sami vysílají buď ústy nebo nosním otvorem a které zpětně 
registrují, odrazí-li se od nějaké překážky – to se nám již koneckonců stalo 
běžným. Tomuto ‘sonarovému systému‘ netopýrů, který byl takto označen na základě 
analogie s naším radarem, odpovídá nějaký způsob prožívání, o němž nedovedeme 
nic říci, ale jehož existenci musíme brát v úvahu, přemýšlíme-li o zvláštním 
světě těchto létajících savců22.
Poslední překvapení přinesla před nedávnem ichtyologie: Dvě ryby ze skupiny 
nilských štik (Mormyrid) a americké druhy ze skupiny úhořů (Gymnotid) a možná i 
jiné – mají schopnost vytvářet okolo sebe slabými rytmickými výboji elektrické 
pole, které jim slouží jako pomocný smyslový orgán; poruchy v tomto poli, 
způsobované cizími tělesy, nepřáteli – například soky vlastního druhu – jsou 
rybou registrovány. O určitých událostech v tomto elektrickém poli je ryba 
informována stejně, jako kdyby probíhaly v jejím zorném poli. Biologové 
předpokládají, že v zakalených vodách může být tento pomocný smysl zvláště 
důležitý. Jak dochází k registraci poruch? Máme v podezření jisté orgány 
postranní čáry, že obstarávají tuto elektrickou orientaci; je sporné, zda slouží 
k varování před nepřítelem, při hledání potravy nebo při ‘značkování‘ revíru 
proti jedincům vlastního druhu. Doposud víme o této smyslové možnosti jen málo – 
zmiňuji se o ní, abych tak demonstroval bohatství možných zkušeností u 
živočichů23.
Byly doby, kdy byl lidský duch posuzován velmi skromně. Zvláštní postavení 
člověka vynikalo jen díky tornu, že představy o zvířatech byly dokonce ještě 
primitivnější. Dnes jsme byli – po objevech poslední doby – z takových představ 
jaksepatří vyvedeni! O vztazích živočicha ke světu musíme smýšlet velmi vysoko, 
i když si při úvahách o prožitcích v těžko dostupné živočišné niternosti 
ukládáme sebevětší rezervu.
Podněty k novému hodnocení vnitřního života živočichů nevycházejí snad jen z 
bádání o šimpanzích nebo jiných savcích, kteří jsou nám vývojově obzvláště 
blízcí. Změnu našich názorů zapříčinily právě zkušenosti s živočichy, jejichž 
organizace je od naší velice vzdálená, kteří nám nikterak nejsou bezprostředně 
příbuzní. Psýché tažných ptáků, schopnost včel využívat denního světla a 
příbuzné jevy nám ukazují vztahy živočichů ke světu v nezvyklém světle a stavějí 
nás před tajemství tohoto zárodku dědičně připraveného, každou zkušenost 
předcházejícího začlenění do prostředí. Znamenají nový aspekt i při řešení záhad 
našeho vlastního prožívání světa.
Událo se zde mnohé, čemu bychom vlastně měli věnovat bedlivou pozornost! Musím 
se spokojit toliko s náznaky. Vědci experimentálně prokázali, že ptáci a savci 
se mohou v omezeném rozsahu naučit chápat abstraktní fakt počtu věcí a znovu si 
ho připamatovat: tedy například vnímat počet pěti nebo čtyř předmětů jako jednu 
skupinu. Při pokusech se totiž při určitém výcviku podařilo, že stejně hodnotili 
najednou shlédnutou skupinu i tentýž počet v čase po sobě následujících 
předmětů. Takto hodnocená skupina může u nejnadanějších zvířat obsahovat šest či 
dokonce sedm prvků. Není to samozřejmě ještě žádné počítání, žádná početní 
úvaha. Ale přece jen: předvádějí zde úkon, který nemůže mít tak daleko k 
abstrahování, jak je provádíme ve svém myšlení24. ‘Stíny poznávání‘– tak byl 
kdysi nazván tento typ náznaků vyšších psychických schopností živočichů. Stejně jako si naše lidská niternost pomocí smyslů buduje svůj vlastní svět, 
jsou také živočichovi smyslové funkce zdrojem jeho vztahu ke skutečnosti, která 
není jen žita, nýbrž prožívána. Jak tento živočichem prožívaný svět označíme, 
zda má slovo ‘svět‘ zůstat rezervováno pro lidská prožívání – to se nyní budeme 
pokoušet rozhodnout. Významným krokem již bylo, když se Jakob von Uexküll 
pokoušel vystihnout specifičnost těchto typů prožívání, které jsou smyslovými 
orgány živočicha i jeho celkovou organizací formovány často velmi zúženě a podle 
našeho soudu neobvykle pomocí pojmu ‘prostředí‘25. Výklad se tehdy opíral o 
mínění, podle něhož je u živočichů způsob prožívání úzce a pevně svázán s 
prostředím; živočichové jsou prý odvislí od prostředí, kdežto lidské bytí je 
otevřeno světu. Podobné návrhy znovu oživily studium chování živočichů, které 
zdůrazňovaly také u zvířat ‘otevřenost‘ a u lidí zděděné vazby, odpovídající 
prostředí. Tento výzkum chování se stal významným odvětvím biologie. Protože 
nemůžeme od živočicha získat bezprostřední svědectví o obsahu prožitku, rozvinul 
se způsob bádání, který objevnými metodami vyvozuje z počínání živočicha vlastní 
závěry o niternosti tohoto nám tak vzdáleného života.
Výsledky na tomto poli jsou dnes již tak bohaté, že dokonce ustaly i diskuse o 
tom, je-li taková ‘psychologie zvířete‘ vůbec přírodní vědou. Kritické 
prověřování metod i dosažené výsledky ukázaly, že studium niternosti má jako 
součást biologie svůj význam, že musí být pokládáno za nutný doplněk 
strukturálního výzkumu.
Vědci se v posledních desetiletích zaobírali v této oblasti především těmi 
formami chování, označovanými silně zprofanovaným slovem ‘instinktivní‘. Aby se 
vystihla vrozenost a bezděčnost jednání, bylo slova instinkt používáno již v 
tolika souvislostech, že nakonec nemohli zoologové toto slovo ani slyšet. 
Rozhodli se proto podívat se na tyto instinkty poněkud důkladněji26. Můžeme si 
dovolit jen jediný pohled na dosažené výsledky: obzvlášť příhodné k našemu účelu 
pokládám výzkumy ptačího zpěvu.
Nyní víme, že u některých zpěvných ptáků je zpěv plně vrozený. Pěnice, která 
byla vychována v plné izolaci a nikdy neslyšela zpívat své družky, zazpívá 
navzdory tomu v příslušné době – asi ve dvou měsících – krásnou píseň vlastní 
jejímu druhu. Zpěv je až do posledních formálních podrobností připraven v 
dědičných pochodech. Zcela jinak – a opět nás o tom poučil pokus – je tomu u 
pěnkavy; zde se dědí jen všeobecná dispozice ke zpěvu, ale melodii svého zpěvu 
se každý jedinec učí a tato melodie plně závisí na tom, jaké písně uslyší 
pěnkava v kritické, časově omezené fázi svého života, kdy je vnímavá vůči cizím 
podnětům27. Pěnkava se tedy může právě tak dobře naučit písni konopky či hejla 
jako zpěvu kanára. Víme také, že na svobodě mají pěnkavy své územně ohraničené 
dialekty protože i tam se právě tak musí učit svému rodovému zpěvu. Chování, 
které nám ve svých projevech připadá tak jednotné, jako je tomu u ptačího zpěvu, 
je ve skutečnosti v jednom případě plně zděděné, v jiném značnou měrou osvojené. 
Proto také nelze všechny druhy ptáků přimět k tomu, aby vyslovovaly slova naší 
řeči.
Tam, kde byla dříve příliš zjednodušeně uvažována jen úplná dědičnost, jen 
instinkt, objevilo se komplikovaně založené pole vzájemné hry mnoha možností. 
Nalézáme zde přísně determinované, automaticky fungující způsoby chování a vedle 
nich jiné, v nichž je individuální zkušenost zapojována do dědičně zajištěných 
procesů. Čím hlouběji pronikáme do tohoto světa chování, tím hojnější jsou 
oblasti svobody, které dědičné struktury ponechaly budoucí zkušenosti a které 
čekají, až se teprve skrze tuto zkušenost stanou osnovou návyku.
Objev struktur, otevřených takovému učení, nám ukazuje, že nesmíme organizaci 
živočišné niternosti vidět příliš zjednodušeně. Tato otevřenost ale zůstává 
skrznaskrz odkázána na úzký prostor omezeného živočišného prostředí; učící se 
slovům ‘nemluví‘, neboť mluvení předpokládá celou specifičnost lidského vztahu 
ke světu.
K dokonalému sebeuskutečňování našeho vlastního myšlení patří možnost zachovat 
si po celou dobu života otevřenost vůči novým dojmům, novému učení, tvůrčímu 
formování; to je v říši života zcela jedinečný jev. Při bližším seznamování s 
neviditelnou niterností živočichů se ale přesto učíme vidět v té či oné 
jednotlivosti toho, co nazýváme svým otevřeným bytím, obecný fakt vnitřního 
života, tedy něco, co se nevyskytuje jen u člověka. Na druhé straně nám 
kybernetická technika elektronických mozků dokázala, že je schopna velmi mnohé z 
našeho myšlení dokonale mechanicky reprodukovat, a tedy také funkčně 
zdokonalovat28. Kdo chápe jedinečnost myšlení, nebude nikdy pokládat zázrak 
lidského myšlení a řeči za vysvětlený jen proto, že existují stroje, které mají 
paměť a dovedou počítat – a nikdo nebude tvrdit, že byl odhalen živočišný 
charakter našeho prožívání světa, poněvadž jsme zjistili, že také u ptáků lze 
mluvit o ‘otevřenosti‘. Ale obé, nová kybernetická technika právě tak jako 
výzkum chování živočichů poskytuje biologii závažné podněty při její dlouhé 
cestě do temnot niternosti.
Jak hluboko do nitra vede tato cesta? Co nám říká studium chování živočicha o 
motivech jeho projevů? Pro tuto novou vědu není snad nic závažnějšího než 
odpověď na otázku po ‘pohnutce‘ pro jednání nebo pasivitu živočicha. Především 
nemluvíme o ‘příčinách‘, tedy o přísně kauzálně založených pochodech. Mluvíme o 
‘motivech‘, abychom tím naznačili, že v tomto světě prožitků se pohybujeme na 
zvláštním území, kde již řeč fyziky a chemie sama o sobě nepostačuje. Nejzazší 
vnitřní stavy, které jsme ještě schopni pojmenovat a které vždy rozhodují o 
vnějších projevech, jsme označili za ‘naladění‘. Takovým ‘naladěním‘ je hlad, 
ale také nasycenost, touha po pohlavním partnerovi, po spánku, po stěhování. 
Přelétá-li nám v zimě nad hlavou hlučně hejno vran, kdežto v předjaří potkáváme 
tytéž ptáky již jen v párech – začínají totiž hnízdit –‚ pak máme co dělat se 
změnou ‘naladění‘.
Zrovna v tomto případě nám ale biologové mohou říci něco ještě přesnějšího: zde 
jsou ve hře pohlavní hormony, výměšky žláz, obíhající v krvi, a jak se tvrdí, 
způsobující sexuální naladění. Chceme si přece jen na okamžik blíže všimnout 
tohoto působení – získáme tak nejedno poučení!
Po zimním sdružování v hejna dochází na jaře u černých vran k rozpadu na páry, z 
nichž každý si obsadí a hájí široký revír. Tento prožitek vlastního revíru 
přináleží tedy k okolnostem hnízdění. Blízce příbuzného havrana nutí naopak 
totéž hormonální působení k setrvání ve společných hnízdištích. U něho přináleží 
k prožitku doby hnízdění právě ruch druhů. Kdo rozhoduje o tomto rozdílu 
chování? Tento kontrast mezi oběma druhy nevyvolávají pohlavní hormony – v obou 
případech jde o tytéž látky! Zde se uplatňují dědičné dané struktury prožívání, 
struktury centrálního nervového systému, které mají oba druhy, vrány i havrani, 
různě zařízeny.
Tuto dědičně předurčenou pohotovost nazýváme reakčním systémem, vyměšování 
hormonů, rovněž dědičně řízené, akčním systémem. Akční systém – zde pro více 
druhů stejný – uvádí v chod reakční systém, zásadně se druh od druhu lišící. 
Beru-li v úvahu tuto komplikovanou hru s jejími pravidly, mohu dočasně pustit ze 
zřetele větší celek a věnovat se analýze jednotlivých částí. Zúžím-li takto 
zorné pole, smím při charakteristice omezených úseků mluvit o kauzálních 
souvislostech: podráždění vyvolává tvorbu hormonu, hormon potom určitou reakci, 
například i vyměšování další dráždivé látky. Všechny tyto kauzální pochody jsou 
však již uspořádány na základě předběžného systému, jehož organizaci ještě vůbec 
nechápeme a který je dán již v oplodněné vaječné buňce.
Kde je v tom všem ono naladění? Nevíme; toliko pátráme, krok za krokem odkrýváme 
nové skutečnosti a jsme ochotni přezkoumat a zavrhnout včerejší představy, odkud 
nám nové objevy vnucují odlišný obraz. Naladění – to zní mnoha vědcům hrozně 
nepřesně. Je to vlastně slovo hudební, ale právě hudba, která tak mocně působí 
na naši duši, má koneckonců velice exaktní základy; i ony se podílejí na její 
schopnosti vyvolávat naladění. Biologové proto dnes provádějí svůj výzkum v 
přesvědčení, že se metodologicky nacházejí na správné cestě, řeší-li i nadále 
záhadu naladění jako problém biologický.
Nejistota o strukturálních danostech naladění nás upozorňuje na jistou 
problematičnost bádání o niternosti. Proto se také biologové této skryté 
skutečnosti vyhýbali, kdekoliv to bylo jen trochu možné – třeba při zkoumání 
života rostlin nebo nižších živočichů. Nižší živočichové, to jsou přece právě 
ti, u nichž bylo možno bez jakýchkoli obtíží ponechat stranou otázku po 
psychičnu. Děly se pokusy popsat ‘chování‘ těchto jednodušších živých organismů 
tak, jako by byly vybaveny úplně přesně stanovenými odpověďmi na vnější podněty, 
na světlo nebo tlak, na dotyk, na chemické podráždění. Takové chování, které se 
zdálo blížit fyzikálně-chemickým zákonitostem, bylo nazýváno tropismus nebo 
taxis. Pro usnadnění se budou tato slova místy dále používat – fakticky jsme 
však již dávno museli uznat, že chování je vždy komplikovanější, než si teorie 
tropismů svého času představovala.
Ve snaze přiblížit biologii co nejvíce exaktním přírodním vědám docházelo občas 
k pokusům redukovat živé organismy na několik tzv. elementárních funkcí a 
charakterizovat jimi život vůbec: dráždivost a pohyb, výměna látková, růst, 
vývin, rozmnožování, dědičnost a mutace. Vypočítával jsem v nahodilém pořadí. 
Bylo ale současně vždy znovu pociťováno, že takový počet je neúplný, 
nepostihne-li současně také sebeuskutečňování, autonomii životní formy. Již před 
50 lety zdůrazňoval Wilhelm Roux, jemuž vděčíme za založení vývojové fyziologie, 
že by se všechny zmíněné vlastnosti vlastně měly doplnit předponou ‘sebe‘ 
(‘selbst‘), že tudíž musíme mluvit o sebepohybu, o sebezachování, o sebevývoji, 
ano, že tato předpona ‘sebe‘ charakterizuje přímo jádro celého problému 
života29.
Zajisté – ani Wilhelm Roux nemohl říci, co toto ‘sebe‘ je. Přesto zůstane jeho 
zásluhou, že tuto specifičnost živého jasně vytyčil. Tímto pojmenováním 
neznámého faktoru jsme ostatně narazili na problém meze jazykových možností. 
Naše řeč, která se nejprve musí vypořádat s naším vědomým prožíváním a jednáním 
ve světě každodennosti, je sama výtvorem neznámého celku, nějakého takového 
‘sebe‘. Nebyla nikterak utvářena k tomu účelu, aby dokázala vyjadřovat něco tak 
zvláštního jako to, co se nám naskýtá při tomto sebeuskutečňování organismu.
W. Roux přitom navrhl konkrétní řešení: označuje tuto sféru neznámého vlastního 
bytí organismu – k níž přináleží také prožívání – velmi širokým pojmem 
‘niternost‘. V průběhu bouřlivého vývoje fyzikálně-chemicky orientovaného bádání 
o strukturách byl Rouxův návrh a s ním i celá problematika ‘niternosti‘ ve 
vědomí biologů znovu odsunuty na vedlejší kolej a časem úplně zapomenuty. Obrat 
přinesl teprve výzkum chování, který si probádání niternosti vytyčil jako svůj 
úkol; znamenal obnovené úsilí vyrovnat se s touto zvláštní skutečností a odhalit 
cesty k jejímu postižení.
Proč hovořím o těchto zhruba půlstoletí starých snahách? Prostě proto, že 
Wilhelm Roux byl průkopníkem čistě přírodovědných metod a že je proto dvojnásob 
závažné, jestliže zrovna on vyzdvihl nutnost zkoumat niternost živých organismů. Tuto niternost musíme od začátku přísné odlišovat od vědomí. Vědomí je zvláštní 
výkon, jedna z mnoha možností niternosti. Niternost sama ale daleko překračuje 
sféru vědomého. Psychoanalýza musela svést četné zápasy o uznání nevědomé 
niternosti. I když biologové toto slovo nepotřebovali, zabývali se zkoumáním 
nevědomých výkonů niternosti odedávna. Celý problém instinktů je jenom součástí 
tohoto rozsáhlého komplexu otázek.
Skutečnost, že se živočich orientuje podle polohy slunce nebo podle hvězdné 
oblohy, svědčí o rozsahu a mohutnosti této skryté aktivity. Zřítelnice našeho 
oka se neustále přizpůsobuje měnícím se světelným poměrům okolo nás; stovky 
vnitřních pochodů probíhají automaticky, protože jsme zvyklí denně v určitou 
dobu provádět tytéž určité úkony. Naše nervová činnost má neustále k dispozici 
nesmírný rezervoár paměti: samé doklady životních stereotypů, podle nichž 
zařizujeme své chování. Tento bohatý soubor skrytých způsobů uspořádání nazýváme niterností. Nikdo není 
s to ji lokalizovat, i když přisoudíme nějakému orgánu – jako třeba mozku – 
největší význam, přece jen se na celku niternosti spoluúčastní všechny složky 
celku. Zajisté je mozek centrem! Přesto bych však ještě chtěl ukázat na jednom 
skromném příkladu, jak dalece je také tento řídící orgán jako součást celku sám 
řízen. Povšimněte si ploštěnek, jež můžeme najít pod kameny našich potoků a řek 
a jichž se hojně používá k pokusům. Rozřízneme-li tohoto červa napříč na dvě 
části, vyrostou z obou znovu celí červi. Přední konec buduje novou část těla 
zadní, zadní vytvoří novou hlavu. Živočich regeneruje; schopnost takové 
regenerace je charakteristickou vlastností jednodušších stupňů života.
Sledujeme důkladněji regeneraci zadní části červa. Po uzavření rány se čilým 
rozmnožováním buněk formuje zárodek nového předního konce. V krátké době se v 
něm organizuje úplně nový mozek a nový pár očí s novými tykadly. Část červa si 
sama buduje nový řídící systém!
Uvažujme o tam: právě jsem řekl, že se organizuje nový mozek. Zda jsme si, 
vyřkneme-ti nebo slyšíme-li něco takového, vědomi propastnosti svého tvrzení? 
Již když jsme řekli, že organismus ve světu vývinu ‘rozčleňuje sama sebe‘, 
upozorňoval jsem, že jsme vyslovili něco tajemného. A musím znovu zdůraznit, jak 
překvapující je také tvrzení, které jsme před chvílí vyřkli. Kdo je to ono ‘se‘, 
které zde organizuje? Kdo to zde ‘sám sobě‘ vytváří mozek? Mozek, který později 
bude přece určen k tomu, aby již vyhojeného a doplnivšího se červa řídil v normálním životě? Je dobré se 
čas od času sklonit nad děním v regenerující živé bytosti a co nejvážněji se nad 
tím zamyslet. Nejen proto, že přitom vždy máme na mysli také celý proces 
uzdravování, od něhož závisí naše vlastní existence i zdárný průběh každého dne 
našeho života. Jde o to, že zde stojíme před tajemstvím toho ‘sebe‘, jehož vždy 
novým, jedinečným uskutečněním je každé jednotlivé individuum, každá samostatná 
živá bytost.
Pohleďme na náš vlastní vývin – formování člověka v těle matky. Zárodek, měřící 
ze začátku svého vývinu desetinu milimetru, sám také jedinkrát provádí to, co 
jsme právě viděli provádět červa při regeneraci: vystaví si mozek se všemi 
smyslovými orgány. Taková výstavba umožní, že se v této základní struktuře může formovat 
vědomé Já. Všichni se zde ale shodneme na tom, že toto Já zde není stavitelem – 
Já je možností, spočívající na skutečnosti onoho ‘sebe‘. A kdo dokáže říci, jak dalece je 
myšlení a jednání vědomého Já určováno těmito skrytými prameny – a to v dobrém i 
ve zlém.
Máme před sebou dva neviditelné světy – temnotu, rozprostírající se vně 
viditelných struktur a jinou temnotu, halící náš vztah ke světu a naše 
prožívání. Do obou těchto světů se biologie pokouší proniknout.
Snad si lépe uvědomíme bohatství a rozmanitost skutečností, tvořících pracovní 
náplň biologie, porovnáme-li vzájemně protikladné výsledky, které přináší tento 
dvojí postup do Neznáma. Pokusíme se o to nejdříve u objektu, který je v obou 
perspektivách relevantní: příkladem budiž jev barvy. Modř papouška ara, 
korálových ryb nebo hořce zajímá obě skupiny biologů. S tímto fenoménem modři se 
nám předkládají dva úplně rozdílné úkoly, jejichž vzájemnou důležitost nemůžeme 
srovnávat, neboť o ní rozhoduje vždy teprve cíl bádání: prvním úkolem je výzkum 
materiální stránky fenoménu barvy, druhým zjištění jeho významu pro životní 
dění.
Nejprve tedy k výzkumu materiální stránky. Chci vědět s jakou modří mám co 
činit. Fyzikálními a chemickými metodami brzy zjistím, že v jednom případe se 
jedná o barevnou látku, pigment, v dalším o zvláštní optický efekt, tedy 
fyzikální jev30. Modř květu, ale také modř v barevných buňkách korýše lze 
definovat jako zvláštní látku a biochemikové nám dovedou sestavit její přesný 
vzorec. Oproti tomu je modř papouščího peří dána určitým působením paprsků. 
Fyzik mi může podat důkaz, že nádherní modrokřídlí motýli rodu Morpho, žijící v 
jižní Americe, produkují své modré zbarvení poněkud jiným způsobem než papoušci 
nebo sojky; stejně si vezmu fyzika na pomoc také při zkoumání struktury zcela 
odlišného typu, produkující modř v třpytivém peří kolibříka.
Podstatný je pro toto strukturní zkoumání proces, jímž je dosahováno barevného 
účinku modři. Prožitek modři a její úloha v životě živočicha jsou přitom 
opomíjeny jako bezvýznamné. ‘Správná‘, věci přiměřená, je zde až k molekulárnímu 
dění vedoucí analýza struktur a pochodů.
Zcela jinak chápeme ‘správnost‘, chceme-li řešit druhou úlohu: zkoumat niternost 
prožívání. Zde láká experimentující biolog své včely na misku s cukrovou vodou, 
spočívající na modré podložce. Zda je tato modř průmyslovou anilinovou barvou 
nebo zda je to kus motýlího křídla, květ hořce či ji-li vyvolána jakoukoliv 
jinou strukturou, to při tomto pokusu hmyz, cvičený na modř, vůbec nezajímá. 
‘Správný‘, věci přiměřený, je v tomto případě dojem, prožitek modré barvy – 
skrytá příčina této modři je naopak z daného hlediska bezvýznamná.
Podobně může být pro archeologa v některém případě významuplné, dát si od 
chemika analyzovat barvu nějakého zbytku nábytku či úlomku kamene, poněvadž 
původ této barvy může mít svůj historický význam. Pátrá-li ale po smyslu nápisu, 
pak mu může být takový chemický aspekt v daném okamžiku lhostejný, neboť nyní má 
pro něho význam jen tvar znaků.
Formy života skýtají badateli různé přístupy: biolog musí zkusit všechny tyto 
cesty. Nesmí také předem pokládat jednu z nich za důležitější nebo ‘vědečtější‘ 
než ostatní. Obraz toho, co je pro určitou generaci vědců poznatelné, je dán jen 
souhrnem všech metod, které jsou v dané době k dispozici.
Jednoty přírodních věd nemůže být dosaženo tím, že se z komplikovaného oboru, 
biologie, vyjme jen část přístupná metodami fyziky a chemie. Říše života v celém 
svém rozsahu je součástí empiricky postižitelné přírody – je proto povinností 
biologie využívat rozdílných možností vzájemně se doplňujících pracovních metod 
stejně tak ke zkoumání strukturních skutečností, jako skutečností nitra. Jednota 
nesmí být předstírána pomocí nějakého monismu, který jen násilným oklešťováním 
přizpůsobuje předmět biologie předem stanovenému řádu věcí. Prvním předpokladem 
plnohodnotné biologické práce je pluralita způsobů zkoumání: pluralita, při 
které jde o prozkoumání komplexního, obtížně postižitelného objektu, jehož 
celistvost prožíváme a o němž si chceme učinit představu na základě koordinace 
výsledků různých vědeckých přístupů.
Při vytváření nového pojetí organismu přispěla v poslední době zvlášť významně 
nová technika řízení, kybernetika. Nesměřuje, jak se při falešné perspektivě 
občas může zdát, k rozpuštění všeho duševního a duchovního v mechanických 
funkcích – naopak nám pomáhá nahlédnout skutečnou hloubku toho, co souhrnně 
nazýváme niterností. Kybernetikové napodobují v technických zařízeních pochody, 
které tvoří významnou součást regulace životních procesů a začleňování organismů 
do jejich okolí. Skutečnost, že lze sestrojit model orientace v prostoru a čase, 
zapamatování, učení se, inteligentního jednání, dokazuje, že také živočišná a 
lidská niternost je v lecčems přístupná technickému chápání. Kybernetika však 
také současně v organismu jasně vymezuje oblast, která přesahuje její možnosti – 
a právě tato složka je stavitelem všech oněch struktur, jež ‘servomechanismy‘ 
nové techniky dokážou napodobit. V našem přehledu jsme již narazili na toto 
tajemné ‘sebe‘ (‘Selbst‘), budující si právě tak neznámé ‘Já‘. Na tytéž entity, 
jejichž působení nelze technicky napodobit, odkazují také teoretické práce 
kybernetiků.
Tato nová věda je zaměřena na výzkum oblasti, zprostředkující spojení mezi 
objektem a subjektem, umožňující ‘informaci‘, ‘komunikaci‘. Mnozí badatelé 
přikládají působnosti těchto zprostředkujících procesů a struktur takový význam, 
že pokládají oblast ‘informace‘ za zvláštní dimenzi skutečnosti a dvojici 
objektivní – subjektivní rozšiřují v trojčlennou relaci objekt – informace – 
subjekt. Nebudeme zde diskutovat toto dělení, musíme však konstatovat, že z 
fyzikální techniky vyrůstající ‘teorie informace‘ staví problémy tak, že 
poskytuje také biologům nový účinný nástroj a pomoc při pokusech o zjištění, v 
čem spočívá jedinečnost světa živých organismů. 
<h3 style="text-align: center"> IV. 
<a name="PŘÍRODNÍ_ÚTVAR_A_TECHNICKÁ_FORMA">PŘÍRODNÍ ÚTVAR A TECHNICKÁ FORMA</a> 
 Organismus ve dvojím světle funkčního a estetického hodnocení</h3>
&nbsp;
Když si Friedrich Miescher – jak jsme se již zmínili – předsevzal, že podrobí 
chemickým analýzám buněčné jádro, bral si svůj materiál mj. u lososů, protože 
velcí rýnští lososi mu ve svém mlíčí poskytovali potřebné množství spermatu a 
protože na Rýně u Basileje tehdy ještě lov lososů patřil k čile prováděným 
živnostem. Dnes by se Miescher musel poohlédnout po jiných druzích.
Zkoumá-li někdo zákonitosti útvarů na makromolekulárním stupni, má v celé 
živočišné a rostlinné říši k dispozici ohromnou zásobárnu životních forem, z níž 
vždy lze někde vylovit pro zkoumání materiál, odpovídající nejrozmanitějším 
způsobům kladení problémů. Jsou to jednou zárodky obojživelníků, jindy ptáků – 
zde svalstvo mouchy, tam mušlí. Kdo by si byl pomyslil v době, kdy se studovala 
svalovina a nervy žab, že to jednou bude sépie pobřežních vod, která poskytne 
nejvyhledávanější nervosvalový preparát?
Procesy na molekulární úrovni jsou společné všemu živému – biologie, která 
zjišťuje všeobecně platná pravidla, smí proto pro své účely libovolně používat 
všechny organismy. Tato první formální úroveň života má své vlastní zákonitosti 
– ano, mnohá pravidla hry platí v tomto makromolekulárním světě tak všeobecně, 
že při volbě objektů je podle potřeby bez rozpaků překračována i hranice mezi 
rostlinami a živočichy. Při studiu chromozomů nebo sexuálních jevů, při zkoumání 
dědičnosti a látkové výměny je spolupráce botaniků a zoologů vskutku příkladná.
Při tomto zkoumání obecných zákonitostí, charakterizujích procesy a struktury 
živé hmoty, zajímají se biologové o vzhled živé bytosti výhradně jako nositele 
příznivých či nepříznivých vlastností pro jejich zvláštní výzkumný účel. Znaky, které běžného pozorovatele nadchnou nebo děsí, jsou pro ně jen ‘příznaky‘ 
neznámých, skrytých souvislostí. Vyberou ti tohoto ptáka, protože jeho peří je 
‘citlivé‘ na nějaký hormon, tuto rybu, protože samička ‘reaguje‘ na určité 
hormony vytvářením snadno měřitelného kladélka – vyberou si kukuřici nebo 
banánovou mušku, poněvadž se u nich setkáváme s určitými obměnami dědičného 
materiálu, houbu, protože právě u této formy lze na spórách obzvláště snadno 
pozorovat jisté vlastnosti dědičných pochodů.
Tento výběr se děje u vědomí toho, že zachytit bohatství forem a prozkoumat 
jejich vzájemnou příbuznost je úkolem zvláštní nauky o formách, morfologie. A v 
poslední době také jednotlivých odvětví genetiky.
Přesto odpoutává rostoucí význam zkoumání mikrosvěta stále více pozornost od 
projevů života jako celku. Je to nutný vývoj. O to závažnější je domáhat se 
potřebné rovnováhy na půdě samotné vědy. A tento úkol je hlavním cílem mého 
nástinu základních problémů biologie. Tvarové problémy zdůrazňuji právě u vědomí 
toho, že dnes z mnoha dobrých důvodů převládá jiný způsob kladení otázek. Snad 
se podaří ukázat, že nás pokusy o vědecký výklad vzhledu živých bytostí vedou k 
ústřední problematice biologie. Chceme-li to dokázat, budeme nuceni čerpat z 
rozmanitých oblastí morfologického bádání.
Každé zkoumání vzhledu se musí nejprve zaměřit na otázky příbuznosti. Zde ihned 
vyvstávají dva další, zcela nezávislé problémy. První se týká tvarové podobnosti 
velice odlišných typů živočichů; např. rybí vzhled se vyskytuje i u savců – jako 
jsou třeba delfíni – nebo vymřelých mořských ještěrů. Tato tvarová podobnost 
patří k největším problémům evolučního bádání – přesto zde chci tento široký 
soubor otázek zatím toliko připomenout.
Pátrání po příbuznosti má ještě druhou stránku: Jde o poznatek, že netopýr a 
velryba jsou savci, ploutvemi opatřený tučňák pták, že slepýš není had, nýbrž 
ještěrka. V tomto smyslu přece také chápeme své vlastní tělo. Navzdory všem 
diferencím se pokládáme za příbuzné s ostatními savci, tudíž za přináležející ke 
třídě obratlovců.
Bylo zapotřebí celých staletí, než byly nějakým způsobem vyjasněny tyto 
příbuzenské vztahy a než byly i ty nejpodivnější životní formy zařazeny ke zcela 
určitému typu. Ne náhodou obětoval Charles Darwin dlouhá léta pečlivé drobné 
práce, aby prozkoumal jedinou skupinu raků: svijonožce, podobné pevně přisedlým 
škeblím31. Některé oblasti jsou dnes opravdu důkladně prozkoumány – příkladem 
zde mohou být skupiny jako ptáci, motýli nebo brouci, jiné stále ještě neznáme 
dostatečně. Mezi sépiemi, jimiž se již po léta zabývám, najdeme mnoho druhů, 
které jsou dodnes popsány podle jediného exempláře; mnohé další – mezi nimi obří 
formy – známe jen z polostrávených zbytků vyvržených vorvani v předsmrtném 
zápase.
Stejné rozdíly jsou i ve znalostech vyhynulých forem, tvořících přece obzvláště 
důležitý článek velké kontinuity forem, jejíž existenci předpokládáme a kterou 
se snažíme napodobit nějakým ‘přirozeným systémem organismů‘.
Každý pokus vykonstruovat takový systém nutně klade otázku po posledních 
základech příbuznosti forem a jejich bohatství – klade otázku a přináší také 
dobově podmíněnou odpověď. Po staletí bylo pokládáno za nepochybné, že bohatství 
přírodních tvarů s jeho soustavou příbuzností je výsledkem nesmírných tvůrčích 
činů nepochopitelné moci. Asi před sto lety se naopak prosadilo pojetí, podle 
něhož jsou příbuznosti ve vzhledu organismů dokladem ponenáhlého procesu 
přeměny. Během tohoto miliony let trvajícího procesu povstávají prostřednictvím 
změn v dědičném materiálu organismu a rozmanitých sil výběru ze starých forem 
života neustále nové. V průběhu dvouletého Darwinova jubilea (1958-9) byl 
dokonce usilovně ražen názor, podle něhož jsme již v podstatě vyřešili záhadu 
vývoje živých organismů a poznali hru sil, které se na něm podílejí. Sleduji v 
tomto okamžiku jiný cíl, než je výklad této problematiky. Později se k němu 
ještě vrátíme.
Dříve než se obrátíme k ‘temným otázkám vznikání‘, jak nazýval tyto problémy 
původu ještě Alexander von Humboldt, chceme vyzkoušet jiné cesty, které nás mají 
dovést k pochopení organismu. Mnohé z těchto cest jsou budovány jako široké 
silnice, jako pravé autostrády, na nichž je pohled zaměřen pouze na jediný cíl a 
právě proto již vůbec není schopen vnímat mnohé ze skutečné mnohotvárnosti 
živých bytostí.
 
*
&nbsp;
Jednou z těchto cest, obzvláště širokou a hojně užívanou, je cesta technického 
chápání organismů. V první řadě ji nezajímá vzájemná příbuznost stavebních 
plánů, nýbrž funkce částí nebo celku – ve věku techniky není příliš překvapivé, 
je-li právě této otázce přikládán největší význam.
Při tomuto hodnocení chápeme každý orgán jen podle jeho zvláštního úkolu, podle 
funkce, již plní ve službě celku - vždyť slovo orgán znamená nástroj. Práce 
srdce je pro mne jen provozem tlakové a sací pumpy; srdce je motor krevního 
oběhu. Pohyb údů pokládám za důsledek zákonů působení páky. Celé ptačí tělo 
chápu jen jako létající těleso. Proudnicový tvar ryb svádí ke studiu účinnosti 
této formy, ke srovnání delfínů a ryb, ke konfrontaci sépií v oceánech s jinými 
formami torpéd. Přední údy krtka a krtonožky, pracující na tak podobném 
principu, jsou slavným příkladem tohoto aspektu organických forem.
Ani se zde nemusíme pouštět do vypočítávání: vždyť školní učebnice jsou plné 
příkladů na takovéto funkční struktury. Je to právě tento aspekt vzhledu živých 
bytostí, který je v technickém chápání nejjasnější a nejpohodlněji dostupný a 
který nám proto poskytuje záruku, že zde docela jasně rozumíme alespoň něčemu ze 
záhady živých organismů. Že zelené rostliny vyhledávají světlo a proto rozšiřují 
plochu svých listů, že ale za určitých vnějších okolností, např. v suchých 
oblastech, tuto plochu naopak zmenšují, aby omezily vypařování, že se ve vlhkých 
tropických pralesích zbavují přebytečné vody pomocí odkapávacího výčnělku – to 
je technickému myšlení dobře srozumitelné. Není náhodné, že biologické představy 
tohoto druhu často výrazně převládají zejména v učebnicích a že jsou pro svou 
technickou samozřejmost vůbec velmi vítané pro každé elementární podání 
biologie.
Již věštění z útrob, jak bylo provozováno v dávných dobách, nás však upomíná, že 
takový typ chápání není jediný a nejsamozřejmější. Vnitřní orgány nebyly v tomto 
dávném pojetí jen nositeli funkcí tělesného zachování (tehdy ostatně ještě málo 
prozkoumaných) – byly také tajuplnými věštci lidských osudů. V jednotlivostech 
jejich struktury, jejich barev a ornamentů bylo pátráno po znameních 
nadcházejících událostí. Ze starého Babylonu máme hliněné modely jater, na 
jejichž jednotlivých částech jsou klínovým písmem zaznamenávány předpovědi, jež 
lze z té které oblasti vysuzovat. Krev byla životodárným vínem božím – a mezi 
játry a krví je zvláště úzký vztah (<a href="#Obr. 6">Obr. 6</a>).
 *
&nbsp;
Technické chápání je rozhodujícím faktorem při formování našich současných 
představ o živých bytostech. Proto je nutné správně vidět specificitu tohoto 
chápání. Někteří lidé rádi mluví o přírodě jako o veliké učitelce. Ve 
skutečnosti je průběh tohoto učebního procesu navýsost podivný. Po mnoha 
zacházkách objevujeme v přírodním dění určité zákonitosti – jeden z největších 
výkonů lidského ducha, který ani nelze dostatečně vyzdvihnout. Zacházky na cestě 
k pochopení živých organismů jsou však obzvlášť dlouhé. Dnes víme, že netopýři 
používají vlastního nástroje orientace, radarového systému, založeného na 
ultrazvuku. Již jsme se o tom zmiňovali. Musíme si však současně uvědomit, že 
jsme nejprve museli na základě fyzikálních objevů v jednodušší oblasti 
anorganických pochodů vynalézt samotný radarový systém, abychom až poté dokázali 
pochopit jedinečnost netopýřího způsobu orientace. V 18. století nebyl 
Pallanzani příliš vzdálen řešení problému, ale objevné slovo muselo být vyřčeno, 
teprve když se technický model začal všestranně používat v lidské praxi.
Kdo sleduje nejnovější dějiny létání, bude asi překvapen, v jak nepatrné míře 
posloužilo ptačí křídlo jako model při stavbě našich létacích strojů. Zde 
nestačí, že pták v povětří v nás vzbuzuje mocnou touhu po takové svobodě. Je 
jistě zcela v pořádku, používáme-li okřídleného Ikara jako symbolu na pomnících, 
létat nás však tento technický sen nenaučil. Pohled na původní mřížované krabice 
s motorovým pohonem, které se na počátku tohoto století skutečně vznesly do 
vzduchu, nás přesvědčí o technické nezávislosti těchto průkopnických pokusů. Až 
poté, co fyzikové laboratorními výzkumy ve vzdušném tunelu přesně ověřili a 
zdokonalili tvar nosných ploch, začínáme také – učíce se od nich – opravdu 
rozumět ptačím křídlům jakožto nástroji. Teprve od té doby umíme také správně 
vyložit příslušné filmové záběry. Nemám zajisté žádný důvod podceňovat práci 
biologů – svou vlastní profesi – ale musíme vidět návaznost postupných pokroků 
našeho ducha. Technické myšlení je jednou z cest člověku vlastních; teprve 
oklikou prostřednictvím vlastních vynálezů jsme schopni pochopit také skutečnou 
funkci technických forem v živé přírodě. Poslední vývoj kybernetických 
přístrojů, elektronických mozků, začíná ovlivňovat také způsob myšlení biologů, 
jejich představu o skryté stavbě nervových center. Při výstavbě elektronických 
mozků jsme však nebyli inspirováni stavbou našeho mozku, ale naopak: vývoj 
techniky nás dodatečně přivedl k poznání, že podle nově objeveného, do důsledku 
jasného technického modelu lze vyložit mnohé struktury nervového systému, a tak 
zpětně pochopit živý organismus. Technický pokrok tepelně regulačních zařízení v 
termostatech nás naučil dávat pozor na působení principu zpětné vazby a tím 
technicky porozumět oněm dotud v skrytu fungujícím systémům organismu, jejichž 
účinky byly do té doby toliko všeobecně charakterizovány velmi vágním termínem 
regulační schopnost.
Čím silněji závisí celý náš život na oné vážné hře technického vynalézání, o to 
obecnější platnosti nabývá každá technicky pochopená forma. Ale o to více důvodů 
máme také pro důrazné prohlášení, že technický rozum osvětluje vždy jen úzký 
výsek vzhledu živých bytostí a že se dopustíme hrubého omylu, jestliže tento 
pochopený podíl přeceňujeme. Právě proto se pokoušíme ukázat, že je třeba 
sledovat nejrůznější přístupy, chceme-li dospět k jakémusi přehledu spolehlivých 
znalostí o živých organismech.
Technické chápání organismu mívalo kdysi tak vysoký kurs, že nám byly organické 
formy předkládány jako vzor. To je právě ono; ‘Příroda jako velká učitelka‘. 
Form follows function, forma je výsledkem funkce, – je účelným tvarem – tak 
znělo kdysi také volání, odkazující novou architekturu zpět k formám přírody32. 
Ano, tento výrok byl dokonce pokládán za znovuodhalení staré pravdy, za 
nadčasový zákon formy, platný stejně pro přírodní vzhled jako pro všechny 
správně utvářené lidské produkty. Pro popularizační účely hrubě zjednodušená 
formule vulgárního ranného darwinismu, že účelné se uchovává, zatímco neužitečné 
je vymycováno selekcí, nemálo přispěla k tomu, že byly při výkladu organismu 
značně přeceňovány technicky pochopitelné aspekty. Z postavení, které dnes technické myšlení z mnoha dobrých důvodů zaujímá v našem 
životě, vyplývají katastrofální důsledky na náš názor na přírodu. Tento způsob 
myšlení přece vytváří třídu preferovaných vzhledů a jednostranností, pro mnohé 
jistě blahodárnou, zastírá běžnému pohledu široké oblasti přirozených jevů 
života, vystavujíc nemnoho jiných, privilegovaných, v oslnivém světle.
Ježto se se zbarvením a s ornamenty živočichů budeme dále ještě velmi často 
setkávat, povšimněme si jich již nyní – nejprve jen k ilustraci výběru 
privilegovaných vzhledů. Technický pohled s oblibou vyděluje mezi organismy hned 
dva typy vzezření: obzvláštní nápadnost a dokonalou nenápadnost: zde panuje čistě bílá a černá, 
dominují barvy jako sytá červeň a žluť, které se jasně odrážejí od zeleného 
pozadí vegetace nebo od hnědé půdy, či skvrny ve tvaru kruhových ok, které se 
tak hojně objevují u hmyzu nebo na peří ptáků. Vybavujeme si pruhování zebry a 
stovky obdobných jevů. U vyšších, očima vybavených živočichů chápeme tyto vzory 
jako druhový poznávací signál, jako varovný či zastrašující prostředek, nebo 
také jako napodobení takových hrozivých bytostí, jakými jsou třeba vosy, tedy 
jako nepřímou ochranu. Stejně jako jsou pro náš rozum smysluplné tyto vzory, 
chápeme také všechna další zbarvení živočichů, označovaná souhrnným pojmem 
ochranné zbarvení: zjevy, shodující se s okolím, s bílou, zasněženou krajinou, 
se zelení vegetace, s modří moře. Vzory, které umožňují živočichovi splynout s 
okolím, vyhlížet jako součást kůry stromu, stéblo trávy nebo list. Nepotřebuji 
zde hromadit další příklady, neboť naše muzea a knihy o zvířatech je předvádějí 
s velkou oblibou – právě proto, že jsou bez dalších komentářů srozumitelné. 
Nápadné formy jsou pro své výstražné, signální zbarvení nazývány sématickými, 
ochranně zbarvení živočichové naopak kryptickými, neboť se nám zdají být 
stvořeni pro skrývání.
Oba tyto extrémy vzhledu upoutaly na sebe zvláštní pozornost již proto, poněvadž 
jsou poměrně snadno vysvětlitelné pomocí principu výběru, zavedeného do diskuse 
o vzhledu živých organismů darwinismem. Vždyť je také jistě správné, 
vysvětlujeme-li účinek sématického nebo kryptického zbarvení v životě mezi jiným 
i ve smyslu darwinistické ideje – vždy však za předpokladu, že se nedomníváme, 
že tím bylo již řečeno vše!
Technické myšlení může však vystupovat také v rozmanitých přestrojeních, pod 
nimiž není vždy snadno rozpoznatelné. Často bývá například smíšeno s jinými, ze 
zkušenosti odvozenými pravidly vzhledového srovnání; při použití uznávaných a 
hojně užívaných, vědeckých metod se tak může občas dospět k neudržitelným 
důsledkům. Ozřejmíme toto nepřípustné směšování na příkladě.
Při zkoumání obratlovců nás zkušenost učí, že určitý vzhled chrupu jde vždy ruku 
v ruce s jistými dalšími charakteristickými formami, že mezi různými rysy ve 
vzhledu živočichů existuje korelace. Relativní spolehlivost těchto souvislostí 
nám dokonce dosti často dovoluje na základě nálezu jediného fosilního zubu 
provádět dalekosáhlé rekonstrukce vyhynulého druhu, o němž nemáme žádné další 
doklady.
Toto pravidlo korelace bývá však občas rozšiřováno ve výklad přirozeného 
vzhledu, jdoucí za a nad čistou zkušenost – namísto konstatování nějaké 
relativně jisté souvislosti nastupuje její vysvětlování – pro objasnění korelace 
je zaváděn princip ekonomie, předpokládá se působení vyvažujícího principu, 
zákona kompenzace.
Chybějící zuby v horní čelisti kopytnatců jsou uváděny v nutnou materiální 
souvislost s tvorbou rohů a parohů; při výkladu je uplatněn zákon hospodárnosti, 
úspornosti. Goethe nám ve velkolepém poetickém ztvárnění svých idejí o proměnách 
forem u čeledi obratlovců, pocházejících z roku 1820, poskytuje doklad takové 
interpretace vzhledu: &nbsp;
Vidíš-li tedy, že nějakému stvoření je v něčem dopřána zvláštní výhoda, pak se 
jen rovnou ptej, kde jinde má nedostatek. Ať pátrá tvůj zkoumavý duch, a 
nalezneš ihned klíč všeho stvoření. Tak totiž žádné zvíře, má-li horní čelist 
vyplněnou všemi zuby, nenese na svém čele roh, a věčná matka proto nikterak 
nemůže stvořit rohatého lva, i kdyby vynaložila veškerou sílu; neboť nemá dost 
hmoty, aby zasadila úplné řady zubů a ještě stvořila parohy a rohy. &nbsp;
Zvolil jsem tento příklad záměrně, neboř na přírodovědeckou část Goethova díla 
zde ještě narazíme.
Na mnoha případech ze srovnávací morfologie by bylo snadno možno dokázat, že 
tento ‘klíč‘ nám neodkrývá žádný zákon ekonomie přírody. Bez veliké námahy lze 
doložit, že to není otázka nedostatku ‘materiálu‘, spadá-li vznik neúplné řady 
zubů v jedno s vytvářením čelních výrůstků. Z paleontologie můžeme uvést 
příklady některých savců s úplnou řadou zubů a neuvěřitelně neekonomickými 
kožními útvary na nose a na čele. 
V tomto okamžiku jde ale toliko o zjištění, že se při tomuto výkladu setkáváme s 
překročením empiricky ověřitelných skutečností, s překročením, které pramení z 
ducha určitého pojetí přírody, nepříliš vzdáleného technické interpretaci 
organických forem. Přílišná generalizace korelačních zákonů je ostatně proces, 
který má ve srovnávací morfologii svou dlouhou historii.
Při pokusu pochopit vzhled živých bytostí na základě technického myšlení došla 
uplatnění nedozírná rozmanitost tvorby rostlinných a živočišných forem. 
Racionální myšlení bylo tak uspokojeno obzvláště jednoduchým způsobem a do té 
míry, že jiné možnosti posuzování organismů jsou vedle této buď úplně 
přehlíženy, nebo podceňovány jako nevyvěrající ze striktně vědeckého přístupu.
Při našich úsudcích o formách života přece spolupůsobí také citové hodnocení, 
hluboce v nás zakořeněné. Náš duch chápe určité fortny v ‘přírodě‘ ochotněji a 
čileji než jiné. Některé formy se v konkurenci s jinými v našem vnímání snadněji 
prosazují. Tvarová psychologie je nazývá ‘dobrými tvary‘ (gute Gestalten). 
Existují mnohé ‘špatné tvary‘ (Schlechte Geslalten) – maskování živočichů 
spočívá přece na vytváření co možno největšího množství takových detailů formy, 
které odpoutávají pohled od vnímání celkových obrysů33.
Obzvláště silně na nás působí a uspokojuje nás forma kruhu či koule, 
pravidelnost čtverce nebo trojúhelníka. Nalézáme-li podobné formy u živých 
organismů, pak si jich jistě všímáme zvlášť pozorně. Nikoliv náhodou bylo tak 
často zkoumáno apriorní libé působení takových proporcí, jako je zlatý řez. 
Stejně tak není náhodné, že umělci při studiu proporcí pokládají vždy znovu – 
vedle lidského – také vzhled koně za nějak obzvláště ušlechtilý; kromě jiného se 
zde přece celkový obrys trupu a údů velice nápadně blíží čtverci.
Sledování těchto v lidské podstatě zakořeněných účinků vzhledu by jistě bylo 
hodno hlubší pozornosti. Uviděli bychom přitom také, jaký úzce specializovaný 
výběr živočichů privilegovaných vzhledů pěstovaly klasické umělecké směry a jak 
se tento výběr měnil s jednotlivými uměleckými proudy. Umělecká kritika, 
pokoušející se vysvětlit určité fáze západního umění, přece občas mínila, že to 
vlastně bylo právě klasické umění, které nás uvedlo na stopu zákonitostí 
přírodních forem a zvláště forem života.
Klasické umění – na základě vlastní hierarchizace – provádělo hluboko v našem 
prožívání zakořeněnou selekci forem. Rozum se ale pokoušel ospravedlnit tuto 
intuitivní volbu tím, že pomocí smělých hodnotících soudů prohlásil takový 
vzhled za dovršení tvárného úsilí přírody.
Přiznal mu tedy nejvyšší stupeň dokonalosti. Nejvyšší krása, jak řekl Leon 
Battista Alberti v 15. století, je stav dokonalosti, je cil, o který příroda ve 
svém tvoření usiluje! A Heinrich Wölfflin, který se jako málokdo snažil o 
pochopení klasického prožitku formy, také míní, že život, povznášející účinek 
pravé klasiky vyplývá z její spřízněnosti s přírodou. Nikoliv náhodou rád 
používá přirovnání k živému organismu, mluví-li o ‘vzájemném skloubení částí‘, 
vytvářejícím z lidského díla nový organismus34. Je jeho přesvědčením, že ‘jistá 
představa o kráse, kterou si umělec ve svém duchu přináší, je identická s ideou 
krásy v přírodě‘. Úcta k této kráse, k této zákonitosti se proto stává určitým 
druhem bohoslužby. ‘Vstoupit celý do svého vzhledu, tzn. stanout ve světě zcela 
nezávisle a samostatně‘ – nikde se lidský duch nesetkává s touto autonomií 
vzhledu pronikavěji než u letícího ptáka, kroužícího orla, v obraze táhnoucích 
volavek. Při pozorování ušlechtilého přirozeného vzhledu stejně jako klasického 
uměleckého díla ‘se nám dostává vzácného štěstí, jsme účastni vyššího, čistšího 
bytí‘.
‘Když se ale věřilo, že pojem formy v klasickém umění byl v souladu s přírodou, 
pak to nebyl omyl a život povznášející účinek pravé klasiky může vyplývat z této 
spřízněnosti s přírodou.‘
Tento důsledný a cílevědomý výběr pozorovaného mění nakonec ‘přírodu‘ ve vybraně 
vznešenou zahradu – znamená to omezení nebo naopak zušlechtění? Privilegovaný 
výsek – ať už se tato privilegia mohou zdát jakkoli legitimní – nastupuje místo 
divoké bujnosti, jakou před sebou vidí přírodovědec.
Umělci sami dávno dospěli k rovnováze. S klasikou kontrastují antiklasické 
směry: naproti pastorální přírodě klasického umění stojí pekelné bytosti 
démonického světa Hieronyma Bosche a jiných. Vždyť ani to není náhoda, že proti 
nudnému znovuoživení renesančního umění ve druhé polovině 19. století s jeho 
zploštěním kdysi preferovaných klasických forem vyvstaly jako reakce umělecké 
směry, které se obrátily k absurditě, hrůze, ošklivosti a podaly důkaz, že také 
zde leží připravena nová krása a čeká na chvíli, kdy ji dokážeme spatřit. Co 
bylo kdysi vyhoštěno do komory s haraburdím nebo do kabinetu kuriozit, bylo nyní 
znovu uznáno za ‘přírodu‘ – přičemž byla současně energicky deformována všechna 
bývalá vznešenost, jako by šlo o to konečně odstranit i poslední stopy 
někdejšího výběru aristokratických forem a na jejich místo postavit svět hmyzu, 
přízračnou hrůzu kudlanky nábožné, pavouků a chobotnic.
Citově podložené hodnotící soudy se však s rozšiřováním moderní techniky stále 
komplikovaněji mísí se soudy mechanistického myšlení. Idea, kterou – jak jsme 
již konstatovali – vyvolala v život selekční teorie, podle níž je cílem přírody 
technická dokonalost, zatlačila u mnoha tvůrců do pozadí myšlenku, která v 
klasickém umění dodávala privilegovaným formám jejich význam.
‘Celek . . . obraz naplněného bytí‘, tak to zní u Wölfllina. ‘V sobě ohraničená 
forma nám dává pocítit intenzitu existence. Při určitých plochách a tělesných 
proporcích se do sebe uzavřený život beze zbytku stává zjevem‘. Podle Wölfllina 
to platí právě tak pro klasické dílo jako pro privilegované vyšší formy života.
Idea nadřazeného postavení každé technické funkčnosti však nyní natolik 
zatemňuje úsudek, že van der Velde hlásá nadšenými slovy krásu prvního 
automobilu a prvního letadla a srovnává ji s krásou květin a živočichů. Jen si 
při té příležitosti ještě jednou prohlédněte obrázky těchto prvních vehiklů moderní dopravy! Ne bezdůvodně 
se dnes ve filmu těší takové oblibě jako komicky působící rekvizity.
Spolupůsobení citu pro formu a technického myšlení vede při pozorování přírody 
ke zcela mimořádnému vyznamenávání určitých typů vzhledu: Je-li současně 
uspokojen estetický cit a technický rozumu, povstává dojem o největší síle. 
Takový vzhled bude za jakýchkoli okolností vysoce preferován. V našich úvahách o 
vyšších formách života nabývá výjimečného postavení. Jelen, gazela a chrt, kůň a 
orel, proudnicový tvar ryby, elegantní pohyby hada: Je“ málokterý další vzhled 
se jako tyto vždy znovu dostává do centra pozornosti.
Chceme-li pochopit vzhled živých bytostí, musíme velmi reálně počítat s touto 
naprosto bezděčnou souhrou při jeho posuzování. Na jedné straně jsou úsudky z 
oblasti běžného prožívání, estetických konvencí a technického myšlení vždy 
přimíšeny do našeho prožitku vzhledu živočichů i rostlin i do našich poznatků o 
něm. Na druhé straně takový soulad, s nímž na základě vlastních vrozených zákonů 
vidění pokládáme v přírodě některé fortny za vznešené a vysoké, jiné jen za 
obtížný hmyz a havěť – takový jednotný úsudek znamená též uznání existence 
určité hierarchie. Ač již jsou tyto předběžné úsudky našeho vnitřního života 
jakkoliv neostré, svým vzájemným souhlasem nás upozorňují na objektivní 
skutečnosti tvorby vzhledu, na souvislosti mezi podstatou a jevem, které také 
pro badatele představují otevřený problém.
Nestačí vyzvat biology, aby ze svých výkladů všechny podobné soudy vymycovali. 
Spíše je vhodné uznat úsudky technického rozumu i citové sféry za součást 
výkladu a vykázat jim jejich místo v úsilí o pochopení vzhledu. Chceme 
podstoupit riziko tohoto pokusu.
Především je zapotřebí, aby se vedle privilegované skupiny konečně prosadila 
také opomíjená většina. Musíme se snažit věnovat svou pozornost všem oněm 
‘neokázalým‘ formám života, které nás ani nezaujaly z technického hlediska, ani 
nám nepadly do oka‘ díky způsobu našeho nazírání, u nichž se však na druhé 
straně vcelku neshledáváme ani se zvlášť vyhraněnou schopností maskování. Kdo 
operuje s kategoriemi nápadnosti nebo mimikry, musí brát také v úvahu, že vedle 
těchto výrazných extrémů existuje vždy i nenápadná neutralita, opticky 
indiferentní vzhled a že je u mnoha skupin živočichů ve většině. Také zkoumána z 
hlediska učení o původu druhů je tato optická indiference bází, výchozí formou 
pro vytváření opticky působivého vzhledu ač již sématického nebo kryptického.
Jestliže se obíráme dobře známými, technicky srozumitelnými formami, upoutává 
naši pozornost obtížný problém funkce. Nikdo nebude popírat plodnost funkční 
analýzy. Fyziologický výzkum je jedním z klíčových center biologie a sama 
morfologie přinesla významné podněty a v mnoha oblastech se dočkala skutečného 
znovuzrození díky tomu, že se stala funkcionální morfologií.
Ale přes vysoké ocenění dosažených výsledků nesmíme zapomínat, kde leží hranice 
této symbiózy morfologie a fyziologie. Že je studium funkčně strukturovaných 
orgánů, nutných pro zachování, plodným polem pro tuto spolupráci, je nesporné. 
Nesnáze se ukazují teprve tehdy, chceme-li vymezit pojem funkce.
Bude pro nás možná poučný pohled na architekturu. Existovalo-li pojetí, žijící z 
historických reminiscencí, kopírující všechny epochy minulosti a dávající 
poštovním budovám nebo bankám formy, které si vypůjčilo od antických chrámů – 
pak v protikladu vůči této koncepci bylo osvěžením a osvobozením, byly-li 
zavrženy falešné ‘fasády‘, byly-li proklamovány a prosazovány stavby účelné, 
projekty vyhovující životním funkcím. 
Ale nakonec se toto úsilí o funkční formy, o stavbu plynoucí z vnitřních 
požadavků stalo závislým na příliš úzkém pojetí našeho života, které spatřovalo 
ideál ve výrobě strojů na bydlení. Potom se ale pomalu začalo zjišťovat, že 
nestačí prostě volat po jednotě formy a funkce, aniž by byly po všech stránkách 
prozkoumány a poznány životní funkce, a to v našem případě funkce patřící k 
životu člověka. Hlásily se nepovšimnuté potřeby a chtěly být uznány za ‘funkce‘: 
‘změna‘ nebo ‘pohodli‘, ‘vzrušení‘ a ‘klid‘, ‘intimita‘ a ‘změna podnětů‘ – to 
vše byly potřeby, jejichž vliv na formování života byl postupně poznáván.
Je možná vhodné si právě v této chvíli uvědomit, že v této době odkryl výzkum 
chování u živočichů analogické bohatství ‘funkcí‘, k nimž patří právě tak vzhled 
jako způsoby chování, formy jako procesy. Pojem funkce byl podstatně rozšířen, 
ač už jsme posuzovali život lidí, nebo živočichů. Zájem o vzhled vyplynul z 
tohoto rozšíření – je to proces, který je nyní v plném proudu35.
Problém formy a funkce není ale tímto rozšířením vyřešen. Představa funkce 
zůstává i při tomto obměněném chápání vázána na systém vztahů, v jehož rámci 
biologie až doposud vzájemnou souvislost mezi formou a funkcí vůbec shledávala. 
Tento systém vztahů je jakousi scénou, na níž se odvíjí kus, jemuž zde věnujeme 
svou pozornost: podle mínění většiny přírodovědců je to udržování života, 
zachování jednotlivce i druhu. Ač již pokládám ‘komfort‘ za životně důležitý a 
tedy hodnotím jeho získávání jako podstatné, ať již označím ‘intimitu‘ za 
objektivně nutnou pro vyšší individuum – vždy je prospěch individua nebo druhu, 
zachování života v užším či širším smyslu kritériem souladu formy a funkce.
Vzhled jako účelný pro zachování života, to je ten nejširší systém vztahů, v 
jakém je technický duch ochoten vykládat jeho smysl. Proto k sobě tak 
bezprostředně poutají náš zájem především ony formy, v jejichž vzhledu výrazně 
dominuje nějaká zvláštní schopnost, napomáhající sebezáchově: jako nám např. 
rychlé plavidlo předvádí ideální tvar torpéda nebo větroň ztělesňuje samu 
podstatu létání. Také když je vzhled prostřednictvím maskujících forem a barev 
zcela podřízen funkci skrývání či když jiné bytosti stavějí navenek na odiv své 
sexuální funkce, mají tyto formy zajištěnu zvláštní pozornost, neboť vidíme 
výhody jejich vzhledu pro zachování života. Kvůli takovým pronikavým efektům 
příliš snadno zapomínáme, že mnozí zástupci stejných živočišných typů nemají tak 
nápadně funkční formy a přesto existují. Obvykle již nevidíme, že při pokusu o 
pochopení životních forem musíme vycházet právě od těch nejméně nápadných a 
uvědomit si, že nejčastěji jsme si všímali hlavně jen extrémů.
Ale probíráme-li se mnohotvárnosti vzhledu u nějaké skupiny příbuzných 
živočichů, seznáme, že se vedle struktur, sloužícím potřebám zachování, 
realizují také zcela protichůdné možnosti volnější tvorby vzhledu, jejíž smysl 
nekončí u pouhého zachování života. Při pohledu na tyto formy zjišťujeme, že 
pojmem funkce, jaký platí v okruhu vztahů ‘zachování‘, lze vzhled živých bytostí 
vyložit jen částečně. Obíráme-li se technicky nesrozumitelnými formami, setkáme 
se nejen se vzhledem, jehož technickou formu jsme ještě ‘funkčně‘ nepochopili – 
což se přirozeně stává – nýbrž i s nekonečným počtem jevů, jež se tomuto 
pochopení vzpírají.
Stojíme před úlohou poznat systém vztahů platných šířeji než vztahy pouhého 
zachování – systém, otvírající rozsáhlejší oblast smyslu, v níž by bylo možno 
pochopit jak jednotlivé rysy vzhledu, tak také celek organismu. 
<h3 style="text-align: center"> V. <a name="HIERARCHIE">HIERARCHIE</a> Plnost vztahů ke světu a objektivní určení její úrovně 
</h3>
 
&nbsp;
 
‘V přírodovědě se pokrok od nejnižších živých bytostí k nejvyšším charakterizuje 
pojmy diferenciace a integrace. Míní se tím, že se jednotlivé členy ponenáhlu 
rozestupují v kontrastní formy a současně se stávají stále integrovanějšími 
součástkami celku, tj. takovými částmi, že odpadnutí jedné jediné znamená 
zmrzačení celku. Totéž je smyslem vývoje také v umění. Vyšší formy organizace 
jsou však charakterizovány vyšším stupněm životní síly a životní plnosti‘. [...] 
‘Jakákoli “forma“ způsobuje vzestup života.‘
 
Heinrich Wölfflin zde upozorňuje na problém, se kterým se biologové běžně 
setkávají v celém rozsahu své působnosti: Na otázku hierarchie36. Nejde přitom 
jen o rozdíly v orientaci, jimiž se odlišují životní způsoby rostlin a živočichů 
a které se nám přece současně jeví také jako různé stupně vztahu ke světu. Jedná 
se také o kontrasty životních forem, jimiž se od sebe liší žížala a včela, 
hlemýžď a sépie, které oddělují ježka a makaka, bažanta a krkavce.
 
S problémem hierarchie se setkávají botanikové stejně jako zoologové. Tvorba 
květu nám dokládá vyšší stupeň rostlinné existence než tvářnost mechů nebo i 
kapradin. Ne že by v makromolekulární oblasti vůbec neexistovaly problémy 
hierarchie, také zde existuje evoluce, stupně efektivity nebo komplexity – ale 
můžeme je mnohem spíše zanedbat než u vzhledů vyššího typu, který jsme vyčlenili 
jako ‘ústrojný stupeň‘. Hierarchické rozdíly, které vidíme mezi variantami 
jediného stavebního plánu, třeba při vzájemném srovnání různých měkkýšů, 
obratlovců nebo korýšů – toto odstupňování uvnitř téhož typu také odráží velkou 
skutečnost evoluce jako souvislosti pozemských dějin – v její fakticitě i 
tajemnosti, která čeká na objasnění.
 
Problém hierarchie je uznáván i tam, kde není vlastním předmětem bádání. Jenže 
se toto uznání často předpokládá do té míry mlčky, že to nakonec – v důsledku 
množství jiných vědeckých úkolů – nezřídka vede k úplnému opomíjení celé 
záležitosti.
 
Systematik pociťuje při pořádání celého bohatství forem nutnost nějakého 
hierarchického systému. Lékař, který hledá nové způsoby léčení a proto potřebuje 
laboratorní zvířata – také ten je postaven před problém hierarchie. Bude možná 
říkat odpůrci pokusů se zvířaty, že si pro své experimenty úmyslně zvolil 
‘nižší‘ formy živočichů. Bude při této volbě velice přísný. Zde pro nás nabývá – 
často zcela nepřiznaně, latentně, často však také vědomě – problém hierarchie 
plné závažnosti. Stejně tak vyvstává, jestliže vedeme boj proti škůdcům, 
jestliže si my, lidé, bráníme svůj životní prostor a pokoušíme se zničit jiné 
organismy. Fakt hierarchie života je zřejmý také z toho, že bez váhání radikálně 
postupujeme proti virům, baktériím, nižším prvokům, Proti ‘obtížné havěti‘, 
zatímco k vyšším formám života se chováme mnohem odstupňovaněji a 
diferencovaněji. Ochrana přírody neustále vychází z více či méně jasně doznaného 
závěru, že vyšší formy mají právo na existenci. Kmeny středoafrických domorodců 
smýšlejí o problému ochrany slonů jinak než Evropané. Problémy hierarchie jsou 
všude aktuální a s rozšiřováním technické civilizace po zeměkouli vyvstává denně 
naléhavěji požadavek uvážit právo bytostí, které jsou jiné a slabší než člověk, 
na existenci. To vše znamená klást otázku hierarchie.
 
Domníváme se, že jaksi víme, co je vysoké a co nízké, ale argumenty přesto 
většinou zůstávají velmi nejasné. Chceme proto nejdřív konečně určit, z čeho 
fakt hierarchie vůbec vyvozujeme. 
 
 *
 
&nbsp;
 
Nejvyšším kritériem při tomto určení je vlastně to, co jsme nazvali niterností. 
Soud o problému hierarchie musí brát v úvahu oblast prožívání; právě znalost 
celého bohatství vztahu ke světu mi poskytuje měřítko. Závěry o niternosti 
představují však nyní pro přírodovědce tu nejobtížnější úlohu a experimentální 
biologie nejrůznějšího zaměření se z dobrých důvodů této těžko postižitelné 
skutečnosti vyhýbá. Navzdory tomu je při každém rozhodnutí o volbě pokusného 
živočicha ve hře problém hierarchie a tedy také vědomí, že se bytosti, jež si 
pro své účely vybíráme, liší bohatstvím vztahů ke světu.
 
Uvedl jsem nejprve zájem o svět, ten nejspíše postižitelný rys celého bohatství 
niternosti, poněvadž jej přes všechny těžkosti s exaktním určením přece jaksi 
pociťujeme a proto uznáváme jeho platnost. Tam, kde se jedná o niternost, není 
pocit – jakkoliv musí vědec usilovat o jeho kontrolu – jako pramen zkušenosti 
opomenutelný.
 
Vztah ke světu souvisí s faktorem, který je zvenčí snáze zjistitelný: se stupněm 
relativní autonomie. Nikdo nebude pochybovat o tom, že tažný pták, který odletí 
z Laponska do jižní Afriky a pak znovu nalezne své hnízdiště na severu, 
disponuje samostatností vyššího stupně než hlemýžď, odkázaný na malou, vlhkou 
životní oblast. Jsme zajedno také v tom, že teplokrevní živočichové, schopní 
udržet se na sněhu a ledu polárních oblastí, mají vyšší stupeň autonomie než 
mloci, kterým v zimě nezbývá než zalézt a upadnout do letargického stavu. Míra 
bdělosti je jedním z kritérií pro zařazení do hierarchie.
 
Projevem relativní autonomie je také schopnost některých ryb cestovat z moře do 
sladkovodního prostředí a odtud se znovu vracet do slaných vod, či vystupovat z 
moře do vlhké pobřežní atmosféry. Vedle svých příbuzných, odkázaných na přesně 
daný obsah soli, žijí v moři živočichové, vybavení schopností přizpůsobit se 
jeho značnému kolísání. Tak jsou mnohé sépie, které se nám jeví jako svobodní 
obyvatelé nezměrných, třídimenzionálních mořských prostorů, uvězněny ve velmi 
omezené oblasti sotva pětistupňového teplotního rozdílu.
 
Značný význam má také schopnost udržovat konstantní látkové složení vnitřního 
prostředí. Čím lépe je tato stabilita buněčného roztoku v krvi zajištěná – 
žlázami všeho druhu, které vylučují nebo zachycují různé látky, kůží, která 
reguluje styk s vnějškem a tedy může zrychlovat přijímání a vydávání látek – s 
tím větší nezávislostí může živočich existovat v různých životních prostředích.
 
Na této cestě k autonomii je zvláště důležitou etapou regulace tělesné teploty. 
V antarktické zimě se císařští tučňáci ‘plemení‘ při teplotě -60°C a ještě nižší 
stojíce při tom na vrstvě ledu. Své jediné vajíčko drží mezi stehny a srostlou 
břišní kůží a tak mu zajišťují teplotu 36 až 38°C, potřebnou k líhnutí. 
Schopnost udržovat si tělesnou teplotu, kterou si tito ptáci vypěstovali, daleko 
převyšuje naši vlastní. Císařští tučňáci – na vejcích sedí jen samečci - ztratí 
během 62 až 64 dnů sedění na vejcích zhruba čtvrtinu své tělesné váhy a doplňují 
si ji opět, když je v péči o mladé vystřídá samička. Císařští tučňáci nám 
skýtají zvlášť výrazné svědectví o možnostech sebezáchovy za nepříznivých 
okolností.
 
Ale musíme vidět také další aspekty těchto extrémních forem života: předpokladem 
vysoké autonomie jsou optimálně zajištěné vyživovací možnosti. Vyšší 
samostatnost znamená vždy také vyšší závislost. Odolná bakteriální spóra 
nepodléhá těmto závislostem.. Autonomní stav plné bdělosti má svou stinnou 
stránku v bezpodmínečném požadavku optimálních vyživovacích možností. Následkem 
toho mohou mnohé z těchto autonomních forem existovat jen na pobřeží polárních 
moří, poněvadž jen fauna chladných moří jim v dostatečném bohatství poskytuje 
všechno, co k udržení své samostatnosti nevyhnutelně potřebují. Se stupněm 
vyspělosti se vždy stupňuje také riziko – nejvyšší příčky žebříku jsou také 
nejnebezpečnější. Není zapotřebí zvlášť rozebírat, že nám výzkum smyslových 
orgánů a jejich schopností umožňuje usuzovat na postavení v hierarchii života. A 
neméně známá je i skutečnost, že také morfologie a fyziologie svými analýzami 
podstatně usnadňují určení stupně diferenciace a integrace.
 
Žádný z dosud probraných prostředků nesmíme pokládat za spolehlivé vodítko pro 
stanovení hierarchie, žádný nesmí být používán výlučně. Zařazení do hierarchie 
je soudem o komplikovaném souboru vztahů a je k němu zapotřebí pozorného 
hodnocení většího počtu znaků.
 
Ani odolnost, ani územní rozšíření nemohou být samy dokladem vyššího postavení v 
hierarchii. Mozek tukana je vyvinutější než mozek většiny u nás zdomácnělých, 
daleko po severní polokouli rozšířených ptáků; ač je tedy tukan svým způsobem 
života odkázán na určitou tropickou oblast, musíme jej vzhledem k centralizaci 
jeho nervového systému zařadit při srovnávání výše než jiné, prostorově možná 
mnohem rozšířenější formy. Podobně je tomu také s papoušky a mnoha dalšími 
formami, jež z nejrůznějších důvodů pokládáme za živočichy vyššího typu.
 
 * 
&nbsp;
 
Každá hierarchie opouští rámec oněch přírodovědeckých metod, které pracují čistě 
kvantitativně. Vždyť při hierarchii se vždy pokoušíme učlenit rozmanitost, která 
se právě v rozhodujících ukazatelích vymyká kvantitativnímu určení. Proto má 
také problém hierarchie, jak se s ním setkává biolog, leccos společného s 
otázkami, před nimiž se ocitá historik, filosof nebo životopisec, pokoušíme-li 
se stanovit velikost člověka, onu velikost, která nemůže být změřena v 
centimetrech. Stanovit stupeň této vnitrní velikosti, to je a bude věčným úkolem 
lidského ducha. Nesmíme zapomínat, že také biolog se snaží o soudy podobného 
druhu, pořádá-li živé bytosti do nějaké hierarchie. Naším cílem je přece výpověď 
o různých typech vztahů ke světu a musíme si proto být vědomi, že při svém 
snažení opouštíme říši měřitelných veličin. Přesto však tam, kde by nám významný 
pomocný prostředek exaktního měření snad mohl posloužit při závěrech o vztazích 
ke světu a stupních niternosti, nechceme tuto možnost nikdy opominout. V tomto 
smyslu musíme jako užitečný příspěvek ocenit pokusy, jimiž se budeme nyní 
zabývat.
 
Jeden orgán, jehož různě vyvinutá masa se zvláště hodí pro taková měření, slouží 
biologům jako pomůcka při exaktnějších závěrech vlastně již dávno: centrální 
nervový systém. Že u organismů, vybavených centrálním nervovým systémem, má 
niternost vyšší možnosti než u těch, které jej postrádají, to je zcela nesporné. 
Že se s bohatstvím mozkových spojení zvyšuje také schopnost přiřadit k vnějším 
podnětům z nitra vycházející reakce, to bylo vždy uznáváno dokonce i od 
badatelů, kteří snahy o hierarchii posuzovali skepticky.
 
Hierarchii se však musíme nejprve pokoušet určit v rámci užších příbuzenských 
okruhů. Prozatím je naprosto vyloučeno srovnávat osminohou sépii třeba s vránou 
nebo krysou. Přinejmenším můžeme při takovém pokusu očekávat jen velmi skrovné 
výsledky. To se může jednoho dne změnit – do té doby musí kvantitativní metody, 
které nám pomáhají určit hierarchii živých bytostí, zůstat omezeny na okruhy 
příbuzných forem. Za takový jednotný okruh můžeme pokládat ptáky, nebo také 
kostnaté ryby či žraloky apod. Při seznamování s metodikou této práce se v 
podstatě chceme omezit na savce.
 
Způsob kvantitativního zkoumání teplokrevných živočichů, sledujícího stavbu 
jejich mozku, podíl mozkové hmoty, se na počátku 19. století poprvé pokusil 
zpřesnit Cuvier. Již on zjistil, že prosté číselné srovnání tělesné váhy mozku 
není příliš poučné. Jak u myši, tak u člověka je poměr váhy mozku k tělesné váze 
asi 1:49. Ježto přece žijeme v přesvědčení, že máme ke světu bohatší vztahy 
nežli myši, tak nám toho takové výpočty mnoho neřeknou. Fyziologové upozornili 
na úlohu mozku při tepelné regulaci. K vyjasnění této otázky bylo zapotřebí 
velmi dlouhé doby. Nejprve byl podtržen význam, připadající vztahu mezi povrchem 
a objemem těles: pro termoregulaci v chladných oblastech jsou malé formy hůře 
vybaveny, velikost znamená výhodu. Menší druh má relativně větší tělesný povrch; 
proto mají tyto formy podstatně vyšší tepelné ztráty než formy velké.
 
Srovnáním různých příbuzných typů se podařilo určit, že změnu velikosti mozku v 
poměru k tělesné hmotnosti lze vyjádřit exponenciální funkcí, že je tedy v 
logaritmickém grafu vztah obou velikostí zobrazen přímkou. Vyjasnění této 
situace přineslo také velký pokrok v zobrazovacích postupech a pozdější badatelé 
zde mohli navázat.
 
Z pokusů přesněji vyšetřit vztah mezi tělesnou hmotou a hmotou mozku byl zdaleka 
nejvýznamnější pokus Holanďana E. Duboise – který se arciť více proslavil jako 
objevitel Pithecanthropa, opočlověka z Jávy (1889), než svými studiemi o 
mozku37. Dubois vyšel z úvahy, že právě popsaný vztah mezi hmotou mozku a těla je nutno 
doplnit od skupiny ke skupině se měnící veličinou, tzv. cefalizačním faktorem. 
Jeho vzorec zněl: 
 
 E = C&#8729;Sr, 
 
&nbsp;
 
přičemž E je váha mozku, C cefalizační faktor, S označuje váhu těla, r je 
relační exponent, který se podle starších teorií rovná 2/3 &#8776; 0,66.
 
Dubois určoval exponent r empiricky a obdržet hodnotu 0,56. O tomto výsledku se 
od roku 1897 již dále nediskutovalo a ježto Lapisque naměřil roku 1907 stejnou 
hodnotu také u ptáků, bylo pokládáno za prokázané, že všichni teplokrevní 
živočichové mají tentýž relační exponent. To byla hypotéza prvořadého významu. 
Pokud byla známa váha mozku a těla, umožňovala určit pomocí exponentu 0,56 
neznámé C, které za těchto předpokladů mohlo být měřítkem rozdílů mozkové hmoty, 
typických pro jednotlivé skupiny. Hodnoty, které vypočetli Dubois a později 
Lapisque, byly tudíž pokládány za charakteristiku úrovně centrální nervové 
soustavy a hojně se jich užívalo.
 
Ale v Duboisových výpočtech je skrytá chyba. Předpoklad, že r má konstantní 
hodnotu 0,56 je mylný38. Tento relační exponent se ve skutečnosti liší od jedné 
úzké příbuzenské skupiny ke druhé: u kuny činí 0,85, u veverkovitých hlodavců 
0,43, u prasat 0,33, u poloopic 0,74. Podobně je tomu u ptáků, kde pro mozkové 
polokoule kolísá od 0,43 (roháč veliký) až do 0,83 (datel). Díky náhodnému 
výběru dospěli jak Dubois tak Lapisque, kteří určovali r jen srovnáváním uvnitř 
několika málo skupin, k číslu 0,56 – teprve na základě bohatšího materiálu o 
mnoha skupinách teplokrevných živočichů mohl být prokázán jejich omyl. 
Nemůžeme-li však již dosazovat za r konstantu, pak také nelze určit C podle 
Duboisova vzorce. Výpočty ‘cefalizace‘, které Dubois prováděl, spočívaly všechny 
na mylném domnění, ‘ že existuje konstantní relační exponent.
 
Tohoto faktoru se dodnes používá – mimo jiné ke spekulacím o úrovni mozku u 
předchůdců člověka. Je však dokázáno, že nemá ten význam, který se mu doposud 
připisuje.
 
 *
 
&nbsp;
 
Hledal jsem se svými spolupracovníky jiný způsob, jak charakterizovat postavení 
v hierarchii pomocí hmoty mozku39. Nemohu zde popisovat určování 
‘intracerebrálních indexů‘ do všech podrobností, jeho princip však přece jen co 
nejstručněji nastíním.
 
Vyčlenili jsme v mozku teplokrevných živočichů určitou část, již je možno 
pokládat za reprezentanta základních životních funkcí a jejíž hmota se proto 
vyvíjí úměrně s tělesnou velikostí živočichů. Pátrali jsme po této veličině u 
kolibříka i u pštrosa, u rejska i u slona či velryby. Část mozku, která vyhovuje 
těmto požadavkům, je součástí toho, co anatomové nazývají ‘mozkovým kmenem‘. 
Srovnají-li se empiricky zjištěné váhy ‘prodloužené míchy‘, pak je patrné, že 
při stejné tělesné hmotě podíl této části mozkového kmene se různí. Zůstaňme u 
savců: Při stejné tělesné váze je prodloužená mícha u morčete více než dvakrát 
těžší než u křečka, právě tak je u jelena její hmota dvojnásobná oproti 
divočákovi. U tří druhů ptáků se stejnou vahou, ale s různou cerebralizací 
ilustrují rozdíl v ‘elementárním aparátu‘ mozku následující hodnoty: Je-li u 
bažanta tato hodnota rovna 1, pak u vrány obnáší 1,8, u papouška ara asi 2,5. 
Mozkový kmen sám také podléhá procesu evoluce – a právě stupeň, k němuž tento 
proces dospěl, zde přece chceme změřit.
 
Proto jsme začali u různých skupin se stejnou tělesnou vahou zjišťovat nejmenší 
existující prodlouženou míchu – jako elementární část mozku, která bude 
odpovídat nejnižšímu vývojovému stupni příslušných savců nebo ptáků. Tato 
nejnižší hodnota nám dále slouží jako měrná jednotka pro vyšší mozková centra, 
např. hemisféry nebo malý mozek. Jelikož používáme pro každou tělesnou velikost 
jako měřítko vždy nejmenší možnou prodlouženou míchu, můžeme touto jednotkou 
měřit také prodlouženou míchu každého druhu a tím číselně vyjádřit jako zvláštní 
vývoj. Tak je např. prodloužená mícha tapíra 3,2 krát, ale koně 6,8 krát těžší 
než měrná jednotka; u člověka má 10 krát větší hmotu než u stejně těžkých 
primitivních savců. Srovnáním hmoty vyšších mozkových center a velikostí prodloužené míchy, která je 
pro danou váhovou skupinu minimální, dostaneme ‘indexy‘ pro velký mozek savců, 
přičemž je možno mozkovou kůru, nejvyšší centrum, oddělit od čichového mozku. 
Také relativní velikost malého mozku můžeme určit.
 
V přehledu (<a href="#Tabulka A">tab. A</a>) podáváme některé výsledky, jež jsme v letech 1945 – 1950 
získali při určování těchto indexů pro savce. Nesmíme přímo srovnávat indexy 
ptáků a savců, neboť oba tyto velké teplokrevné typy mají příliš odlišnou 
strukturu mozku, než aby mohla být nejvyšší zjištěná hodnota u papoušků ara (28) 
jednoduše stavěna na roveň příslušným hodnotám u savců. Takové indexy mohou být 
špatné pochopeny. Čísla jako vodítko pro zařazení do hierarchie: je zde fatální 
podobnost se školní klasifikací nebo inteligenčními kvocienty. Zde však jde 
především o něco jiného: zatím je tento index pouhým poměrným číslem, 
udávajícím, kolikrát je hmota elementární části mozku – tedy prodloužené míchy – 
k té které skupiny obsažena ve hmotě mozkových částí vyššího řádu. Je možné, že 
tento index souvisí s potřebami termoregulace nebo s jinými neznámými 
fyziologickými faktory. Ukazuje také, jak je vyvinuta hmota vnitřních nervových 
drah v mozku, na nichž závisí spojení mezi smyslovým životem a typy chování; 
tato hmota zahrnuje celé vybavení, umožňující ‘vnitřní hodiny‘ a orientaci podle 
prostorových konstant, ale také všechny ty neznámé struktury, na nichž se 
zakládá síla motivace a rozmanitost možných životních naladění. V indexovém 
čísle jsou nějak obsaženy všechny nervové struktury, aktivovatelné 
prostřednictvím hormonů, všechny nevědomě pracující a vědomé prožívání 
zprostředkující systémy. Také z toho, co v lidském životě zkoumáme jako 
‘inteligenci‘, je zajisté leccos v indexu zahrnuto. Do jaké míry, v jakém 
rozsahu je to však srovnatelné s tím, co tímto termínem – často dosti 
problematicky - označujeme u člověka? 
 
Index je poměrné číslo, jehož význam musí být objasněn případ od případu. Index 
malého mozku nás zajisté poučuje o něčem jiném než index hemisfér – značně se 
lišící indexy středního mozku ptáků svědčí o rozmanitých způsobech začleňování 
optických dojmů do centrální organizace těchto živočichů, odkázaných především 
na oči! 
 
I když ani toto číslo nemůžeme spojovat s nějakou zvláštní, známou komponentou 
vztahu ke světu, zůstává index nicméně všeobecným objektivním měřítkem a přináší 
prozatímní, ale přesné zjištění v oblasti, kde si neurčitá zjištění stále ještě 
podržují svou autoritu. Chceme přece toto relativně přesné zjištění, které sám 
nikterak nepřeceňuji, využít jen jako pomůcku.
 
Při pohledu na poměry u savců se přesvědčíme o jeho významu pro systematizaci. 
Indexy jednotlivých druhů se stejnou tělesnou vahou především dokazují, že tento 
údaj umožňuje vyjádřit rozdíly v úrovni centrálního orgánu (<a href="#Tabulka B">tab. B</a>).
 
Informační hodnotu číselného indexu potvrzuje na druhé straně srovnání druhů se 
značnou rozdílnou tělesnou váhou, ale s podobným typem organizace; příslušné 
indexy mozkové hmoty si jasně odpovídají (<a href="#Tabulka C">tab. C</a>).
 
 
<a name="Tabulka A"></a> 
Tabulka A Indexy mozkové kůry savců (podle K. Wirze 1950) 
&nbsp;
<div align=center>
<table border="1" id="table8" cellspacing="0" cellpadding="3">
	<tr>
		<td>&nbsp;</td>
		<td align="center" width="42">pod 2,5</td>
		<td align="center" width="42">2,5</td>
		<td align="center" width="42">5,0</td>
		<td align="center" width="42">10</td>
		<td align="center" width="42">15</td>
		<td align="center" width="42">20</td>
		<td align="center" width="42">30</td>
		<td align="center" width="42">40</td>
		<td align="center" width="42">nad 50</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>rejsci</td>
		<td align="center">0,7</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>ježek</td>
		<td align="center">0,7</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>krtek</td>
		<td align="center">1,1</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>netopýři (malí)</td>
		<td align="center">1,1</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>křeček</td>
		<td align="center">1,8</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>myši, krysy</td>
		<td align="center">1,9</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>veverka</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">6,1</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>dikobrazi</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">7,9</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>aguti</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">7,4</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>králíci</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">4,6</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>zajíci</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">5,1</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>pásovec</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">2,8</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>kuny</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">13,2</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>psi</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">16,7</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>hyeny</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">16,9</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>kočky</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">18,4</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>medvědi </td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">23,3</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>delfín</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">119</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>daman kapský</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">8,5</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>ston</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">104</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>tapír</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">12,6</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>koně</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">33,3</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>vepři</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">14,1</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>velbloudi </td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">27,6</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>jeleni </td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">28,2</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>žirafy</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">29,5</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>kopytnatci</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">20,1</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>poloopice</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">13,5</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>opice Nového sv. </td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">53,7</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>kočkodani</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">33,9</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>paviáni </td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">47,9</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>šimpanzi</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">53</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>člověk</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">&nbsp;</td>
		<td align="center">170</td>
	</tr>
</table>
 
 
<a name="Tabulka B"></a> 
Tabulka B 
Indexy mozkové kůry při shodné tělesné váze a různém stupni organizace (podle 
Wirze 1950) 
&nbsp;</div>
<div align=center>
<table border="1" id="table4" cellspacing="0" cellpadding="3" width="170">
	<tr>
		<td align="center">váha asi 1 kg</td>
		<td align="center">index:</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>ježek</td>
		<td align="center">0,77</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>ondatra</td>
		<td align="center">2,75</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>divoký králík</td>
		<td align="center">4,60</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>tchoř </td>
		<td align="center">12,90</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>mongoz (poloopice)</td>
		<td align="center">13,10</td>
	</tr>
	</table>
</div>
 
&nbsp;
<div align=center>
<table border="1" id="table5" cellspacing="0" cellpadding="3" width="170">
	<tr>
		<td align="center">váha asi 3 kg</td>
		<td align="center" width="37">index:</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>pásovec </td>
		<td align="center">2,8</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>svišť</td>
		<td align="center">4,3</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>zajíc polní</td>
		<td align="center">5,1</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>kočka</td>
		<td align="center">12,3</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>makak </td>
		<td align="center">32,4</td>
	</tr>
	</table>
</div>
 
&nbsp;
<div align=center>
<table border="1" id="table6" cellspacing="0" cellpadding="3" width="170">
	<tr>
		<td align="center">váha asi 50 kg</td>
		<td align="center" width="37">index:</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>jaguár</td>
		<td align="center">19,1</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>ovce hřivnatá</td>
		<td align="center">21,3</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>šimpanz</td>
		<td align="center">63,0</td>
	</tr>
	</table>
</div>
 
&nbsp;
<div align=center>
<table border="1" id="table7" cellspacing="0" cellpadding="3" width="170">
	<tr>
		<td align="center">váha asi 79 kg</td>
		<td align="center" width="37">index:</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>hyena skvrnitá</td>
		<td align="center">16,9</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>guanako</td>
		<td align="center">21,7</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>sob</td>
		<td align="center">24,0</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>člověk</td>
		<td align="center">170,0</td>
	</tr>
	</table>
 
 
<a name="Tabulka C"></a> 
Tabulka C Indexy mozkové kůry při shodné úrovni organizace a různé tělesné váze (podle 
Wirze 1950) 
&nbsp;</div>
<div align=center>
<table border="1" id="table2" cellspacing="0" cellpadding="3">
	<tr>
		<td>&nbsp;</td>
		<td align="center">tělesná váha</td>
		<td align="center">index</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>rejsek</td>
		<td align="center">17 g</td>
		<td align="center">0,76</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>ježek</td>
		<td align="center">928 g</td>
		<td align="center">0,77</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>leopard</td>
		<td align="center">53 kg</td>
		<td align="center">18,3</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>tygr</td>
		<td align="center">182 kg</td>
		<td align="center">18,7</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>antilopa</td>
		<td align="center">29 kg</td>
		<td align="center">17,8</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>jak</td>
		<td align="center">250 kg</td>
		<td align="center">19,5</td>
	</tr>
</table>
</div>
 
&nbsp;
 
&nbsp;
 
Indexová čísla mozkové kůry archaických forem, jako kuny, damana kapského, 
tapíra, vepře, poloopic, uvedená v tabulce A (indexy 9-13), nám přes jistě 
významné kvalitativní rozdíly mezi skupinami poskytují určitou informaci o 
všeobecné úrovni archaické diferenciace savců. Na druhé straně je zjištěný 
rozdíl v indexech tapíra a koně, prasete a žirafy potvrzován i mnoha jinými 
kritérii. Propastný rozdíl mezi hlodavci typu krys nebo myší a morčaty – index 
vyšších mozkových částí stoupá z 1,8 na 7 – nás upozorňuje na málo známé 
diference, jimž ostatně odpovídá také vývoj od ptáků krmivých k nekrmivým či od 
krátkého nošení plodu ke dlouhému u morčat a jejich příbuzných.
 
Pokládám také za důležité, že indexové číslo jasně charakterizuje postavení 
člověka ve skupině primátů (<a href="#Tabulka A">tab. A</a>). Tato hodnota indexu přece upozorňuje na to, 
jak významně se neobvyklá mozková evoluce této linie pozvedá od typu poloopic a 
jak velký je kvantitativní skok od antropoidů k typu homo ve srovnání se 
vzestupem, dělící vlastní opice od úrovně poloopic.
 
Jak jsme se již zmínili, je mozek savců členěn tak, že je možno ohraničit jeho 
část, zvláště spjatou s čichovými orgány, a určit její hmotu. Index čichového 
mozku – změřený pomocí jednotkové prodloužené míchy – je nezávislý na indexu 
mozkové kůry. Srovnání obou hodnot tedy umožňuje činit závěry o relativních 
rozměrech mozkového ústrojí, které souvisí s čichovými orgány. Při stejných 
indexech mozkové kůry, neopallia, budou rozdílné indexy čichového mozku zřejmě 
dokladem různé úlohy čichu u srovnávaných druhů. Tak má jistě svůj význam, 
liší-li se index čichového mozku jelena (2,3) a žirafy (1,6) a pohybuje-li se 
přitom u obou index neopallia okolo 28 až 29. Index kůry se u rejska a ježka 
téměř neliší, zatímco u jejich čichových mozků nalézáme ostrý kontrast (0,3 u 
rejska, 1,8 u ježka). Podám zde ještě údaje pro několik typů šelem, neboť 
naznačují, že na základě přesných čísel lze tu a tam potvrdit, že kritérium 
smyslových schopností nemusí souhlasit se skutečným postavením v hierarchii 
(<a href="#Tabulka D">tab. D</a>). 
 
 
<a name="Tabulka D"></a> 
Tabulka D Srovnání indexů mozkové kůry a čichového mozku šelem (podle Wirze 
1950) 
&nbsp;
<div align=center>
<table border="1" id="table3" cellspacing="0" cellpadding="5">
	<tr>
		<td>&nbsp;</td>
		<td align="center">mozková kůra index:</td>
		<td align="center">čichový mozek index:</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>psi</td>
		<td align="center">16,7</td>
		<td align="center">1,780</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>hyeny</td>
		<td align="center">16,9</td>
		<td align="center">2,3</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>kočky</td>
		<td align="center">18,4</td>
		<td align="center">1,1</td>
	</tr>
	<tr>
		<td>medvědi</td>
		<td align="center">23,3</td>
		<td align="center">2,2</td>
	</tr>
	</table>
</div>
 
&nbsp;
 
&nbsp;
 
Možnost získat exaktnější vodítko při stanovení hierarchie, kterou jsme načrtli 
na příkladě savců, se dá ve značném rozsahu využít také u ptáků. U ryb je 
aplikace stejných metod ztížena tím, že struktury specifické pro život ve vodě – 
jako systém postranních čar, svalstvo přeměněné na elektrické orgány nebo 
chuťový smysl, fungující často po celém povrchu těla – mají v kmeni mozkovém 
důležitá nervová centra. Kromě toho představují existující skupiny ryb tak 
divergentní výsledky dlouhé evoluce, že je krajně problematické srovnávat třeba 
přední mozek žraloka a nějaké kostnaté ryby. Jen když se při srovnání omezíme na 
skupiny s příbuznou strukturou mozku, může být tato metoda intracerebrálních 
indexů skutečnou pomůckou pro hierarchizaci. Podobná kvantitativní zkoumání byla prováděna také u mozku hmyzu a v poslední 
době umožnily tyto indexové charakteristiky přesněji pochopit nervový systém 
sépií, nejvyvinutější skupiny měkkýšů40.
 
Ten, kdo se snaží nahlédnout do tajuplného dění na stupni makromolekulárních 
forem života, smí občas zapomenout na všechny otázky, jež zahrnujeme pod pojmy 
diferenciace a integrace. A přece by ani biochemik neměl přehlížet, že k 
makromolekulárnímu dění koneckonců patří i základní fakt vzestupu k útvarům 
vyššího řádu a že navzdory mnohým, zajisté nikterak bezvýznamným shodám vykazuje 
plazma améby a lidského zárodku nesmírný rozdíl ve formotvorné síle – kontrast, 
jehož materiální podklady se pokouší odhalit také biochemie. Neexistuje obor 
biochemie, pro nějž by problémy hierarchie byly bez významu. Věnovali jsme zde delší pasáž snahám vyjádřit rozdíly v hierarchii pomocí míry a 
čísla. Je již na čase, abychom se znovu věnovali jevům, v nichž se tyto rozdíly 
opticky projevují. 
<h3 style="text-align: center"> VI. <a name="JEV">JEV</a> Jaký smysl má vzhled živých bytostí</h3>
 <a name="1._Sebevyjádření_živých_bytostí">1. Sebevyjádření živých bytostí</a>
&nbsp;
Je tomu nyní 40 let od doby, kdy se mi na Helgolandu poprvé otevřel svět 
velkých, jako sklo průzračných mořských živočichů. Je to již dávno, avšak 
smím-li dnes se svými studenty a spolupracovníky znovu spatřit ve Villefranche 
nebo v Banyulsu na francouzském středozemním pobřeží zázrak této průzračnosti, 
jsou pro mě ony bytosti stejně nové, jako když jsem je viděl poprvé: medúzy, 
slimýši, mořští červi a korýši, navíc všechny průsvitné formy larev, které se 
tak liší od toho, co z nich po jejich proměně vznikne.
U většiny těchto průzračných bytostí – obzvláště jasně u medúz a slimýšů, ale 
také u červů a korýšů – spatřujeme stavební plán, vyznačující se úplným souladem 
vnitřního a vnějšího: symetrie průsvitného vnějšku se plně shoduje se symetrií 
vnitřních orgánů – živočich přehledně nabízí očím svou tělesnou stavbu, vnitřní 
orgány jsou často zbarveny jasně červeně, žlutě a občas také černě. Celý 
živočich zde stojí před naším okem v čisté průzračnosti svého zjevu.
Co by na tom mělo být zvláštního? To nám objasní teprve srovnání s organizací 
vyšších forem, žijících přitom v těchže vodách, např. u ryb, chobotnic nebo 
delfínů. Tělo těchto bytostí nemůžeme nikdy ‘prohlédnout‘; náš pohled je zadržen 
neprůhledným povrchem, který ovšem může být dosti zajímavý. Skrývá vnitřek; 
zoolog musí otevřít tělní dutinu a například u ryby pak nalezneme kompaktní 
klubko orgánů – podobné klubko obsahuje také naše břišní dutina. Biologové se 
studiem snaží rozplést tuto masu vnitřností a je to úkol spojený s takovou 
námahou, že komplikovaností vnitřní stavby bývá občas zatlačováno do pozadí 
pozorování vnějšku.
U medúz nás sotva napadne mluvit o vnějším a vnitřním a již vůbec ne o 
vnitřnostech. Vždyť tímto slovem míníme něco skrytého. Zkoumání vývinu nám 
ukazuje, že vyšší formy živočichů mají v zárodečných stádiích vnitřnosti 
rozloženy jinak než v době dospělosti. Také vnitřní orgány se při svém vzniku 
řídí pravidly oboustranné symetrie, která určuje vnější vzhled, a teprve později 
je tento původní pořádek narušován ohýbáním a zavinováním, zřasením či tvorbou 
klků a výrůstků, aby se dosáhlo značného zvětšení důležitých vnitřních povrchů, 
které musí sloužit trávení, dýchání, výměně látek nebo vylučování. Oproti tomuto rozdílu v uložení vnitřností bývá další kontrast mezi vzhledem 
medúz a vyšších živočichů častěji opomíjen. A přece není méně podstatný: obal 
těla je u vyšších živočichů neprůhledný. Ba ještě více: na tomto neprůsvitném 
povrchu těla se velmi často objevuje zvláštní zbarvení, řídící se pravidly 
vnější symetrie. Je to pro nás tak samozřejmé, že tento protiklad průhlednosti a 
neprůhlednosti velmi často přehlížíme41.
Lze namítnout, že se zde jedná právě o rozdíl mezi jednoduchým a složitým 
stupněm živočišné organizace! Potřebujeme proto přesnější data – těmi nám 
poslouží průzračné salpy, které přece náležejí k pláštěncům a nestojí příliš 
daleko od obratlovců. Ale v dané souvislosti jsou zajímavé také jednotlivé 
skupiny mořských plžů: kýlonožci (Heteropoda) a některé křídtatky, všechny s 
vyšší organizací. Jsou dokonale průhledné a některé až 25 cm dlouhé. Všechny 
přináležejí mezi formy, které pro svou látkovou výměnu, pro své zachování, 
potřebují rozsáhlé vnitřní povrchy a které tudíž budují nesymetrické orgány – u 
plžů je tato asymetrie ještě zesílena zatočením útrobního vaku, ‘torzí‘!
Kde leží asymetrické orgány u takových průhledných bytostí? Jsou stěsnány do 
jediného klubka, které starší zoologie svým způsobem důkladně prozkoumala a 
popsala jako nucleus vegetativus, útrobní pletenec. Celé průhledné tělo je 
vystavěno přísně symetricky – vše, co neodpovídá těmto stavebním pravidlům, je 
poskládáno v neprůsvitném obalu, který buď obsahuje stříbřité buňky a nápadně se 
leskne (např. u kýlnatek) nebo je zbarven výrazně zlatohnědě či jasně modře (u 
salp); mnohdy se však zdá sytě černý. Ve všech případech je asymetrické ukryto v 
obalu, viditelné dodržuje přísnou symetrii.
Kdo má zájem o další příklady, nalezne je u jednotlivých druhů průhledných ryb, 
jejichž vnitřnosti jsou soustředěny v blízkosti hlavy, úplně skryty v lesklém 
obalu, nebo u mnoha sépií, které mají úplně rosolovité tělo a rovněž si 
vytvářejí útrobní pletenec. 
Pokud je tomu u některých průhledných živočichů jinak – např. u podivných 
mořských plžů rodu Phyllirrhoe – pak je celý komplex vnitřních orgánů přísně 
uspořádán v hlavní rovině těla a plně se řídí panující symetrií celku. 
O průhlednosti mořských živočichů se dosti psalo - v podstatě bývá pokládána za 
důsledek vysokého obsahu vody v rosolovité tkáni, která je nadlehčuje při 
plování na volném moři – tedy funkce, která u mnohých ryb přebírá plyn v 
plovacím měchýři. Nás však nyní zajímá okolnost, která zůstala v těchto úvahách 
prakticky nepovšimnuta: ten jednoduchý fakt, že skryté orgány jsou uspořádány 
asymetricky, zatímco viditelné plně dodržují dvoustrannou symetrii. Tato přísně 
dvoustranná symetrie rosolovitých těl mořských živočichů jistě souvisí také se 
stabilitou při plavání nebo vznášení a obdobně musíme chápat i koncentraci mnoha 
asymetrických orgánů do jediného ‘bodu‘, do útrobního pletence. Mnohé 
zvláštnosti formy nám technické myšlení objasní. Proč jsou však vnitřnosti ve 
společném obalu navíc i barevně izolovány, to zůstává i při možném funkcionálním 
vysvětlení nadále otázkou.
 *
&nbsp;
Morfologové vyvozují z těchto jevů všeobecný závěr: Kde je na vyšších úrovních 
organizace porušeno původní symetrické rozložení orgánů látkové výměny ve 
prospěch zvětšení povrchových ploch a kde vznikají asymetricky rozdělené části 
útrobní masy, tam je tato ‘provozní struktura‘ zakryta neprůhledným obalem. S 
vyšším stupněm organizace vznikají stále výraznější neprůhledné povrchové 
plochy, jež se zároveň stávají polem nových barevných a ornamentálních, ale i 
mnoha dalších kožních struktur. S náběhy k takovému vzorování kůže se setkáváme již u některých medúz, ještě 
výrazněji jsou u mořských sasanek a značně jsou rozvinuty u také u červů plně je 
však toto vnitřní členění povrchových ploch propracováno teprve u vysoce 
vyspělých forem, jako jsou ostnokožci, členovci, měkkýši a obratlovci.
Oddělení vnějšího a vnitřního u vyšších živočichů odpovídá také rozdílná 
architektura obou okruhů: Ve ‘vnějšku‘ panuje ‘symetrie‘, mnohé struktury jsou 
vytvářeny mj. se zvláštním ohledem na vnímání, tedy na jejich možné působení na 
smyslové orgány, přičemž zjišťujeme značnou volnost forem - nitro je oproti tomu 
ovládáno požadavkem zvětšení aktivních povrchových ploch, které slouží látkové 
výměně; daný prostor je mnohonásobně a do krajnosti využíván, u orgánů se 
nesetkáváme se žádnou strukturou, jíž bychom mohli přičítat nějaké působení na 
smyslové orgány – a to dokonce ani tam, kde vystupují barevné látky. Vnějšek 
velice často realizuje vzhled, který si můžeme vtisknout do paměti jediným 
pohledem. Tato výraznost ‘dobrých tvarů‘, nitru chybí. Zkoumáme-ti játra deseti 
druhů antilop nebo kachen a srovnáme-li takovou monotónní řadu s výraznými 
rozdíly celkového vzhledu těchže zvířat – pak vidíme ostrý protiklad vnějšího a 
vnitřního.
Stavba vnějšku se na vyšších vývojových stupních řídí jinými pravidly než 
stavba nitra – zatímco na úrovni primitivních forem takový protiklad neexistuje. 
Divergence vnitřní a vnější organizace charakterizuje vyšší formy živočichů42. 
Nicméně je nutné ještě jednou přezkoumat tuto formulaci. Co je to ‘vnější‘?
Péra, z nichž se skládá opeření ptáků, zajisté přináležejí kůži, tedy vnějšku, 
Zkoumáme-li ale jednotlivé péro, tak je ihned jasné, že na tomto útvaru lze v 
malém znovu demonstrovat výše uvedená stavební pravidla: každé obyčejné péro se 
skládá z viditelných a skrytých částí a jejich stavba je rozdílná. Prachová 
struktura na spodní části péra je často do značné míry architektonicky 
přizpůsobena příslušným požadavkům tepelné regulace. U zbývající části se 
setkáváme s dalším kontrastem: Spodní plocha a podobně i části svrchní strany, 
zakryté sousedními péry, jsou – pokud je zde vůbec ornament – nenápadně 
utvářeny; zato viditelná oblast je v mnoha případech zařízena pro ‘podívanou‘, 
jsou zde umístěny zvláštní struktury, mnohdy podivuhodně komplikované, určené k 
tvorbě barev.
Prozatím se nebudeme dále ptát, zda se tato ‘struktura pro podívanou‘ buduje k 
nějakému určitému účelu, například k funkci zachování. Důležité je jen, že má 
vlastnosti, smysluplné pouze k aktu vidění.
Vnější-vnitřní – ve smyslu ‘na‘ a ‘v‘ kůži oproti ‘pod‘ kůží – to je jen 
zvláštní případ mnohem obsáhlejší kompozice: ve ‘vnějším‘ ve výše uvedeném 
smyslu je to, co je patrné očím, opět zformováno jinak, než to, co zůstává 
skryto. Musíme proto pozměnit svou původní formulaci: Cokoli se může jevit 
nějakému oku, je jinak stavěno než to, co je z takového zjevování vyloučeno. 
S touto formulací však znovu vyvstává otázka ‘zjevování‘. Celá přírodověda má 
odjakživa co činit s jevy, s fenomény – lhostejno, zda se právě zabývá zkoumáním 
tvarů nebo procesů. Otázka po podstatě těchto jevů, po vztahu našich smyslových 
a nervových orgánů ke světu okolo nás, se táhne celými dějinami filosofie. Je 
proto zapotřebí ještě ostřeji vyznačit, co je na našem případě specifického.
Pro přírodovědce neznamená kůže se všemi svými strukturami zprvu nic víc a nic 
méně než třeba střeva, ledviny nebo mozek prostě jiný orgán. Co se může nějak 
stát předmětem pozorování, je pro badatele jevem. Pomocí přístrojů všeho druhu 
je odkrýváno také to, co je normálně smyslově nepostižitelné: zviditelňováno v 
mikroskopech a elektronových mikroskopech, transformováno v slyšitelné, opticky 
zpřístupňováno na systému ukazatelů.
Vždyť biolog se s maximální obezřetností pokouší zapojit mezi objekty pozorování 
i samy projevy niternosti a způsoby chování; i takové skryté skutečnosti jako 
naladění mají své ‘projevy‘, které z nich činí fenomén možné zkušenosti. 
Protiklad strukturních pravidel, jaký jsme shledali při srovnání ornament kůže s 
balíkem střevních kliček nebo amorfní hmotou jater, musí tedy být oním 
hodnotícím kritériem, vymezujícím ve všeobecné fakticitě jevů skupinu zvláštního 
významu. Jedná se o struktury, jež ve svých formálních aspektech vykazují zvláštní vztah 
k možnostem smyslového vnímání, jejichž stavba a účinky mají ‘něco společného se 
smyslovými orgány nějaké živé bytosti. V tomto výroku spočívá celé tajemství 
organismů a jejich vztahu ke světu.
<;;p>Celková stavba jater je pro nás smyslově irelevantní – i když se auguři kdysi 
snažili vyčíst z jejich povrchu tolik věcí. Zato pachová žláza má co dělat s 
čichovými orgány. Forma ledvin nepředstavuje zajisté hodnotu, která by mohla být 
kladena do vztahu ke zraku, jistě však takovou formální hodnotu mají bohatě 
zbarvené skvrny – ‘oka‘ motýlího křídla. Průdušnice nemá nejmenší vztah ke zraku 
nebo sluchu, kdežto zvuky, které ptáci vyluzují hrtanem nebo hluboko v dýchacím 
ústrojí uloženými hlasivkami, jsou určeny sluchovému orgánu – ba ještě více, 
slyšící bytosti, neboť se svým významem liší od jakýchkoliv zvuků, které tento 
naslouchající také vnímá. Umístění hlasového ústrojí hluboko dovnitř nám ostatně 
ukazuje, jak obtížné je přesné rozlišování na vnější a vnitřní. To je problém 
sám o sobě.
V životní praxi mohou pro nás vnitřní orgány nepřímo nabýt ‘formální hodnoty‘ 
(‘Formwerte‘). Třeba tvar ledvin vídáme v kuchyni tak často, že jej upotřebíme 
při popisu: botanik nazve listy mnoha rostlin ‘ledvinovitými’ – podobně jako se 
zoolog možná pokusí popsat ledviny jako ‘bobovité’. Ale to jsou jen sekundární 
formální hodnoty orgánů, podle strukturních zákonů živočišných těl 
přináležejících ke skrytým. Vnitřní orgány však mohou nabýt skutečně významného 
výrazového působení v poněkud odlišném směru. Z jejich produktů se mnohou stát 
‘projevy‘, které působením na smyslové orgány plní důležitou úlohu. K takovým 
projevům patří močení, jež se např. u psa může stát sociálnímu nástrojem. Díky 
vytváření výkalů přebírají občas podobnou úlohu i střeva.
Biologové musí z různých důvodů provést v široké oblasti jevů právě naznačené 
hodnotové rozlišení: musí položit důraz na ty ‘fenomény‘, které jsou pevně 
spjaty s nějakou recepční schopností. Nebudeme-li následující oblíbené technické 
přirovnání rozvíjet až do krajních důsledků, můžeme mluvit o jevech, které jsou 
jako ‘vysílání‘ určeny nějakému přijímači, které jsou vysílající strukturou 
produkovány pro nějakou přijímající strukturu: o adresovaných jevech.
Je dosti zvláštní, co všechno je do této organizace vysílání zahrnuto. Tak 
zažívací orgány v ústní dutině se mohou předními zuby začlenit do vizuální 
sféry. Kdo ihned nepomyslí na podivné změny forem, které vyvolalo toto vystavení 
pohledu: ornamentální kly a tesáky (ještě převážně pouhá zbraň), čisté ornamenty 
u vepře jelenového (Sus babyrusa), barevné struktury ve sklovině některých 
hlodavců. Kdo si ihned nevzpomněl, že také průdušnice ptáků může vytvářet 
vzdušný vak a změnit se tímto doplněním ve výrazný optický poutač (<a href="#Obr. 7">Obr. 7</a>). 
Dokonce i takový životné důležitý orgán, jako je varle u savců, je vystaven 
nebezpečí vnějšího uložení a zahrnut do výrazně ornamentálních přeměn análního 
pólu.
Protiklad mezi strukturami, které jsou jako ‘vysílače‘ registrovatelné v určitém 
přijímacím ústrojí, tj. ve smyslovém a nervovém systému živočichů a mezi těmi, 
které vůbec nevstupují do podobných vztahů – tento protiklad je pro naše pojetí 
živých bytostí tak důležitý, že bychom jej měli zdůraznit zvláštní terminologií. 
Nazýváme proto všechny fenomény, které jsou takto orientovány na vnímající 
smysl, ‘vlastními jevy‘ a odlišujeme je od převážné většiny ostatních fenoménů, 
které tento vztah ke smyslům nemají a které označujeme jako ‘nevlastní jevy‘. 
Fyzikové a chemikové jsou oprávněni být indiferentní vůči tomuto rozdělení, 
naopak biolog musí s maximální péčí rozlišovat oba okruhy.
Rozpor mezi Goethovou a Newtonovou teorií barev v podstatě pramení z toho, že 
pro Newtona světlo a barvy patřily do kategorie fenoménů, označených zde jako 
nevlastní, zatímco pro Goetha v souhlase s celým jeho světovým názorem světlo a 
barvy znamenaly a musely znamenat adresovaná vysílání, tedy vlastní jevy v našem 
slova smyslu. Ještě se k této otázce vrátíme. V některých odvětvích biologie se zájem o vlastní jevy již projevil. Studium 
chování, ať již se převážně orientuje fyziologicky nebo psychologicky (či 
etologicky), se velmi intenzívně zabývá přiřazením smyslových funkcí a 
zvláštních ‘smysly upoutávajících‘ orgánů. Genetický výzkum evoluce se při 
zjišťování výhodnosti mutačních změn pro přežití, tedy selekčních účinků, rovněž 
zaobírá takovýmito vlastními jevy. To vše také přispělo k tomu, že se např. ve 
francouzštině hlavně v poslední době ujímá pro nápadnější kožní struktury 
zvtáštní označení ‘phanery‘, symptomy vnějších jevů.
Do okruhu vlastních jevů patří také nesčetné struktury, jimž je přiznávána 
‘čistě taxonomická‘ nebo ‘čistě systematická‘ hodnota a o něž se převážně opírá 
popis druhů. Nicméně je i v znevažujícím ocenění tohoto označení obsaženo 
doznání, že tyto symptomy jsou často ‘charakterizující‘, pregnantní - občas 
vzniká dojem, že biologové vidí jejich jedinou ‘funkci‘ v takové taxonomické 
nebo systematické hodnotě, poskytující badateli možnost určit a pojmenovat 
‘druh‘. Zhodnocení těchto ‘taxonomických‘ aspektů je závažným důsledkem 
nedávných převratů v biologii. Genetika ocenila tyto symptomy jako možné 
nositele selekčního významu a tudíž i faktor evoluce; výzkum chování odhalil 
sociální význam mnoha doposud opomíjených vnějších orgánů - konečně morfologie 
jim přiznává, jak dále doufám ukáži, ještě širší význam.
Oddělením vlastních a nevlastních jevů jsme ohraničili dvě sféry, jejichž 
studium vyžaduje diametrálně odlišný postup. Co do významu je tento krok zajisté 
srovnatelný s oním rozlišením, jež vytyčilo hranici mezi vědomou a nevědomou 
niterností. Přirovnání nás také upozorňuje na příslušné obtíže. Trvalo dlouho, 
než se rozlišení vědomé - nevědomé prosadito. Rozdělení v oblasti niternosti je 
často obtížně proveditelné; nikdy také není absolutní a problematičnost závěrů 
vzrůstá se stupněm odlišnosti od naší vlastní organizace. Nemusíme ani zvlášť 
připomínat diskuse o oprávněnosti psychologie zvířat. Jedním z důležitých 
mezníků ve vývoji biologie první poloviny tohoto století je nástup moderního 
výzkumu chování - výsledkem důkladného přezkoumání všech možností jsou zde nové 
cesty k nepřístupné duši živočicha.
Díky tomu se pevnou součástí současné biologie stalo i studium niternosti, jež 
učinilo významné pokroky dokonce i tam, kde je obtížné, ba přímo nemožné tvrdit 
něco o vědomé či nevědomé niternosti.
Něco podobného platí také pro rozlišení obou typů jevů, a to jak o jeho významu, 
tak také o potížích při jeho provádění. Jsem si vědom těchto překážek. Nesmíme 
se tím však nechat odradit; naopak musíme na tomto panenském území nejprve 
soustředit svou pozornost na dostupné skutečnosti, a především nahradit velmi 
hrubé distinkce, s nimiž se zde dnes povětšinou setkáváme, nějakým subtilnějším 
popisem.
Rozdělení, jež jsme zde provedli, nás vede k ústřednímu problému, na nějž se při 
studiu živých bytostí již leckde narazilo. Jde o to, zda se na celkové výstavbě 
a chování organismu podílí nějaká složka, zaměřená výhradně na vlastní zjevování 
a vložená do dědičných procesů zárodku již s ohledem na tuto úlohu - vedle oné 
další složky, která je určena k smyslové nezjevnosti, k nevlastnímu zjevování, 
která však teprve zajišťuje skutečnou možnost vlastního zjevování.
Pokus o odpověď na tuto otázku je prozatím spojen s nebezpečím, že povede k 
příliš překotnému směšování s jiným problémem, totiž problémem původu takových 
‘jevových orgánů‘. Teorie výběru klade do popředí orgány zachování života; ty 
určují schopnost přežití v selekčním působení a proto se při zkoumání selekční 
hodnoty každé struktury nejprve pátrá po její možné funkci při zachování života. 
Ač již může být toto zjištění jakkoti cenné, mělo by mu přesto v každém případě 
předcházet fenomenologické zkoumání, formální analýzy oddělené od otázky 
selekční hodnoty, které by stanovily morfologické kvality, formální hodnotu 
struktury. Na tento výzkum navazuje ostatně i otázka hodnotové hierarchie 
životních znaků, jíž se později ještě budeme muset věnovat.
Právě jsme přirovnali protiklad mezi vlastním a nevlastním jevem k protikladu 
mezi vědomou a nevědomou činností záhadné niternosti. Zdá se mi, že tato 
paralela je hodna pozornosti. Některé děje v niternosti živočichů jsou jistě 
určeny k tomu, aby si je relativitě autonomní bytost uvědomila jako prožitky a 
aby byla skrze takové uvědomění posílena orientace na svět. Avšak mnohé další 
děje, které stejně jako vědomá zkušenost také využívají nervových drah a center 
i smyslových orgánů, mají naproti tomu probíhat tak, aby ani v nejmenším 
nevstupovaly do vědomí prožívající bytosti. Vždyť i existence nás lidí je 
celistvá právě tehdy, vykonávají-li tyto orgány, stvořené k nehlučnému působení, 
celou svoji službu v patřičné skrytosti.
Existují pochody určené k uvědomění a pochody pro uvědomění zablokované – ve 
jménu vědy překračují badatelé i lékaři při léčení tuto hranici. Pro tento krok, 
porušující přirozený stav a prolamující přirozené bariéry, nalézáme oprávnění v 
určitém, jasně stanoveném cíli. Zda lze takto opravdu ospravedlnit veškeré 
usilování současné vědy, která chce učinit zablokované pochody naší 
‘přirozenosti‘ pokud možno plně přístupnými a ovlivnitelnými, to je obtížná 
otázka, již si ale přesto musíme klást, pokládáme-li rozdíl mezi ‘vědomým‘ a 
‘nevědomým‘ za faktickou součást lidské ‘přirozenosti‘. Pokládám zodpovězení 
této otázky za tím závažnější, jelikož jsme právě zjistili, že mezi dvěma mody 
tvarového bytí lze vést podobnou ostrou hranici, naznačující také jejich 
rozdílnou úlohu při utváření celku.
Mluvím o ‘ostrém‘ rozlišení. Vskutku se taková ostrá hra nice vyskytuje; je 
přesvědčivá v ‘optimálních zónách‘ obou zde srovnávaných okruhů: Tak jako mezi 
vědomou a nevědomou složkou niternosti existují ostré předěly, kde badatel 
nezůstává na pochybách, tak před námi také vlastní a nevlastní jevy v nesčetných 
životních situacích vystupují v plné jasnosti. Za hranicí optimálních oblastí 
však leží oblasti pomezní, v nichž již naše pojmy nestačí k jasným distinkcím a 
pro něž ostatně také nebyly utvořeny. Krajnosti a přechody v každém případě 
vyžadují zvláštního zacházení – k tomu je však zapotřebí mít úplně jasno o 
optimálně přehledných oblastech. Svým nástinem základních problémů se chceme 
podílet na tomto předběžném vyjasnění.
Povšimněme si ještě dalšího aspektu takového rozdělení na vlastní a nevlastní 
jevy. Naše biologická výuka - zaměřená k obecnosti - se snaží zůstat v kontaktu 
s nejprogresivnějšími proudy ve vědě. Nemá jinou množnost, je to její poslání a 
určení. Výuka proto podle možnosti čerpá z pokroků všech těchto pracovních 
oborů, které jsou z různých, často velmi pádných příčin právě nyní zvlášť vysoce 
ceněny. Takové obory jsou téměř zaručeně zaměřeny na oblasti, v nichž převládají 
nevlastní jevy, ježto jsou to přece v první řadě tyto pochody, které chceme 
poznat, svými zásahy do jejich molekulárních základů ovlivnit a konečně 
opanovat.
Není zapotřebí zvláštního prorockého daru k předpovědi, že nyní i v budoucnu se 
bude veškeré veřejné mínění zvláště zajímat o tento silný trend bádání a že 
státní prostředky budou k dispozici právě takto orientovanému výzkumu.
Vzhledem k převaze nevlastních jevů je však také nutné, aby právě činitelé, 
odpovědní za výuku na všech stupních, měli jasnou představu o tom, že v biologii 
existují trendy, jež jsou badatelsky zaměřeny převážně na studium ‘vlastních 
jevů‘ a které při sledování tohoto cíle také odhalují skutečnosti, důležité pro 
pochopení živých organismů. Takový vědecký přístup je vlastní jednotlivým 
odvětvím chování, stejně jako některým směrům v morfologii.
Musím se ještě jednou vrátit ke Goethovi. Jestliže se svého času tak ostře 
postavil proti škatulkování, třídění jevů, jsme z našeho hlediska jeho 
rozhodnému stanovisku zajisté s to rozumět lépe, než tomu často bylo v 
polemikách, které vznikly na téma ‘Goethe a přírodověda‘43. Není správné 
postavit Goetha a ‘přírodovědu‘ proti sobě; musíme spíše zdůraznit, že předmět 
přírodovědy vykazuje se vzrůstající komplexitou také rostoucí počet aspektů, z 
nichž každý klade na přírodovědce jisté požadavky jiné studium materiálních 
struktur života a jiné studium niternosti! Stejně fundamentální je protiklad, 
zmíněný právě před chvilí, rozdíl mezi vlastním a nevlastním jevem.
Bylo by příliš jednoduché prostě prohlásit, že se Goethe obíral výhradně 
‘vlastními‘ jevy. Přesto je třeba konstatovat, že po celý jeho život zůstalo v 
popředí jeho zájmu vše to, co bylo v životních fortnách určeno k zjevování. 
Nikdy nepodceňoval nevlastní fenomény, přesto mu však stály za povšimnutí jen 
tehdy, poskytovaly-li klíč k pochopení ‘vlastních jevů‘. Tak pro něj třeba 
kostra obratlovců byla tajuplným obrazem živoucího celku - jako jím pro všechny 
časy zůstane pro každého, kdo má nějaký vztah k organickým formám. Zajisté 
náleží právě kostra ke skryté skutečnosti; nic z její zvláštní struktury nemá 
pro zrak bezprostřední hodnotu, nic není vlastně určeno k zjevování. Ale tento 
opěrný orgán je tak důležitou složkou motorického systému přináležitosti ke 
světu, pohybových struktur, a natolik tím spoluurčuje zjev, že se kosti stávají 
pro badatele nejživějším svědectvím o vzhledu živočicha.
Kostra se podílí na stavbě mnoha struktur a determinuje je v rozsahu 
přesahujícím funkční nutnost: tak kupříkladu u celkového zjevu determinuje 
výraznost jeho proporcí. Čím více části kostry takto slouží také periférii, tím 
intenzívněji spoluutvářejí vlastní vzhled – a tím cennější svědectví o tomto 
vzhledu poskytují. Vždyť jen díky tomu se biologové na základě lebečních úlomků 
vymřelé formy mohou odvážit velmi mnoha pro nás důležitých tvrzení a navždy pro 
nás ztracené podobě vyhynulých živočišných rodů. Tak se nakonec lebka, jejíž 
vzhled zastupuje badateli ‘prafenomény‘, musela stát opravdovým vlastním zjevem. 
Tímto konstatováním je naznačen toliko jeden z možných přístupů ke Goethovým 
morfologickým studiím, které ovšem mají ještě další aspekty.
Goethe zůstal při svém bádání obzvlášť věrný tomu, čemu je vlastní modus 
zjevování. Je příznačné, jak silně zůstávají jeho úvahy o typech svázány se 
zobrazitelným, do jaké míry ideje ‘viděl‘ a musel vykreslovat. V důsledku tohoto 
vztahu k živým bytostem musel pro něj při úvahách o rostlině v zemi zapuštěný 
kořen zprvu ustupovat do pozadí před mnohem podstatnějším výhonkem, vystupující 
do viditelnosti, do říše světla. Kořen je svou podstatou nevlastnítn jevem; jeho 
formy nemohou působit na vnímající oko tak pronikavě, jako tomu bývá u květů 
nebo plodů. Goethovu pozornost nemohl upoutat žádný útvar, na němž byly sotva 
patrné tak důležité příznaky vlastního jevu jako polarita a vzestup – řekl to 
dosti jasně. Takto omezený zájemn o živé bytosti si nikterak neprotiřečí s 
celkovým posláním přírodovědy; je zcela jasně zaměřen na určitý aspekt života, 
jehož specifickou hodnotu je nutné poznat. Protichůdně vymezené badatelské 
interesy mají v dynamické skutečnosti vědy své ryzí oprávnění, zůstávají plodné, 
pokud se respektuje potřeba konfrontace s jinými trendy bádání.
Mluvili jsme o vyučování biologii. Co jsme řekli o přirozeném rozlišení vědomého 
a nevědomého života, vztahuje se také k našemu postoji k vlastním a nevlastním 
jevům: musíme v tomto rozdílu rozpoznat významný faktor organické tvářnosti a 
při zprostředkování svého prožitku přírody a své zkušenosti o přírodě stále 
respektovat a zdůrazňovat tuto dualitu v oblasti jevů.
Spolehlivá znalost dalších dominant se musí stát bezpečnou hrází proti tendenci, 
která chce z pokroků v bádání o molekulárních strukturách hmoty učinit dominantu 
vyučování na vyšších stupních. Spolupůsobit proti této jednostranné tendenci, 
přispět k rozumnému sladění rozdílných aspektů, k tomu má napomoci následující 
líčení. 
&nbsp;
 <a name="2._Výklad_ornamentů_na_kůži_živočichů">2. Výklad ornamentů na kůži živočichů</a>
&nbsp;
Na začátku tohoto století bylo v Amsterodamu vydáno zoologické dílo, obírající 
se otázkami z oblasti, kterou jsme se právě pokusili vymezit termínem ‘vlastní 
jevy‘. Mezinárodní zoologický kongres v roce 1901 přiřkl této práci holandského 
entomologa J. Th. Oudemanse cenu cara Mikuláše II.44 Odhlévěnována jen minlní e řadou 
zajímavých zvláštností ve formě a zbarvení motýlů, které jsou v podivuhodném 
vztahu k jejich klidové poloze.
Chceme si povšimnout dvou zvláštních případů, které Oudemans ve své práci uvádí. 
Vyberme si nejprve perleťovce (Argynnis lathonia). Svrchní strana křídel je u 
všech druhů rodu Argynnis vzorována červenohnědě a černě – na spodní straně, 
zvláště na zadních křídlech, nalézáme stříbrné, jako staré zrcadlo se třpytící 
skvrny, podle nichž byli tito motýli nazváni. Struktura těchto perleťových skvrn 
je záležitost sama pro sebe. Nás nyní zajímá jejich místo v celku ornamentu. 
Jestliže studujeme dobře rozprostřenou spodní stranu křídel, tak jak ji vidíme 
ve sbírce, pak je nám nápadné, že tento spodek předního křídla obsahuje ve 
vnějším rohu úsek, který plně odpovídá ornamentu zadního křídla; malé skvrny 
oka, šedohnědá páska a perleť. Oproti tomu je výzdoba střední části předního 
křídla poněkud bezvýraznějším opakováním ornamentu svrchní strany: žlutohnědá s 
černou! (<a href="#Obr. 8">Obr. 8</a>).
Pozorujeme-li motýla na svobodě, pak je smysl rozvržení ornamentu ihned jasný; 
spodní strana je viditelná v klidové poloze: křídla jsou však složena tak, že 
předvádějí výhradně perleťovou část – přední křídlo je zasunuto přesně tak 
daleko jako zadní, aby byla červenohnědá, černě vzorovaná část úplně zakryta. 
Nebudeme se nyní zabývat tím, že tato poloha způsohuje důsledné splývání forem a 
je tedy typem ‘ochranného zabarvení‘45. Pro nás je zajímavá ta okolnost, že obě 
křídla obsahují vždy po úseku ornamentu, přičemž výsledný účinek vzniká teprve 
jejich kompozicí při zvláštním složení křídel v klidové poloze. Předběžnou 
podmínkou uplatnění ornamentu sestaveného ze dvou samostatných komponent, je 
tudíž zvláštní, dědičně fixovaný akt chování. U perleťovce je tímto dědičně 
daným pohybovým aktem zasunutí předních křídel pod zadní pár. Již nyní tedy 
vidíme, že kresba živočicha se v našem případě stává smysluplnou skutečností, 
jednotně působícím ornamentem teprve ve spojení s přiměřeným chováním.
Srovnejme nyní klidové polohy perleťovce (Argynnis) a babočky bílé C (Polygonnia 
C-album), která je příbuzným druhem babočce paví oko. Svrchní strana je opět 
živě zbarvena; spodní strana je však tentokrát obzvlášť silně ‘kryptická‘: 
vypadá jako kůra. Na tmavém podkladě vystupuje oslnivě světlé C, které dalo 
živočichovi jméno. Tentokrát má však barvu kůry celá spodní strana předního 
křídla; ornament na spodní straně obou křídel je téhož typu. A znovu zjišťujeme, 
že způsob chování odpovídá tomuto rozložení ornamentu: místo aby při sklopení do 
klidové polohy zasunovala přední křídlo dospodu, jako to dělá Argynnis, vysouvá 
babočka bílé C značně dopředu k hlavě – místo aby část zůstala zakryta, bude 
celý ornament na spodní straně křídla exponován a opticky ‘účinný‘, což motýlovi 
umožňuje splynout s okolím (<a href="#Obr. 9">Obr. 9</a>).
V obou případech se ornament a chování spojují ke společnému výkonu.
Zkoumejme ještě průběh ontogeneze. Oba páry křídel vznikají v housence ze čtyř 
drobných, samostatných skupin buněk, které ustanou na úrovni zárodečných základů 
a teprve v posledních fázích života housenky a v době zakuklení vytvářejí formu 
křídel. Každé ze čtyř křídel vzniká naprosto odděleně; během vývinu nikdy 
nedojde k pokusu informovat jednotlivé křídlo, jaká jeho část bude později – až 
perleťovec dosáhne definitivní podoby – v klidové poloze zakryta sousedním 
křídlem. A přesto předkreslují neviditelné ruce již v zárodku hraniční linii, po 
kterou má přední křídlo vytvářet krycí zbarvení spodní strany. Připadalo by nám 
poněkud jednodušší, kdyby byla krypticky utvářena celá spodní strana; potom by 
křídla, složená v jakékoliv pozici, předváděla vždy krycí zbarvení. Naši 
technici by při sériové výrobě určitě pokládali takový postup za ekonomičtější. 
Ale s podobnou ekonomií má tvorba ornamentů pramálo společného.
Podívejme se ještě jednou na celek: čtyři základy křídel mají vytvořit dvojí 
úplně odlišný ornament: sématický na budoucí svrchní straně, kryptický na spodní 
straně složených křídel. Determinujícími procesy vývinu je zárodečný pigment 
rozdělován do budoucích šupin tak, aby byl nastrojen naprosto různý efekt, 
sématický na svrchní straně, kryptický na straně spodní. Uspořádání pigmentu v 
kryptickém ornamentu bylo přitom naprogramováno tak, jako by bylo již v zárodku 
přesně rozměřeno spolupůsobení obou ornamentů, které teprve v hotovém křídle 
poskytne jednotu zbarvení.
Zvolil jsem si zde jako příklad krycí zbarvení. Bylo by však možno uvést též 
mnohé nápadné kresby, u nichž spolupráce čtyř křídel rovněž směřuje k obrazcům, 
jejichž formální jednota je patrná teprve při naprosto určité poloze křídel.
Tyto pořádající faktory by neměly být kvalifikovány níže než faktory vzájemné 
korelace svalstva, kostry a nervů, neměly by být pokládány za podřadnější než 
všechny ty systémy, které – shrnovány pod pojem ‘koadaptace‘ – představují jeden 
z problémů vývojové teorie. Výřezy v krovkách hmyzu, do nichž zapadají složené 
nohy, jsou jiným typickým příkladem.
Nejde nám v tomto okamžiku o to, zda je pro oči nebo srdce zapotřebí většího 
kapitálu dědičných vloh než pro ornament křídel. Jde o to uznat, že dědičné 
vlohy pro obojí – jak pro takzvané životně důležité útvary, tak pro útvary, 
označované kdysi za nepodstatné – jsou téhož řádu, patří do téže kategorie 
kombinované součinností dedičných faktorů.
Roku 1901 byly jevy, jimiž jsme se právě zabývali na příkladech motýlů, díky 
Oudemansovi poprvé vážně vzaty na vědomí a staly se předmětem úvah. To byl 
zásadní krok, i když se toto uvažování zprvu ubíralo podivnými cestami. 
Pokusme se sledovat Oudemansův myšlenkový postup. Jako východisko nám znovu 
poslouží skládání spodních stran křídel. Holandský badatel jasně viděl, že zde 
existuje formální vztah, jehož smysl spočívá v tvorbě jednotného ornamentu, ve 
spojení dvou relativně nezávislých dílů. Jaký smysl? ‘Existuje‘ – jak říkal – 
‘těsný vztah mezi účinky světla a zbarvením částí, viditelných v klidové poloze‘ 
... ‘Tyto (a jen tyto) části tvoří exponovaný povrch živočicha. Exponovaný vůči 
čemu? V první řadě vystavený vlivům světla.‘
Oudemans posuzuje překrývající se křídla perleťovce jako jakousi fotografickou 
desku, jejíž ‘exponované části‘ se při vhodném zacházení mohou vybarvit. 
Fyzikálním modelem je ‘expozice‘ a následující ‘vyvolávání‘ obrazu v exponované 
části. V konečném výsledku vyhlížejí obě křídla v klidové poloze tak, jako by 
byla v určitém postavení vystavena světlu, jako by se plochy při tomto postavení 
‘exponované‘ zbarvily jinak, než ony zakryté, neosvětlené. Ježto víme, že v rozhodujících etapách vytváření křídel a jejich zbarvení se 
budoucí překrývající se části nacházejí v naprosto odlišné situaci, je 
Oudemansův výklad přirozeně nepřijatelný. Neudržitelnost této interpretace byla 
záhy seznána a to zajisté přispělo k tomu, že studie holandského badatele upadly 
v zapomenutí. Bohužel však spolu s falešným výkladem zapadl i samotný jev.
Je třeba odhalit v navrženém vysvětlení, jež bylo uznáno za nesmyslné, ono 
jádro, které má ‘smysl‘. Tato mylná domněnka v sobě přece jen skrývá náběh k 
pochopení.
Vždyt křídla nejsou vystavena jen světlu samotnému, nýbrž také pozorujícímu oku, 
světlem umožňovanému aktu vidění, jehož je však schopna toliko živá bytost se 
svou niterností. Něco zde je ‘exponováno‘ netoliko světlu, nýbrž také pohledu! 
Metody fyziky, pokládané za vzor přírodovědného bádání, svedly tu a tam biology, 
aby přezírali svébytné rysy svých objektů. Fyzikální představy byly aplikovány i 
v oblastech, v nichž se specifičnost živých systémů nedá redukovat na takové 
anorganické procesy. Tak dospěl holandský entomolog k mechanistickému výkladu 
skutečnosti, kterou následující generace jako vztah mezi jevem a aktem vidění 
zařadila do okruhu niternosti.
Je Oademansovou zásluhou, že fenomén komplexního vzhledu živočišných forem vůbec 
viděl jako problém: 30 let po vydání jeho publikace dostaly tyto jevy jméno 
‘Oudemansův fenomén‘46 a pro biologické myšlení by bylo prospěšné, kdyby si 
prostřednictvím tohoto slova poněkud důkladněji povšimlo také faktu, jenž je 
tímto termínem označen. 
 *
&nbsp;
Jev sám byl znám již před Oudemansem a nesl název ‘holotypický‘ ornament. 
Nejnověji se prosazuje pojmenování ‘totální kresba‘ (‘Totalzeichnung‘) nebo 
‘zobrazující kresba‘ (‘bildhafte Zeichnung’)47.
Museli jsme odmítnout model fotografického efektu, navržený Oudemansem k 
vysvětlení složitých ornamentů, a nahradit vztah ke světlu vztahem k oku, 
vnímajícímu vzhled. Pohled nějaké vidoucí bytosti jako něco, co souvisí s 
ornamenty živočichů, zaváděl do úvah o živočišných kresbách již raný 
darwinismus, když se pokoušel vysvětlit vznik krycích nebo nápadných ornamentů 
selekcí. Také skutečnosti, že v době vydání Oudemansovy studie již existovalo 
toto ‘vysvětlení‘ ornamentů, nemálo přispěly k tomu, že jeho originální 
příspěvek zůstal nepovšimnut nebo nebyl pokládán za aktuální.
Samu existenci ornamentů, jaké zdobí páva, zebru nebo motýlí křídla, můžeme 
zajisté vykládat ve smyslu selekční teorie, ačkoliv třeba vzorování zebry 
pokládají jedni za somatolytické, stírající obrys těla, jiní v něm vidí signál. 
Nejde nyní o to, zda je takové vysvětlení správné – pro tuto chvíti je 
rozhodující, že je rozumově přijatelné, že dovoluje přiřadit dosud 
nesrozumitelnýn formám jevů důležité životní funkce a tak je částečně 
zpřístupnit chápání. Ať již vidím druhový poznávací signál nebo efekt v sexuální 
hře, výstražné nebo krycí zbarvení, rozhodující je, že přetrvání ornamentu či 
jeho případné obměny mohou být pochopeny jako výsledek vzájemného působení 
mutace, selekce a izolace. Že nepokládám takové pochopení za postačující to už 
je jiná záležitost.
Co je však i při výkladu pomocí selekční teorie naprosto nepopiratelné, je vznik 
kreseb. Vždyť ornament zde již musil být, aby mohl působit jako maskování nebo 
signál. Je tedy zapotřebí vysvětlit původ tohoto nápadného prvku ve vzhledu 
živých bytostí. Budeme chvíli sledovat výsledky takových pokusů o vysvětlení.
Víceméně mají všechny obdobný ráz. Jsou ovládány vůdčí ideou, že selekce 
ovlivňuje pochody zachování života a že se tudíž ornamenty musely poprvé objevit 
v souvislosti s nějakým pochodem, nezbytným pro zachování individua nebo druhu. 
Ornament mohl povstat jen jako vedlejší výsledek nějakých nutných procesů 
ontogeneze, jako přetrvavší produkt přechodné fáze vývinu. Funguje-li ve 
výsledné podobě jako nápadný nebo kryptický, pak je to jen sekundární důsledek 
selekčního působení, které podporovalo tento určitý způsob utváření. Ale 
ornament sám je v jedinečnosti svého vzhledu čímsi nadbytečným. Toto nadbytečné 
je třeba vysvětlit, a nenabízí-li se žádné vysvětlení u dospělého živočicha, 
sahá badatel zpět do ontogeneze. To je také v souhlase se zjištěním, že ornament 
je zakládán v průběhu některé z raných etap vývinu. Proto musí být zvláštní 
struktura jistého ornamentu pochopitelná z faktorů, jaké účinkují v této rané 
etapě.
Tento způsob vysvětlování je plný nejasností a rozporů. Na příkladě ryb v 
počátečních stádiích vybarvování ukážeme, do jaké paradoxní situace se takto 
můžeme dostat.
U pstružího potěru se již ve stádiu žloutkového vaku objevuje pigmentová čerň, 
velmi brzy pak také žlutá a červená barva, všechny ve zvláštních pigmentových 
buňkách, chromatoforech. Důkladně byla sledována geneze žlutého a červeného 
pigmentu a nejprve bylo zjištěno, že ve vajíčku lososovitých ryb se ukládají 
karotenoidy, které způsobují žluté zabarvení. Dále se zjistilo, že jejich 
hromadění je umožněno odebíráním látek, které se po přeměně na karotenoidy 
ukládají v rostoucím vajíčku, ze svalstva pstruží samičky. Organismus tedy 
využívá nejrozmanitějších chemických prostředků, aby zajistil tvorbu žluté barvy 
ve vajíčku. Jak si vlastně vajíčko s tímto materiálem dále počíná? Ví se, že 
karoteny hrají jistou roli ve zrakovém purpuru, rhodopsinu. Tento fakt zlákal 
biochemii, aby hledala také pro příbuzné látky ve vajíčku nějaké uplatnění, jež 
by mohlo být pokládno za nezbytné pro zachování. Biochemikové, kteří na problému 
pracovali, však vždy došli k závěru, že k získávání karotenoidů a k jejich 
přestavbě ve vaječiiém žloutku dochází vždy a bez výjimky ve prospěch kožní 
pigmentace a ničeho dalšího! Z karotenoidů obsažených ve vaječném žloutku se 
odebírá přesně tolik, kolik jich pribývá v barevných buňkách kůže. Závěr byl 
jednoznačný: Barevné látky vajíčka jsou přeměňovány na kožní pigmenty, typické 
pro skupiny žlutých a částečně také červených buněk; zde se navíc na zbarvení 
podílejí ještě pteriny, pigmenty úplně jiné skupiny. Vajíčko obsahuje materiály, 
žluté látky, které neslouží ničemu jinému než vytváření barevného hávu mladých 
ryb. Mnozí biologové jsou nespokojeni s tím, že tyto látky ve vajíčku neměly mít 
žádnou vitální, ‘esenciální‘ funkci. hledají nějakou funkci, nějakou životně 
důležitou reakci a nemohou ji nalézt.
Naše hledisko by znamenalo zjednodušení těchto úvah: Nevidím žádnou záhadu na 
tom, že také pro barevný systém, který bude patřit k podstatným rysům budoucího 
pstruha, je stejně jako pro jiné orgány, geneticky zakládané ve vajíčku, velmi 
komplikovaným způsobeni připraven materiál a vývojový postup. Je nanejvýš 
zajímavé pozorovat, s jakou nechutí biochemikové konstatuji, že tyto karotenoidy 
ve vajíčku neslouží k ničemu jinému, než že dodávají pigment barevným buňkám 
kůže. Poznámka, že zmíněné žluté látky nemají žádnou vitální, esenciální funkci, 
se v nejdůležitější z těchto prací opakuje na dvou různých místech48. To tedy 
znamená: barevný háv pstruha není vitální a esenciální, ve smyslu dnes 
nejrozšířenějšího pojetí organismu je pro zachování bezcenný. Právě podle 
hodnoty zachování je však posuzován význam každého takového útvaru.
Stejné hledisko se uplatňuje také při výkladu zbarvení garnátů. Možnost sladění 
s barevnými tóny prostředí se vysvětltije jako sekundární, vzniklá nezávisle na 
případnén významu takového přizpůsobení. Toto ‘nezávisle‘ znamená ‘v závislosti 
na procesu, důležitém pro zachování‘, který je ‘podstatnou součástí látkové 
výměny garnátů‘49. Pigmenty vyšších korýšů jsou podle tohoto mínění ‘látky, 
které se u korýšů nutně účastní procesu látkové výměny‘. Existuje také domněnka, 
že barevné buňky kůže fungují při těchto pochodech jako fagocyty, že přijímají 
určité produkty látkové výměny a za pomoci světla je přeměňují na vlastní 
pigmenty. 
 *
&nbsp;
Zabývejme se důkladněji ještě dalším příkladem: zbarvením hmyzu. Zjistilo se, že 
u motýlů skupiny Pieridů – kam mimo jiné patří bělásek zelný a žluťásek – se 
objevuje nápadné množství derivátů kyseliny močové, tedy látek, s nimiž se 
setkáváme jen v souvislosti s vylučováním, s ledvinovými funkcemi. Příbuzná 
látka, guanin, vytváří u pavouků bílý vzor na černém podkladě. Také stříbřitě 
bílý lesk ryb je způsoben guaninem. Setkáváme se tedy s touto skupinou látek ti 
hmyzu, pavouků, ryb i obojživelníků a plazů. To vedlo některé biology k 
domněnce, že se do kůže přemísťuje část vylučovacích funkcí – tedy vitální 
funkce, složka procesu látkové výměny – a že tudíž kůže slouží k ukládání 
určitých produktů exkrece. Vývojová fyziologie tvrdí, že u těchto motýlů je 
takto odváděna do kůže část exkrečních produktů, kterou hmyz jinak vylučuje 
malpighickými žlázami50. Tato vysvětlení dělají z kožních ornamentů bezvýznamný 
vedlejší produkt. Teprve později mohou rozmanitými oklikami nabýt selekční 
hodnoty a sekundárně se potom snad jednou samy stanou ‘vitálními‘, budou plnit 
závažné úlohy v dramatu života. 
Kromě těchto látek se však vyskytují melaniny, které není možno pokládat za 
produkty vylučování. A kromě těchto hmot se vyskytují šupiny, produkující měňavé 
barvy, které opět nemají nic společného s vylučováním, nýbrž zdají se sloužit 
výlučně barevnému utváření. Čím důkladněji si všímáme fenoménu kožního zbarvení 
v celém jeho bohatství, tím naléhavěji se vnucuje odlišné vysvětlení: barva na 
křídlech motýlů, zbarvení pavouků atd. nepovstává proto, že je kůže skladištěm 
produktů vylučování, naopak – látky, schopné vytvářet barvu, jsou posílány kůži, 
namísto aby byly vyloučeny; tam jsou k dispozici pro dědičně naprogramovanou 
tvorbu příslušných ornamentů té které skupiny živočichů. Musíme ukládání do kůže 
hodnotit jako proces, zafixovaný ve stavebním plánu zárodku již předem k jistému 
cíli, totiž k tvorbě druhově specifického ornamentu; proces, který musíme ve 
spojení s ostatními procesy vidět jako jediný celek naprosto odlehlý průběhu 
vylučování.
Zde záleží na východisku. Buď se hledá jen nějaký proces zachování života a 
takový se shledává jen v okruhu organizace látkové výměny, nebo – a to je náš 
přístup – hledáme pro jev obecnější význam, který předem zahrnuje i zvláštní 
utváření všeho toho, co patří k ‘vlastnímu jevu‘, jako složka ontogeneze.
Abychom ukázali, jak jedinečně ovlivnila problematika výkladu ornamentů 
biologické bádání minulých 20 nebo 30 let, uvedeme ještě poslední příklad, 
velice rozšířený v příručkách a učebnicích; právě jeho běžné přejímání dokazuje, 
že výborně vyhovuje panujícímu pojetí. U savců se vyskytuje několik základních 
vzorů, jako jsou podélné či příčné pruhy nebo skvrny. Zebra, tygr nebo panter 
představují populární příklady; kresby tohoto typu však běžně nalézáme také na 
peří ptáků, křídlech hmyzu nebo kůži ryb a plazů.
Takto rozšířené ornamenty zřejmě musí mít jakousi společnou příčinu. Podle 
pojetí organismu, platného již po několik desetiletí, je vyloučeno, aby byly v 
zárodku, v dědičných vlohách, zahrnuty úplně samostatné procesy, přímo sloužící 
produkci nám tak známých kreseb živočichů. V těch se musel spatřovat spíše 
vedlejší účinek pochodů, které samy o sobě byly nutnou stopou v celkovém 
stavebním plánu živočicha. Ve vývinu bylo tedy třeba odkrýt takové podstatné 
procesy s nepodstatnými následky.
Tento později běžně uznávaný názor byl poprvé důsledně formulován roku 191851. S 
růstem embryonální kůže se v různých fázích vývinu mohou dostavit změny ve směru 
mechanického napětí a podobně se může změnit i distribuce chemických procesů. 
Různé systémy barevného členění mohou tedy mít svůj původ ve způsobu růstu kůže. 
Takto vznikají podélně nebo příčně směřující pruhy a také na končetinách je lze 
vysvětlit příslušným způsobem. Jestliže se systémy napětí kříží, může pigmentace 
vystupovat ve formě skvrn nebo oček v neutrálních zónách. Cituji formulaci z 
klíčové studie V. Haeckera:
‘Souhrnně lze říci: Primární formy kreseb (skvrny, podélně nebo příčné 
pruhování) jsou potud původními jevy pochodů dělení a růstu kůže, odehrávajících 
se v určitém specifickém rytmu, pokud ke tvorbě pigmentu a shlukování 
pigmentových buněk dochází především a ve zvlášť značném rozsahu na bodech a 
liniích nejintenzivnějšího průběhu dělení a růstu. Hypotéza o růstu kůže vyhovuje všem požadavkům, které mohou být kladeny na 
nejvšeobecnější, vše zahrnující princip výkladu.‘
‘V každém případě patří tyto ornamenty k jevům, nezbytně spjatým s tělesnou 
stavbou, a původně proto nemusí sloužit žádnému účelu. Ježto však barvy vznikají 
jako produkt sekrečních pochodů a strukturálních vztahů do jisté míry nahodile, 
je tato za společného působení ornamentu a barvy se konstituující kresba původně 
pouhým viditelným výrazem komplikovanosti stavby a růstu všeho živého. Zvláště 
skvrny a pruhy jsou prostě “ornamenty růstu“.‘
Haeckerova teorie byla s četnými obměnami uplatňována k objasnění ornamentů. 
Bylo vzneseno také příslušné množství námitek, jež se stávaly tím závažnějšími, 
čím přesněji byl studován vznik jednotlivých ornamentů.
Při pokusech o zpětné odvození specifického druhu kresby z nutných průběžných 
fází ontogeneze se ani v jediném případě nepodařilo prokázat takovou kauzální 
nutnost tam, kde se ornamenty blízko příbuzných druhů od sebe liší. Hypotéza o 
ornamentech jako nahodilých důsledcích ontogeneticky nutných dějů totiž vůbec 
nevděčí za svůj úspěch důkazům, které podala, nýbrž značně rozšířené potřebě 
spokojit se s takovým jednoduchým vysvětlením.
 *
&nbsp;
Zkusme začít úplně odjinud: Připusťme, že v zárodku, v dědičných vlohách je pro 
vzhled druhu k dispozici stejné množství genetických pochodů a stejné formální 
přípravy jako pro vytváření provozních ústrojí k zachování života. Technicky 
přetlumočeno by to znamenalo: Nejen na motor, ale také na karosérii tohoto 
živého vozu je při plánování a konstrukci vynakládána energie a práce. Nyní, kdy 
opět silněji pociťujeme, že i takové náklady mají v sociálním životě svůj 
zvláštní význam, že i luxus se může stát nutností, začínáme také v přírodě 
připouštět samostatné postavení ‘zjevu‘. S náznaky něčeho podobného se dnes 
setkáváme ve způsobu vyjadřování a stylu myšlení architektů a vůbec všech 
techniků, kteří cokoli ztvárňují.
Nechceme přehánět srovnání s postojem, jaký zaujímají ke svým výrobkům technici; 
vždyť ‘luxus‘ v přírodě by přece sotva bylo možno ospravedlnit opatřováním 
pracovní příležitosti. Postačí, když nám náš příklad názorněji ukáže, že dnes se 
naši konstruktéři zaměřují na ‘vlastní jev‘ s tímtéž myšlenkovým úsilím jako na 
čistě funkční smysl svých výrobků.
Analogie se současnou technikou záleží v představě, jakou si vytváříme o 
organizaci dědičných vloh v zárodku živé bytosti. Pokud v našem pojetí organismu dominuje myšlenka, že tím podstatným jsou zde 
funkce zachování, může být vznik vlastností, které pro zachování nemají 
bezprostřední význam, připisován toliko čistě náhodným mutacím v dědičném 
materiálu. Jestliže se nepřipouští náhoda, nýbrž nutnost, pak mohou být pro 
útvary, jimž ve výsledné tvářnosti živočicha nepřísluší žádná selekční hodnota, 
postačujícím podnětem jen takové ontogenetické dispozice, které jsou důležité 
pro zachování. Připisujem li naopak zjevu vlastní hodnotu v hierarchii životních 
znaků, pak musíme očekávat v zárodku také odpovídající ‘kapitál‘ vloh k 
vytváření jevových rysů, o nichž nesmíme předpokládat, že jsou nutně skrovnější 
než dědičné vlohy, orientované na funkce zachování.
S přijetím podobného systému budování zjevu zajisté padá každý pokus o 
jednoduché řešení. Kdo si je na základě podrobných analýz vědom, jak 
komplikovaně se takový ornament vytváří, ten zajisté dávno odvrhl svůdnou 
jednoduchost dosud předkládaných vysvětlení.
Objevili jsme cestu a budeme pokračovat v hledání. Také genetika ví o problému 
ornamentů. Vývojová fyziologie objasňuje svými rozbory postup šíření 
jednotlivých barevných ornamentů; také z výsledků svých experimentálních zásahů 
do křížení plemen je schopna dokázat, na jakých pochodech závisí třeba páskový 
vzor motýlích křídel52.
Z těchto analýz se dovídáme mnoho cenného o spolupůsobení dědičných vloh; 
získáváme výsledky všeobecného významu. Ale jedinečnost ornamentu nám ani 
genetik nedovede objasnit – a právě on se nespokojuje poukazem, že ornament je 
vedlejším výsledkem podstatných procesů, nýbrž bere nesrozumitelné ornamenty 
vážně v celé jejich záhadnosti, přiznává těmto útvarům vlastní hodnotu a pokouší 
se pro ně v zárodku najít a přesněji vymezit komplex dědičných faktorů.
Na Oudemansových pozorováních, od nichž nyní uplynulo již více než půl století, 
si neztenčený význam zachovalo upozornění na jevy, které naznačují existenci 
komplikovaného systému dědičných vloh, sloužících výhradně utváření ‘vlastních‘ 
jevů. Tehdy předložený pokus o vysvětlení je překonán – avšak podivné jevy, 
jichž se týkal, se doposud setkávají s mnohem menším zájmem, než by si 
zasluhovaly: ‘Oudemansův fenomén‘ svědčí o tom, že vzhled živých bytostí má svou 
vlastní hodnotu, hodnotu, která se nekryje s pouhými sebezáchovnými funkcemi.
&nbsp; <a name="3._Kresby_hadů">3. Kresby hadů</a>
&nbsp;
Ve slově organismus je obsažen poukaz na orgány, na nástroj k určitým úkonům. I 
u vnějšího zjevu, vlastního vzhledu, se proto neustále vyšetřuje, čemu z jeho 
forem a barev lze přičíst takové funkce. Již jsme několikrát zdůraznili, že 
‘funkce‘ bývá chápána ve smyslu udržování života, zachování ať již jednotlivce 
nebo druhu. Pro tento postup při výkladu vzhledu mluví mnoho pádných důvodů – 
také bude vždy nalézat četné přívržence. Porovnáme-li však výsledek takové 
analýzy funkcí a orgánů se skutečným vzhledem živé bytosti, potom zbyde jistý 
podíl, který je snad odůvodněn ‘stavebním plánem skupiny‘, nechceme-li jej 
prostě přenechat estetickému posuzování.
Pokouším se ukázat, že toto ‘přebytečné‘ má značný rozsah, a současně nalézt 
takový přístup k výkladu vzhledu, při němž by všechny ony rysy živých bytostí, 
které nemohou být chápány jako ‘funkční‘ a právě v uvedeném smyslu, mohly být 
pro svou specifičnost pokládány za přírůstek hodnoty. Chceme-li navrhnout a 
ospravedlnit takový přístup, musíme se na příkladech konkrétních organismů 
zamýšlet nad ‘vlastními jevy‘, abychom si ověřili, v čem vlastně spočívá 
specifická hodnota těchto fenoménů.
Poněvadž jak mé vlastní biologické práce, tak studie mých žáků jsou z větší 
části věnovány těmto problémům, budu v následujících oddílech referovat 
především o jednotlivých tématech, jimiž jsme se v posledních letech zabývali v 
Basileji. Specifické problémy, spjaté s vlastními jevy, se výklad snaží 
přiblížit na několika příkladech. Započneme kapitolou na téma ‘Vývoj ornamentiky 
u živočichů‘, v níž má být položena autonomní hodnota této složky utváření 
živých bytostí.
Nejpříznivější možnosti pro náš pokus nabízí háv hadů. Studium jejich ornamentů, 
kterým se již zaobíráme delší dobu, je velmi poučné i proto, že zde můžeme na 
dlouhém, navenek co nejednodušeji utvářeném těle vyšších suchozemských 
obratlovců sledovat rytmické rozvíjení ornamentů. Geometricky je hadí tělo 
jednoduchým válcem, ornament není ‘rozbit‘ žádným přerušením, jaká vidíme u 
čtvernožců v oblasti ramen a pánve, kde napojení končetin vždy deformuje také 
kožní ornament. Navíc máme – pokud jde o systematické zařazení hadů alespoň 
jistotu, že se vyvinuli ze čtvernohých šupinatých plazů typu ještěrek, že tedy 
musíme jejich vzhled druhotně odvozovat z primárních, základních forem. U 
protáhlých ještěrek, i pokud jejich údy zakrněly, státe ještě zůstává dlouhý 
ocas, typický pro ještěrky, u hadů naproti tomu neobvykle je prodloužen trup, 
ocasní část těla je jen velmi krátká.
Nyní ornament. Hadi (spolu s želvami) představují zvláštní případ, kdy nositelem 
nejdůležitějších barevných kreseb je vlastní hřbetní strana – u ostatních 
šupinatých plazů a podobně i u mnoha savců jsou ornamentálně využity především 
plochy boků. Vybrali jsme naše náčrty tak, aby pokud možno dosvědčovaly 
bohatství hadích kreseb (<a href="#Obr. 10">Obr. 10 - Obr. 14</a>). Již z letmého nahlédnutí vyplývá důležitý závěr: Ve smyslu již zmíněných pokusů 
o vyložení hadích ornamentů byly tyto občas hodnoceny jako sestava pigmentů, 
která je sama o sobě bezvýznamná a jejíž uspořádání lze odvodit z rytmického 
členění vnitřních orgánů. Důvody již známe: Sám o sobě je ornament vedlejší 
věcí; musí být zpětně převeden na něco, v čem je obsažena vyšší nutnost.
U hadů se takový rytmus hledal v sériovém opakování orgánů pohybového ústrojí a 
především s nimi spjatých segmentálních kožních cév53. Obsahové jádro, společné 
všem těmto pokusům o vysvětlení, jsme již uvedli v pochybnost – k případu hadů 
proto jen navíc poznamenáme, že právě kožní cévy tvoří pletivo a jsou rozloženy 
úplně jinak než hlouběji ležící cévy, které byly svého času pokládány za původce 
rytmu. Na podkladě sledování ontogeneze byla posledními výzkumy prokázána 
neudržitelnost hypotézy závislosti54.
Pohled na zformovaný ornament ostatně dokazuje totéž. Proti závislosti na přísně 
bilaterální stavbě všech orgánů vnitřní kožní zóny a pohybového ústrojí mluví 
již fakt, že často nacházím ‘posunuté‘ série skvrn. Jak mají být plynulé 
ornamenty se svými posunutými meandry z takové závislosti vůbec vykládány? 
Srovnání celé skupiny ornamentů vybízí k domněnce, že tyto kresby mají svou 
vlastní hodnotu a že se tvorba variant řídí zvláštními pravidly ornamentálních 
obměn. Na kresbách, uspořádaných do podélných sérií, lze rozlišit tři paralelní pásma: 
hřbetní pásmo (A), které má často zdvojený ornament a kde se setkáváme s 
rozmanitými posuny a splýváním skvrn. Nalevo a napravo přes boky následuje po 
jednom pásmu B a dále k břichu, často téměř na břišní straně, pásmo C, které 
nezřídka chybí55. U embryí pythonovitých hadů je toto jednoduché základní schéma 
jasně patrné; v dalším vývoji můžeme na kresbách pythonů pozorovat také jeho 
deformace, pochody, které drasticky demonstrují autonomní postavení těchto 
kožních útvarů.
Jen na dvou místech válcovitého hadího tela si jeho stavba vynucuje změny v 
ornamentu: nejnápadnější na přechodu k hlavě, vzácnější, ale občas velmi 
podstatné vyznačují předěl mezi krátkou oblastí ocasu a dlouhým trupem. 
Vyskytuje se také ponenáhlá přestavba ornamentu ve směru podélné osy, která svou 
nezávislostí na přísně uniformní stavbě pohybového ústrojí potvrzuje svébytnost 
kožních ornamentů. Svědčí o vlastních variacích, které se vyznačují jak jasnými 
zákonitostmi, tak volností v rámci těchto pravidel – a to je důležitý znak všech 
struktur, náležejících k vlastním jevům.
Jeden z nejpádnějších dokladů o autonomii kožních ornamentů nám nabízejí 
korálovci rodu Micrurus a jejich příbuzní. Jsou to američtí hadi subtropického a 
tropického pásma – vyznačují se také časným formováním definitivního ornamentu, 
který neprochází žádnými zvláštními juvenilními fázemi. Jejich výrazné vzory se 
střídajícími se červenými, černými a žlutými kroužky lákají ke srovnávání.
Kdo si chce vytvořit názor na historický vývoj našeho umění, musí vynaložit 
jisté předběžné úsilí na získání znalostí o základních formách, neboť teprve na 
jejich základě je možno vykládat epochu, styl, změny výrazových prostředků a 
životních postojů. Také ten, kdo se chce naučit znát jevovou specifičnost 
živočichů, musí si osvojit takovou stylistiku organických forem – čím 
důkladněji, tím lépe. Tato nauka o formách má co činit s elementy tak 
proměnlivého vzhledu, že zoolog podobně jako uměnovědec obvykle dokáže poznat 
jen malou skupinu natolik, že je schopen jasněji nazírat její skutečné 
bohatství. Ani velká zoologická dila, třeba Brehmův Život zvířat, na takový úkol 
nestačí. V Brehmově díle nalezneme obrázek jednoho jediného korálovce – přičemž 
v Americe jich žije 58 druhů a jejich ornamenty se značně různí.
Naše srovnání vychází ze stavu, který se již odlišuje od typických, podélných 
hadích ornamentů – již nejjednodušší ornamenty Micrurů mají patrnou tendenci k 
příčným řadám: na rudému podkladě hřbetů páry černých skvrn s příčnou osou. 
Tento ornament se postupně dále přetváří v příčné černé prstence, na nichž se 
stále ještě rýsují původní ovály (<a href="#Obr. 13">Obr. 13</a>).
V další vývojové fázi přecházejí prstence v pravidelné pásky. Černé pásky se 
dále deformují do šířky a konečným výsledkem procesu je černý korálovec s úzkými 
červenými prstenci: původní podkladová barva nyní sama přešla v ornament. 
Mimochodem projdeme při sledování těchto formálních posunů celou oblastí 
rozšíření: z Mexika přes střední Ameriku až na území Amazonky.
Sledujme další metamorfózy kresby Micrurů. Již u druhů, jimiž jsme se právě 
zabývali, bývají někdy černé prstence lehce žlutě lemovány – červené barvivo je 
na tomto rozhraní jemněji rozptýleno a proto účinkuje jako žluť. Takové 
zjasňování světlé barvy na hranici s černí pozorujeme často jako sytější tmavé 
tóny na pomezí jasné barvy. Odborníci nazývají tento formální prvek kresby 
‘zbarvení hraničních ploch‘. Další vývoj ornamentů tohoto typu směřuje k 
ostřejšímu vydělení a rozvíjení žlutých prstenců. K tomu přistupuje nový 
formální prvek: šupiny v rudém poli nesou nyní občas černé skvrny. Tato 
sekundární čerň se šíří a vytváří podél proužků žluti černé lemování. Tím je 
dosaženo triadického rozvržení ornamentů, jaké je v různých obměnách 
charakteristické pro mnohé druhy Micrurů: každý primární černý prstenec je 
rámován prstenci žluti a tyto jsou ohraničeny sekundárními černými pásy. Odtud 
se pak u Micrura realizuje styl Ibicica. Tento nápadný typ je tak nazván podle 
brazilského korálovce, vyskytujícího se až k 35. stupni jižní šířky. Triadické 
skupiny se rozširují rozpínáním rámujících žlutých proužků. V zúženém červeném 
poli se vytvářejí útvary s novou formální hodnotou, jemné černé prstence (<a href="#Obr. 14">Obr. 
14</a>).
Ale také tento bohatý ornament se u některých formálních typů dále obměňuje na 
základě nového rytmu, ovlivňujícího úzká červená pásma – pozůstatky základního 
zbarvení – v odlišné alternativě: každé druhé červená pásmo je pohlceno 
rozpínajícími se černými lemy. Tak dochází k členění krásného, trojbarevného 
hadího těla k úplné redistribuci akcentů.
Ornamentální vývoj Micrurů skýtá ještě některé další možnosti, ale tento první 
přehled musí stačit. Je přece třeba ještě dále zkoumat, zda jsou takové 
ornamenty odvoditelné od původnějších hadích kreseb, tj. podélných sérií skvrn. 
Korálovci patří k extrémní vývojové linii, k jejich příbuzenstvu ostatně řadíme 
také brejlovce. Neznáme ani jediný druh Micrurů s původním hadím zbarvením.
Zde nám však nabízí poučení úplně jiný, nejedovatý rod: Sibynophis, patřící do 
čeledi užovek (Colubridae). Ve Starém světě mají jednotlivé druhy Sibynophis 
venustissima nepříliš nápadný ornament z podélných skvrn, resp. podélných pruhů, 
který lze pokládat za primární. Dva americké druhy jsou však odlišné. U 
středoamerické Sibynophis venustissima vidíme příčně pruhovaný ornament, typický 
pro korálovce: černé, žlutě lemované příčné pásky, oddělené od sebe červenými 
poli. Mexický druh Sibynophis annulatus ukazuje počátek takové přeměny: v zadní 
části podélné řady malých skvrn, vpředu příčné pruhy a ‘oblast přechodu‘, která 
je lépe patrná z našeho obrázku než z dlouhého popisu. Čtyři exempláře tohoto 
druhu v basilejském muzeu jsou pro nás zvlášť důležité, poněvadž demonstrují 
značnou labilitu poměrů v této indiferentní oblasti. Systematikové vyčleňují oba 
americké druhy jako samostatný rod (Scaphiodontophis) (<a href="#Obr. 12">Obr. 12</a>).
Sibynophis nám především potvrzují, že také u vymřelých předchůdců korálovců 
smíme předpokládat původnější formy ornamentů. Tyto užovky nám také dávají 
určité poučení o nepravidelnostech, které se mohou vyskytnout při postupném 
formování takových kreseb. Přesto zůstává mezera: Studiem Sybinophis ani Miucurů 
se nedovídáme nic o ponenáhlé stabilizaci takových obměňujících se dědičných 
systémů, díky níž se u těchto krásných hadů vytvořily rozmanité styly.
Nechci se rozloučit s nositeli těchto barevných ornamentů, aniž bych se alespoň 
nedotkl problému, který zaměstnává specialisty, důkladněji se zabývající plazy. 
Je nasnadě otázka, proč se z celé značně rozšířené rodové skupiny Sibynophis 
tímto žluto-červeno-černým ornamentem vyznačují jen oba americké druhy, tedy 
právě druhy, žijící v oblastech, kde se vyskytuje Micrurus, tento obávaný 
jedovatý had? Nemáme zde před sebou případ mimikry, jak mu zjednal proslulost 
sto let starý výklad Batese a Waliaceho: napodobení výrazného, varovného 
zbarvení neškodným živočichem? Napodobitelé jsou chráněni před nepřáteli, neboť 
tito se, poučeni špatnými zkušenostmi, vesměs vyhýbají nápadným živočichům56. 
Takové případy mimikry se záhy staly závažným prvkem v řetězci důkazů selekční 
teorie; pro nás jsou však důležité také proto, poněvadž umožňují objasnit 
některé zásady našeho přístupu k problému.
Micrurus je prudce jedovatý – i pro člověka je jeho uštknutí smrtelné nebo 
způsobuje velmi těžké poruchy. Menší savci nebo ptáci sotva mohou vyváznout 
životem – odhlédneme-li od některých existujících požíračů hadů – odolných vůči 
jedu – neboť ti pro celou záležitost s mimikry nepřicházejí v úvahu.
Právě extrémní účinky jedu nemluví pro názor, že nejedovatí napodobitelé 
požívají ochrany. Neboť ochranný účinek se uplatní pouze, mohou-li lupičští 
živočichové vůbec shromažďovat špatné zkušenosti – pokud tedy uštknutí hadem 
neznamená konec! Zůstává jistě příliš málo těch přeživších, kteří se potom jako 
‘jednou spálené dítě‘ bojí i nejedovatých užovek, pokud svým hávem připomínají 
zmije. 
Není zde splněn ani další požadavek, který by byl jedním z předpokladů pro 
domněnku o mimikry: modely, to je jedovaté druhy, se musí hojně vyskytovat jako 
je tomu třeba ve slavném případě vos – aby vůbec mohly podněcovat k napodobení. 
V našem případě jsou však předpokládaní ‘napodobitelé‘ daleko hojnější. Znalci 
situace se proto nyní spíše přiklánějí k názoru, že současné poměry skýtají 
příliš nedostatečnou oporu pro to, aby mohla být značná příbuznost mezi 
zbarvením nejedovatých druhů Sibynophis (Scaphiodontophis) a jedovatých forem 
Micrurů vykládána jako skutečné mimikry.
Přesto zůstává faktem, že z nejedovatých forem mají jen oba americké druhy 
nápadné ornamenty korálovců. Naše pokusy o vysvětlení se proto zaměřují na 
minulost. I když ochranný účinek není v současnosti u takových ornamentů nadále 
aktivním selekčním činitelem, je přesto možné, že před dlouhou dobou byla při 
výběru skutečně dávána přednost žluto-červeno-černě páskovaným formám. Měl-li 
kdysi dávno jed Micrurů slabší účinky, pak existovala také možnost přežít jeho 
uštknutí. Tehdy tedy bylo možno sbírat zkušenosti a sama celková nápadnost 
ornamentu snad dokázala zajistit ochranu i jiným, neškodnějším druhům: stačilo 
jim mít nějaký křiklavě žluto-červeno-černý příčný ornament, aby mohlo dojít k 
záměně, a již zůstávaly ušetřeny útoků. I takto lze jistě vykonstruovat selekční 
hodnotu ornamentálních variant, která mohla u neškodných užovek kdysi dávno 
podporovat vznik mimetických ‘korálových typů‘.
Zabýval jsem se snahami o pochopení této zvláštní shody ve zbarvení, poněvadž 
teorie ochranného zbarvení bývá při pokusech o výklad takových obdob často 
uplatňována. 
 *
&nbsp;
Ale pro problém, který nás zaměstnává – totiž pro otázku vlastní hodnoty 
ornamentů – je hypotéza o mimikry irelevantní. Vždyť ochranné účinky nápadného 
hávu již předpokládají nápadnost modelu: Styl Micrurů, barevné kroužkování 
jejich válcovitého těla, je nutným předpokladem pro mimikry a nelze jej proto 
jeho pomocí vysvětlovat. A podobně je i výběr ‘varovných‘ barevných kombinací 
podmíněn tím, že v určité době existovala u napodobitelů tendence k tvorbě 
takového trojbarevného hávu.
My se nyní neptáme na životní situace, které podporují nebo naopak vytlačují 
určité zbarvení, nýbrž klademe předběžnou otázku: Co je zde oním utvářejícím? 
Jakými pravidly se řídí ony obměny v barevném utváření, které odhalujeme při 
srovnání blízce příbuzných druhů? Hypotéza o mimikry nám dokáže říci něco o 
přednostech nebo nevýhodách nějaké struktury v určitých situacích; nicméně 
nemůže řešit otázku jejího původu ani zvláštností její formy.
Ve zvláštním případě, jímž se nyní zabýváme, nám současná genetika příliš 
nepřispěje. Rozhodně žijeme v jistotě, že variace ornamentů vždy musí být 
souřadné s přiměřenými změnami v celkovém systému dědičných pochodů, které se na 
vytváření ornamentu podílejí. Co však při těchto dějích taková ‘přiměřenost‘ 
znamená, to je prozatím pro všechny biology tajemstvím, změny na 
makromolekulárním stupni pro ně u vyšších forem zůstávají odděleny od svých 
následků na ústrojné úrovni.
Byť by mělo trvat ještě sebedéle, než skutečně pochopíme materiální základnu pro 
genezi ornamentálních variant – rozhodně nás tato nejistota nesmí odradit od 
toho, abychom již dnes bedlivě nevyšetřovali ty zákonitosti ornamentů, které 
vystupují před našima očima, abychom již nyní nezískávali podrobnější 
zkušenosti, které genetická analýza jednou objasní. Ačkoliv mně samotnému se zdá, že možný význam těchto ornamentů pro zachování je 
nepatrný, mohou důkladnější znalosti o hadech a jejich způsobu života tento 
názor opravit. Tak se jistě dovíme leccos o úloze hadích kreseb při sexuální 
orientaci. Ať již je tento význam jakýkoliv, vždy je důsledkem ornamentu, 
nikoliv jeho příčinou, a ani v nejmenším neobjasňuje změny v tvářnosti kresby.
Nás zajímá zvláštní formální hodnota tohoto zabarvení. Kdo i jen trochu dokáže 
přehlédnout tuto skupinu jako celek, uvědomí si, že se řídí zákony formy, 
nezávislými na stavebních pravidlech pohybových orgánů. Nejpádněji nám to 
dokládá svérázná symetrie, jíž se tyto ornamenty podřizují a která vyplňuje 
dlouhý úsek kostry s jeho uniformní strukturou zcela zvláštními rytmickými 
řadami, vlastními toliko barevným ornamentům. Za obzvlášť výrazný projev 
pokládám střídavé zdůraznění jednoho prvku v původně rovnocenném sledu, z něhož 
vyplývá soustava dalších variací (<a href="#Obr. 14">Obr. 14</a>).
Přikládám zvláštní smysl autonomii tohoto utváření, jehož určením je vlastní 
zjevování a v němž jako sebevyjádření plazmatické jedinečnosti vidím jeden z 
vrcholných příznaků života. O hierarchii životních znaků ještě budeme mluvit.
Čím déle se zajímáme o tyto typy jevů, které neslouží žádné bezprostředně 
udržovací funkci, nýbrž výhradně sebevyjádření, v tím větším počtu a 
rozmanitějších formách je nalézáme jak u rostlin, tak u živočichů. Je přitom 
stále zřejmější, že dobře známé formy, preferované naším technickým myšlením, 
musíme pokládat za druhořadé – že se naší pozornosti vnutily pouze díky snadné 
srozumitelnosti svého vzhledu. Ponenáhlu se učíme, že nevýslovné bohatství 
organismů patří do jiného okruhu, kde se nesmíme ptát především na funkci, na 
technickou příhodnost, na roli v dramatu zachování. Zde je třeba již konečně 
naldédnout a uznávat čisté formy sebevyjádření.
Oudemansův fenomén nás učinil vnímavými pro formální hodnoty jevů, jimž můžeme 
přiznat smysl jen tehdy, bereme-li při svém výkladu coby diváky v úvahu oči, 
pozorující formy – ty formy, jež se zdají být ‘vypracovány‘ kvůli nějakému oku. 
Šlo přitom o motýly, kteří se v klidovém postavení snadno ztratili nepřátelským 
očím, poněvadž formální prvky jejich křídelních ornamentů předstíraly 
nevzhlednost kůry. Ježto zde tedy známe oči, před nimiž se motýli chrání, smíme 
mluvit o ‘adresovaných‘ jevech.
Ony tak nápadné a rozmanité kožní kresby na těle hadů je zajisté také třeba 
řadit do skupiny adresovaného optického vysílání. A přece si jich musíme 
všimnout důkladněji, srovnáme-li je s optickou tvářností motýlích ornamentů. U 
motýlů je optická funkce jednotlivých prvků, na něž jsme upozornili, potvrzována 
vzájemnou souhrou polohy těla, profilu křídel a zbarvení. Uspořádání je takové, 
že ve ‘správném‘ postavení je zajištěn jednotný vizuální účinek – tato formulace 
svědčí o optickém významu.
U hadích ornamentů dosud postrádáme takovou zjevnou souhru. O páskové kresbě 
korálovců prozatím nikdo nemůže říci, že je taková, že musí vyvolat určitý 
optický účinek. V současné době ještě nevíme – rozhodnout by zde mohl jen 
experiment – do jak míry představují rozdílné ornamenty ve své druhové jedinečnosti nutný 
článek v životě těchto plazů; třeba jako prostředek pro nalezení pohlavních 
partnerů, patřících ke stejnému druhu. Je docela jistě možné, že se vychází jen 
z nějakého velice povšechného účinku žluto-červeno-černých pásků, že tedy mohou 
být dosti libovolně uspořádány a že také pro výše diskutované ochranné účinky 
postačí jen nejzběžnější náznaky těchto ornamentů. Slouží-li v případě motýlích 
křídel každá sebemenší podrobnost celkovému optickému účinku, nemusí to ještě 
nutně platit o hadím těle a jeho kresbách.
Pokusy nám ukazují, že ornamentům smíme přiřazovat určité funkce jen s velkou 
obezřetností. U stříbropásků, motýlů příbuzných perleťovcům, byla vyšetřována 
úloha barevných ornamentů při vzájemném vyhledávání pohlavních partnerů. Háv 
obou pohlaví je zlatohnědý, s výrazným černým ornamentem. Jestliže letícímu 
perleťovci stříbropásému při hledání partnera nastrojíme jeho umělý model, pak 
je podle mnohokrát obměňovaných pokusů důležitá jak velikost modelu, tak 
přítomnost zlatohnědé barvy. Černý ornament se však může měnit, může být 
zeslabený, přehnaně vyvinutý nebo dokonce úplně odpadnout – pro zdárné setkávání 
obou pohlaví je to bezvýznamné. Za jakkoliv ‘opticky‘ účinné je pokládáme, jsou 
formální podrobnosti ornamentu, ano dokonce jeho existence či neexistence jako 
taková, funkčně bezvýznamné57.
A přece existuje. Musím již ted‘ upozornit na tuto zvláštní situaci – později 
nás ještě bude zaměstnávat. V systémech kožních kreseb, které se uplatnily v 
životě vyšších, vizuálním dojmům přístupných živočichů, odkrýváme opticky účinné 
struktury, u nichž jednotlivosti formálního a barevného utváření nemají žádnou 
úlohu při bezprostředním zachování života, žádnou v běžném pojetí ‘funkční‘ 
roli. Kromě jevů, které se obracejí k oku a jsou svébytné jen ve vztahovém 
systému ‘vidění‘, v němž však jasně mají nějaký smysl, tedy najdeme i takové, 
jimž tato vlastnost chybí. Kromě adresovaných existují i ‘neadresované‘ vlastní 
jevy – fenomény, které nám připadají smysluplné veskrze jen v aktu vidění, které 
jsou tedy optickým ‘vysíláním‘, aniž by zde byl adresát, jemuž je vysílání 
určeno.
Jsme obklopeni neadresovanými jevy, které se neobracejí ani k očím příslušníků 
druhu, ani ke zrakům pohlavních partnerů, ani se neskrývají před očima nepřátel. 
Jsou to především jevová vyjádření jedinečné bytosti živočišného nebo 
rostlinného druhu. Patří sem listy zelené vegetace se svou rozmanitostí – 
opticky je jim téměř výhradně přiřčena skromná role ‘pozadí‘, v tisíceré formě 
plní tutéž záchovnou roli chemických laboratoří ve službách života. I když se 
jistě leccos ve struktuře listu podřizuje funkci – jak mnoho dalšího v členění 
listu, v utváření jeho obrysů není přizpůsobením, nýbrž součástí vyjádření 
rostlinné bytosti.
Jsme-li již jednou tak daleko, že si začínáme všímat neadresovaných jevů, 
objevujeme je i tam, kde jsme si jěště nedávno byli jisti, že máme před sebou 
úzce specializované účelné utváření. 
&nbsp;
 <a name="4._Peří">4. Peří</a>;
&nbsp;
Snažili jsme se v tomto přehledu ozřejmit své pojetí živých bytostí, které se 
zrodilo za dlouhá desetiletí studia jevů. V průběhu těchto prací se přede mnou 
stále jasněji rýsovala jedinečná hodnota toho, co jsem zde z nespočtu fenoménů, 
na nichž je přírodovědec nějak zainteresován, vydělil pod názvem ‘vlastní jevy‘.
Ježto se mé pojetí opírá o nazírání, pokouším se také při většině exkurzí do 
jednotlivých problémových okruhů o takové názorné zprostředkování. Jeden takový 
pokus jsem učilnil s barevnými těly hadů, další nás nyní povede k záhadě ptačích 
per. 
Jestliže se svéráznost ‘vlastních jevů‘ pokouším ještě jednou ukázat na příkladě 
per, nedělám tojen proto, že jsou mně i mým spolupracovníkům již po léta 
předmětem zoologických studií58. Zvolili jsme si jeden z vůbec 
nejkomplikovanějších živočišných útvarů: nejkrajnější náklady na zemi, jaké byly 
v tvářnosti živých bytostí vynaloženy na jev! Navíc se vyskytují péra tak 
rozmanitého ražení, že můžeme sledovat různé faktory, které spolupůsobily při 
stavbě peří. 
Předem přiznejme, že také tato kožní struktura je neznámého původu. K tomuto 
otevřenému doznání je však přece jen zapotřebí jistého komentáře. Zajisté můžeme 
dospět k závěru o původu peří, který se téměř blíží jistotě: péra ptáků jsou 
kožní útvary, které se vyvinuly u jejich plazovitých předků. S takovouto 
formulací většina biologů jistě souhlasí. Občas se tvrdí něco mnohem 
konkrétnějšího: péra jsou přeměněné šupiny plazů. Ale pod tento výrok se mnozí 
badatelé už sotva podepíší. Trvají na tom, že ani srst savců, ani péra ptáků 
není možno odvozovat ze šupin. Dokonce se domnívám, že se tento skeptický postoj 
dnes začíná prosazovat.
Tyto pochybnosti jsem měl na mysli, když jsem se zdráhal tvrdit cokoliv 
jistějšího o původu per. Příliš snadno přijímané tvrzení, že péra jsou přeměněné 
šupiny plazů, vyvolává přesvědčení, že víme něco jistého. Ale takovými klamnými 
jistotami se jen odsunují skutečné obtíže, na něž narážíme při každém pokusu o výklad původu 
ptáků.
Na prvních perních strukturách dochovaných v paleontologických dokumentech – tři 
vzácné lithograflcké vápence z údobí jury se zbytky ptáků Archeopteryxů – jsou 
již dosvědčeny vysoce vyvinuté letky. Vůbec nijak se zde nepoučíme o 
nejjednodušších předstupních těchto struktur. Musíme trpělivě a s nadějí 
očekávat budoucí nálezy – v tomto mezidobí se však raději nechceme pokoušet o 
příliš libovolné a nepodložené domněnky a nebudeme odvozovat péro od toho či 
onoho kožního útvaru. 
Perní útvar musíme nejprve přijímat tak, jak se nám prezentuje – jako ucelená 
skutečnost, jako komplikovaná stavba ze zrohovatělých buněk, rozčleněná na stvol 
a prapor; prapor je sestaven z větví, každá větev vybavena dvěma řádky paprsků, 
jeden řádek je opatřen jemnými háčky, druhý rámky, což dodává povrchu per jejich 
elastickou a přesto pevnou soudržnost. Jakékoliv zkoumání odhalí vždy nové, 
rafinované detaily, které ovlivňují funkci péra. 
Po jistou dobu byla tato funkce spatřována v podvojné úloze tepelné regulace a 
letové struktury. To však nestačí – ve hře života musíme každému plně 
zformovanému péru přiznat trojí úlohu; záměrně jsem zvolil takové rozvržení, při 
němž se co možno nejméně uplatňuje jakýkoliv hodnotící soud o jednotlivých 
rolích:
U jednotlivého péra nebo i u větších skupin per může ta či ona úloha převážit, 
ba může dospět k naprosté výlučnosti: některé letky nebo rejdovací péra jsou 
extrémními letovými strukturami, prachové peří je často výhradním orgánem 
termoregulace, jiná péra se zase dokonale přetvářejí a slouží pouze jevu. Této trojí funkce si musíme být stále vědomi. I když se v následujícím budu o 
péro zajímat především pouze jako o orgán zjevování, chtěl bych předem vyloučit 
mylný dojem, že pokládám ostatní funkce za něco druhořadého. Tyto další funkce 
jsou totiž tak zevrubně popsány a všeobecně uznávány, že příslušné funkční 
struktury není třeba podrobněji líčit. Avšak právě v jevových strukturách 
dochází jasnějšího uplatnění onen jedinečný rys, jemuž zde chceme zjednat 
zvýšenou pozornost. 
Péro se formuje z prstencovitého zárodečného útvaru, který komplikovaným 
postupem vyhání do výšky stvol a prapor. Pozdější jednolitá rozprostraněnost je 
výsledkem dění v čase – každý příčný řez perem je jistou stopou v chronologii – 
péro je fixovaná podoba času. Při jakémkoli pokusu pochopit péro jako nositele 
jevů musí být mezi jiným vzat v úvahu také svéráz těchto procesů, ustrnuvších ve 
formu. Již ze samotného průběhu utváření vyplývá základní otázka, kterou chceme 
upřesnit na jednoduchých příkladech. 
Vezmeme péro s ‘krahujčením‘, s příčnými pruhy. V tomto ornamentu je uchován 
výsledek několik dní trvajícího střídavě přerušovaného pochodu ukládání 
barevných látek. Známe jiný obraz, ‘kropenatý vzor‘: fixovaný rezultát ukládání 
pigmentu v narůstajících částech péra, po celou dobu jeho utváření přísně 
lokalizovaného, avšak pokračujícího s trvalou uniformitou. Není těžké pochopit 
mnohotvárnost, danou variantami a kombinacemi obou pochodů. Ostatně v kresbách 
na skořápkách plžů a mlžů shledáváme podobné konzervované časové figury, 
‘melodie ‘. 
Jak máme rozumět této uchované podobě času? Je prostorové a časové rozložení 
pigmentu důsledkem pochodů předem programově zaměřených na zvláštní výsledný 
vzhled, na vytvoření právě takovéto ornamentální figury? Nebo je průběh 
pigmentace se svou rytmičností procesem, který vůbec neprobíhá kvůli ornamentu, 
nýbrž produkuje jej jako úplně bezvýznamný rezultát? V prvním případě je 
ornament již v dědičných vlohách připraven se zvtáštním ohledem na jev, v pravém 
slova smyslu se ‘dociluje‘ jevu – ve druhém případě mají dědičné pochody jiné 
cíle, jevová stránka je ‘náhodným‘ výtvorem. Kdo sleduje vznik srdce nebo mozku, ten pozoruje průběh ‘zacíleného‘ vývinu. 
Fyziologie vývinu se snaží pochopit, na jakých systémech spočívá ‘docilování‘.

Hojně se psalo i mluvilo o příhodnosti či nepříhodnosti přijetí takového 
stanoveného cíle, takového teleologického hlediska. Vývin organismu od zárodku 
až ke zralé formě probíhá se systematičností, jejíž následky jsou pevně 
stanoveny již v zárodku. Poukazováním na zacílenost vývinu se nemíní nic víc, 
ale také nic méně. Kauzální analýza, jak ji provádějí fyzikové a chemikové, musí 
s tímto faktorem počítat; musí být jasně stanoveno, jaké je její místo v 
odlišném systému. Veškerý fyziologický výzkum operuje s kauzálními úseky; stále 
znovu je však třeba pečlivě určovat jejich místo v dědičně stanoveném systému.
Jak máme nyní chápat ornamenty per? Skutečnost, že ornamentální varianty jsou 
produkovány také mnoha nezáměrnými, náhodnými změnami – mutacemi v dědičném 
materiálu – se zdá nasvědčovat pojetí ornamentů jako mimovolných rezultátů. A 
protože nyní vládnoucí verze evoluční teorie přikládá selekční hodnoty, udržela 
si představa o jejich relativně náhodném vzniku a tudíž náhodné jevové hodnotě 
výlučnou platnost.
Takové vytváření ornamentu je vskutku netoliko dobře myslitelné, nýbrž v mnoha 
případech dokonce pravděpodobné. V první řadě to platí o mnoha jednoduchých 
zbarveních, úzce se vážících na symetrii jednotlivého péra a představujících 
jeho vlastní ornament: to je případ příčného pruhování, stříkaných, kropenatých 
a perličkovaných vzorů.
Obraz se však úplně mění, obrátíme-li pozornost k takovému zbarvení, jako jsou 
třeba zrcadélka na křídlech divoké kachny, kde je z dvanácti letek a 
odpovídající skupiny na nich položených per krycích sestavena přes všechna péra 
sahající, avšak ohraničená kresba, k jejímuž vzniku je nutná přísná koordinace 
barevných ornamentů všech zúčastněných per. Zde musí být ve hře faktory, které 
ovlivňují jednotlivá péra ve prospěch celkového efektu, podobné faktory, jaké při 
formování oka zajišťují harmonické spojení částí, vytvářených jednak mozkem, 
jednak kůží.
Jeden z obzvláštních kuriózních dokladů takové vyšší koordinace nám skýtá 
oranžově zbarvené ozdobné péro čínských mandarínských kachen, jehož struktura a 
začlenění byly poprvé přesně zkoumány až v posledních letech<a href="#59">59</a> (<a href="#Obr. 15">Obr. 15</a>). Podle 
původu je to třinácté péro z výše zmíněné řady zrcadlových per kachny (do tohoto 
čísla je zahrnut také zárodek č. 5, který u mnoha ptáků chybí – problém diastatixie ptačích křídel ponecháváme v tomto okamžiku stranou – nijak 
bezprostředně nesouvisí s naší otázkou). Pero č. 13 tvoří nápadnou vlajku. K 
tomuto efektu napomáhají též péra na ramenou a bocích. Ornament tedy vzniká 
součinností tří ontogeneticky oddělených okrsků peří, která je řízena 
nadřazenými faktory. Zvláště příznačné je prodloužení ramenních per, které má 
jediný smysl, totiž vytvořit podklad, rámující vnitřní prapor ozdobného péra. 
Svým vlastním způsobem se součinnost per uplatňuje v tom, že z řady per č. 13 a 
16 na loketní části křídla se sice všechna mohou potenciálně stát ozdobnými 
péry, plně se však rozvíjí jen 13. péro. Ze zárodků Č. 14 a 16 se tvoří 
zakrnělá, úplně skrytá péra, co do struktury sice zmenšené varianty ozdobného 
péra, ale bez jakéhokoliv vizuálního účinku. 13. péro dosáhlo stupně 
sebeuplatnění, jaký je u ptáků vzácný; a cílem spolupráce sousedících polí per s 
tímto jediným pérem je nadřazený ornament (<a href="#Obr. 16">Obr. 16</a>).
Ozdobné péro se plně formuje teprve v zimním opeření dospělého kačera, které 
nosí od podzimu až do jara. V létě přijímá kačer nápadné opeření, podobné hávu 
samičky: je to takzvaný ‘přechodný šat‘. Ve všech obdobích vykazuje příslušné 
třinácté péro nepatrné odchylky od normálních letek, aniž by však vzhledem nebo 
barvou připomínalo ozdobné péro.
Čím se ozdobné péro vyznačuje? Především je vnitřní prapor značně rozšířen a 
nápadně do hněda, ba téměř do oranžova zbarven. Stvol podléhá zakřivení, jehož 
nezvyklý stupeň zjistíme při srovnání s běžnými letkami jiných kachen.
Při vyškubnutí ozdobného péra se v normálním cyklu pelichání mohou vytvořit dvě 
až tři nová péra. Na dorůstajícím ozdobném péru se v době od prosince do května 
uplatňuje pozvolná redukce perních ornamentů: příznak, že se mění složení v krvi 
kolujících hormonů (jiných než při rozmnožování) a že zárodečná oblast péra na 
tyto změny reaguje. Zatímco za normálních okolností vydrží ozdobné péro až do 
jarní doby, obdržíme při podobném pokusu varianty, s nimiž se v běžném životě 
mandarinských kachen nesetkáváme.
Pro náš problém ‘vlastní hodnoty‘ péra je podstatné, že nejsilnější odpor proti 
poškození, jehož dokladem jsou nová, zvláštní péra, tedy nejsilnější potence k 
‘struktuře ozdobného péra‘ je soustředěna v oněch zónách peří, které nejsou 
přikryty jinými péry, které jsou v tzv. okruhu viditelnosti.
Zvláštní charakter těchto velkých, samostatných per, se projevuje také 
přebudováním nejjemnějších orgánů, paprsků, v nositele barvy: třpytivé zabarvení 
způsobují lamely, vybudované z nejkrajnějších výběžků, z pennulových buněk; 
hojné výčnělkovité útvary umožňují lámání světla na různorodém povrchu, čímž se 
dosahuje efektu bílé barvy; zvláštní polohou paprsků, tvořících četné vroubky, 
je vyvoláván dojem sametu. Ale všechny optické účinky se mohou uplatnit, pouze 
je-li prapor řádně rozprostřen – ve službě optické tvářnosti zde fungují 
zvláštní opěrné struktury. Co do stupně specializace jsou tyto opěrné struktury 
přinejmenším rovnocenné nebo dokonce nadřazené letovým strukturám! – Kapitál 
vynaložený na výstavbu jevové stránky se tudíž vyrovná kapitálu vynaloženému na 
takovou udržovací funkci, jakou je létání, ba v lecčems ho ještě předčí.
Ještě jeden detail stojí za povšimnutí: když se z juvenilního peří poprvé 
zformuje ozdobné péro, jsou některé charakteristické znaky tohoto útvaru poněkud 
méně výrazné než u příslušných per plně vyspělých, několikaletých kačerů. Tak 
například zakřivení stvolu a podobně i prohnutí jednotlivých větví není tak 
silné jako u okrasných per několikaletých samečků (<a href="#Obr. 17">Obr. 17</a>).
To souhlasí také se zjištěním, k němuž dospíváme při studiu nejjednoduššího 
krycího peří. Ponecháváme stranou prachové peří, které četným klubajícím se 
ptákům slouží jako první tepelná izolace60. U běžných krycích per vidím jistý 
předěl mezi prvním opravdovým peřím a všemi budoucími péry na stejných místech 
kůže: První, takzvané juvenilní péro sice může vyhlížet stejně jako pozdější – 
přesto je však jeho prapor vždy mnohem řidší. Na prvním prsním péru kosa 
napočítáme 36 větví, po opelichání je jich u stejně umístěného péra 63. U per na 
hlavičce špačka je příslušný poměr 25 ku 44. Na řidší strukturu péra ukazuje 
také menší rozsah oblasti, v níž jsou paprsky vzájemně pevně přichyceny. U právě 
zmíněného kosího péra zasahuje toto ‘pole přichycení‘, které zpevňuje povrch 
péra, 11 větví prvního oproti 30 větvím pozdějšího péra, na hlavičce špačka 
původně 8, pak 24 větví! Také počet paprsků na jednotlivých větvích je u prvního 
péra menší. Jemné struktury per jsou o nenápadný sice, nicméně zřejmý odstín 
méně propracované než v posledních cyklech.
Nuznější vybavení staví první krycí peří do příkrého protikladu k funkčně 
nezbytným letkám, které u doposud zkoumaných druhů nevykazují v prvním cyklu 
juvenilního peří žádné takové odchylky.
Co tato diferenciace mezi utvářením prvního a všech následujících hávů znamená? 
Skutečnost, že mladý pták vystačí s řidším peřím, dovoluje závěr, že toto peří 
vyhovuje nutným požadavkům tepelné regulace, že tedy postupné zdokonalování 
pozdějších krycích per slouží především jevovým funkcím. To je také v souhlase s 
faktem, že právě juvenilní péra vskutku často nesou nejjednodušší ornamenty, 
odvozené z růstových zákonltostí jednotlivých per, že ve velmi četných případech 
poskytují skutečně prostý šat, přičemž později tvoří odlišně formované 
ornamenty. První péra drobného peří mají u mnoha skupin ptáků celkově skromnější 
formy. Dalším zkoumáním je třeba ověřit, zda je toto pravidlo platné všeobecně. 
O jeho značné rozšířenosti však není pochyby.
Nemohu se ubránit pomyšlení na děj, který mi připadá obdobný: na řadu forem, v 
nichž jediný výhonek v průběhu jediné vegetační periody utváří své listy, 
přičemž se formy listů často pravidelně střídají. Základní formy jsou 
jednoduché, potom se obrys bohatěji člení, až konečně list dosáhne vzhledu, 
který bývá občas označován jako ‘klimaxová forma‘; ten musí potom znovu ustoupit 
prostším formám (<a href="#Obr. 18">Obr. 18</a>).
Znalci usuzují z celkového obrysu listu cukrové řepy na obsah cukru. Vzhled 
listu skýtá informaci o změnách vnitřních stavů a analogicky jsou výpovědí o 
vnitřních změnách také strukturní podrobnosti a zbarvení ptačích per. Měnící se 
jev dosvědčuje změnu niternosti, i když třeba ještě pokládáme tyto příznaky za 
dokonale bezvýznamné. V odpovědi péra nesmíme jednoduše vidět ‘fyziologickou 
konsekvenci‘, kauzální důsledek, ‘reakci‘ na vnitřní změny – kauzální řetězec, 
do něhož je každé podobné dění nutně rozvrženo, je totiž ve svém průběhu 
především determinován vyšším systémem, připraveným dědičnými vlohami zárodečné 
plazmy a dědičným materiálem jádra. Zárodek péra má připravený reakční systém, 
odpovídající rovněž připravenému akčnímu systému nervových a hormonálních 
podráždění – oba systémy tvoří vyšší jednotku. Všechna kauzální spojení, jak je 
můžeme vytržená sledovat, jsou současně zapojena do předem připraveného systému 
– do činnosti, jejíž průběh detailně neznáme.
Paví vějíř je jistě jednou z nejvýmluvnějších manifestací rozvoje peří – v 
každém případě je nám ze všech těchto zvláštních útvarů nejpřístupnější. Tím 
překvapivější je fakt, že první rozbor jeho ornamentů, snažící se tuto ‘pastvu 
pro oči‘ v celistvosti vystihnout, vyšel teprve roku 195561. Chceme chvíli 
sledovat tato zkoumání, která nás znovu uvedou do centra otázek, týkajících se 
vlastní hodnoty jevů.
To, co paví sameček nosí jako třpytivou vlečku a rozprostírá ve vějíř, není ocas 
– jsou to poslední zádová krycí péra kostrční oblasti. Jakkoli je mi to zatěžko, 
musíme zde poněkud pominout svérázné juvenilní peří, které se v tomto okruhu 
vytváří před pohlavní dospělostí. Jedné zvláštnosti této fáze si přesto zběžně 
povšimneme. Předtím jsme konstatovali, že juvenilní péra bývají volněji 
formována než péra v dospělosti. To platí pro obvyklé krycí peří. Stejně jako 
péra pavího vějíře, jsou však i jejich juvenilní předchůdci jakousi výjimkou: 
jsou sice mnohem kratší nez definitivní okrasná péra, jsou však proti nim 
vybavena větším počtem větví a pevněji skloubena – strukturně stojí blíže 
normálním pérům. Okrasná péra se podřizují jiným pravidlům růstu: tam, kde 
vyhánějí do neobvyklé délky, je silně redukován počet větví – známe přece tyto 
dlouhé stvoly ‘pavích per‘ a jejich volně umístěné větve.
Tato odchylka nás opětovně upozorňuje na dosah přeměn, jež postihly zárodečný 
ornament běžného krycího peří. Péra pavího vějíře nejsou prostě mimořádně 
zvětšená, ale změnily se také jejich vlastnosti. Nejdelší z nich, ve spodní 
části řídce rozvětvená, nám o komplikovaném zakládání tohoto vějíře poskytují 
ještě jedno závažné poučení. Všechna tato dlouhá péra se silnými stvoly 
postrádají základní část, která by pravým krycím pérům nutně příslušela: 
prachovou část, obstarávající tepelnou regulaci. Kůže v oblasti vějíře vytváří 
proto mezi obřími stvoly zvlášť husté, hřejivé peří, jakousi prachovou kožešinu, 
která přebírá izolační funkci – i toto přídavné opatření ukazuje, kolik faktorů 
se musí podílet na společném úsilí o vytvoření ‘pavího vějíře‘ (<a href="#Obr. 19">Obr. 19 - Obr. 
22</a>).
Ornament vějíře povstává při čtvrtém pelichání per této zóny – ve třetím roce 
života. Při rozprostření tvoří bohatě členěný celek. Péra, utvářející obrazec, 
jsou variacemi na jediné téma: Výchozím bodem je péro s okem, jak se v 
optimálním provedení skví na centrální ose. Nejjemnější části péra, paprsky, 
jsou u pavího oka pokryty třpytivými strukturami – na rozdíl od třpytivých částí 
výše povšimnutých ozdobných per kachen, kde byly zdrojem třpytu jen vrcholky 
paprsků. Po obou stranách střední osy se ornamentální oka postupně přeměňují v 
nesymetrické útvary. Směrem k obvodu vějíře dochází však ve vnější okrajové zóně 
každého péra s okem k prořídnutí vrcholových struktur, které ve viditelném 
vnějším věnci nakonec dospívá k meznímu bodu, za nímž větve na periferní části 
péra vůbec chybějí. Na ještě excentričtěji vysunutých nejdelších párech jsou 
koncové paprsky zkráceny v linii půlměsíce a vzor oka se již vůbec netvoří. 
Jejich půlměsícovité zakřivení je zajištěno linií zlomů, předurčených již v 
zárodku péra. Uplně jinou strukturní proměnu však prodělávají péra postranního 
okraje, které na rozprostřeném vějíři vytvářejí základní jasnou‚ zlatozelenou 
horizontální linii. Po okách zůstávají jenom stopy, vnitřní prapor je obzvlášť 
řídký, vnější se naopak mění v nádherně třpytivý, hustý třásňový lem. Právě 
přeměny, nutné k tomu, aby byl z obměněných per s oky sestaven tento 
zlatozelený, spodek vějíře vroubící pás, byly v příslušné studii označeny za 
‘nejrafinovanější konstrukci‘ na celém pavím vějíři.
Také v centru vějíře ‘oka‘ zakrňují; počet perních větví je redukován – ale péra 
jsou zde nahloučena, větve leží hustě pohromadě a vytvářejí třpytivou 
zlatozelenou plochu, vroubenou sytě černým pruhem. Toto centrální ‘pole zlatých 
per‘ slouží při vztyčení vějíře jako pozadí pro zářivě modrý krk. Toto utváření 
nám dává poznat další z mnoha podivuhodných aspektů spolupráce mezi různými 
skupinami per. Zlatozelené pole netvoří jen úchvatný kontrast k zářivě modrému 
krku: Žluť má na naše smysly ‘agresívně‘ pronikavý optický účinek, jímž je modř 
vpředu zdánlivě zatlačována – popředí opticky ustupuje, pozadí se přibližuje – 
obě barvy způsobují jakési odtělesnění ptáka, odcizení normálního vzhledu – 
pomáhají jej přeměnit na opticky účinnou plochu s geometrií dutého zrcadla.
Odvolání se na tento efekt může být hodnoceno jako vybočení z rámce biologie, 
která se má ve svých závěrech omezit na prokazatelně funkční působení. Nejsem si 
jist, zda máme již dnes dost jasně vyznačit hranice tohoto ‘funkčního působení‘, 
zda toho vůbec dokážeme o smyslu takových ornamentů říci tolik, aby to stačilo 
odůvodnit podobná omezení. Raději proto bez výjimky uvádím všechny nápadné 
optické efekty a nesnažím se o výběr, pro nějž ještě nemáme postačující 
kritéria. Máme před sebou ornament a jeho formální specifičnost musíme dříve či 
později konečně začít brát vážně. Ornament je optický fakt; je tudíž třeba 
sestavit objektivní přehled všech jeho možných účinků na oči, které jen dokážeme 
zjistit. 
&nbsp;
 *
&nbsp;
Kdo chce odkrýt smysl těchto třpytivýh drahých ok, nesmí ornamenty peří zkoumat 
jen z hlediska jejich tvářnosti. Musí se snažit také o to, aby poznal 
ceremoniál, při němž se paví vějíř předvádí. Při našem pojetí je to tím 
důležitější, poněvadž také jakékoli počínání přece patří mezi ‘vlastní jevy‘, 
jejichž zvláštní charakter se pokoušíme zdůrazňovat. Vždyť také chování je v 
tomto případě adresováno smyslovému vnímání příslušníků druhu.
Pokusy pochopit smysl tohoto obřadu mají již svou historii. Jejich vědecky 
významnější kapitoly se započínají s učením Darwinovým; velký britský badatel 
položil ve svém druhém hlavním díle, věnovaném roli sexuálního výběru, základy 
pro výklad, který po řadu desetiletí platil za správný: podle tohoto pojetí 
účinkuje rozprostřený vějíř svou nádherou na paví slepice, jimž je přiznáván 
smysl pro estetično. Po tisíciletí se hromadící účinky výběru, stále prováděného 
samičkami, daly ponenáhlu výsledek, který dnes obdivujeme.
Tento názor byl již v desetiletích před rokem 1930 – před rozkvětem naprosto 
odlišně fundovaného neodarwinismu – vystaven tak ostré kritice, že jej nechali 
padnout I sami darwinisté. Pozorování totiž hlavně nepřineslo žádné nezvratné 
důkazy o volbě, prováděné samičkami.
Novější evoluční výzkum se proto již od počátku opírá o odlišný koncept. Nejedná 
se – jak se má nyní za to – vůbec o ‘výběr‘, prováděný samičkou; obřad 
tokajícího pavího kohouta dodává smyslovým orgánům slepice nevědomé optické a 
akustické vzruchy62. Vytrvalé opakování, stále obnovované působení na oči a uši, 
uvádí prostřednictvím sekrečních pochodů v mezimozku a podvěsku mozkovém, 
hypofýze, do oběhu hormony, které způsobují sexuální pohotovost slepice: vždyť 
je přece zapotřebí jak uvést do chodu produkci vajec, tak také vytvořit naladění 
pohotovosti k aktu, který nakonec umožní oplodnění vajíčka. Smyslem rituálním, který je zde prováděn s takovou vytrvalostí, je 
‘synchronizace‘ obou pohlaví. Jednání obou pohlaví je předem dědičně určeno: 
takto předurčeny jsou typické ornamenty vějíře, ale právě tak i komplikované 
počínání kohouta, který se slepici chvíli předvádí zezadu a přitom pozpátku 
cupitá a vzrušeně mává křídly. Když se během tohoto počínání slepice ocitne 
poblíž okraje vějíře, obrací se náhle kohout k samičce okrasnou stranou, skládá 
vějíř co nejvíce dopředu a v extázi jím hlučně potřásá. Po několikerém opakování 
této scény nabízí se paví slepice konečně kohoutovi zezadu – připravena k 
páření; teprve nyní je uskutečnitelný cíl celého dění, spáření. V tomto zběžném 
popisu rituálu tokání je vynecháno mnoho variant a podrobností – chceme zde 
jenom ukázat, že vzhled se angažuje paralelně s komplikovaným chováním (<a href="#Obr. 23">Obr. 
23</a>).
Dlouhou dobu bylo pokládáno za záhadné chování slepice, jejíž lhostejnost ke 
vzrušenému počínání partnera opětovně ohromovala pozorovatele a nemálo přispěla 
I k tomu, že byla odmítnuta darwinistická myšlenka výběru, prováděného samičkou. 
Potom mělo pomoci nevědomí – hra musela zřejmě trvat dosti dlouho, aby stále 
opakované podněty dostatečně zaúčinkovaly na nervový systém, který zde měl být 
excitován.
V poslední době však výzkum chování upozornil na nový aspekt rituálu, který snad 
může přispět k pochopení63. Slepice není úplně neúčastna, nýbrž spoluúčinkuje: 
zdá se, že se v ní před vějířem vyvíjí zvýšená náklonnost k zobání potravy. A 
toto zobání zase zřejmě stupňuje vzrušení kohouta – oba partneři se zapojují do 
vzájemné intimní hry s rozdělenými úlohami.
Klíče k pochopení tohoto chování dává obřad tokání u jiných kurů, u nichž buď 
kohout – jako u bažanta pavího (Polyplectron) – sám předkládá slepici zrní, nebo 
vyzývavě zobe před ní ležící potravu (třeba kur domácí nebo bažant obecný), u 
nichž tedy sameček přímo v rámci tokání nabízí potravu nebo vyzývá ke krmení.
Z ceremoniálu pávů vymizela skutečná nabídka potravy, plně nahrazena oboustranně 
účinným rituálem.
Současný výzkum chování vykládá tento ceremoniál jako akt podávání potravy nebo 
pobídky k zobání, patřící původně ke vztahu rodičů a potomstva, který s 
ponenáhlými obměnami procházel blíže nám neznámými stádii, až se stal 
symbolickou scénou s pevnou režií. Tak je nyní do tokání začleněn sociální vztah 
partnerů, v němž kohout jako nadřazený přejímá onu roli, která v původní situaci 
přísluší matce vůči dítěti.
Probíhá zde komplikovaná hra, v níž každý z partnerů má své výstupy, na něž 
druhý vždy dává přiměřenou odpověď, hra, která spolu s udržováním intimity 
soužití zároveň zajišťuje synchronizaci pohlavního života, tuto živočichovi 
skrytou vitální funkci. Nová interpretace naznačuje, že je v rituálu tokání vyjadřován bohatý vnitřní 
život. Konfrontujeme-li tento ceremoniál a tvářnost vějíře co do jejich 
bohatství, vytvořili jsme přinejmenším první předpoklad, umožňující prozkoumání 
jednoho jediného projevu života v jeho komplexitě.
Seznámení s rituálem nás znovu přivádí k otázce úlohy nádherných pavích ok. Do 
jaké míry se na této dráždivé hře podílejí a jsou v jejích peripetiích nositeli 
vitálního významu? Důležitý doklad máme v pavích kohoutech – albínech, kteří v 
mnoha případech mívají přednost před ostatními a kteří s úspěchem provádějí 
celou hru tokání, ač u nich rozhodně odpadá barevný efekt pavích ok. K vytvoření 
správného naladění pro intimitu partnerů je opticky určitě zapotřebí méně, než 
zde nabízí životní norma. Podstatným se zdá chování, založené na vzájemně 
skloubených dílčích akcích.
Přikláním se proto k názoru, že nádhera páva v lecčems překračuje hranice toho, 
co je v sexuální hře dědičně vyžadováno. V jevové podobě ptačího druhu se kromě 
funkčních požadavků navíc prosazují faktory, produkující útvary s vlastní 
jevovou hodnotou. Pole zádových krycích per pavího ocasu tvoří při rozprostření 
– a k takovému rozprostření je určeno – pro hlavu kohouta pozadí s geometrií 
dutého zrcadla. Tento útvar si v každém případě podrží formální hodnotu, byť by 
se i prokázalo, že takové nadměrné náklady na vzhled nejsou funkčně nutné. 
Mluvíme o pávech. Vysvětlení úlohy pavího vějíře při ceremoniálu pavího tokání 
nesmí být jednoduše přenášeno na jiné skupiny ptáků. U mnoha ptáků zná dnes 
výzkum chování skutečnou volbu partnera a pevná, u některých druhů velice trvalá 
párová spojení. Bylo-li tedy předtím řečeno, že v průběhu doby stále rostly 
pochybnosti o tom, zda samička provádí volbu, platilo to o některých skupinách, 
zatímco u jiných přesvědčení o intimních párových spojeních naopak sílilo. Dnes 
s poznáváním tohoto komplexu otázek teprve začínáme a na badatele čeká ještě 
hodně práce. Jak málo toho víme o zvláštnostech, o něž se tam, kde k ní zaručeně 
dochází, opírá volba partnera; jak málo známe individuální rozdíly, jejichž 
vzrůstající význam je přece přímo symptomem pro vyšší stupně evoluce!
I stadium formální hodnoty jediného aspektu ‘vlastního jevu‘ nás tak znovu 
přivádí zpět k niternosti. Vždyť přece vlastní jevy nejsou pouhým prostředkem 
komunikace, kromě tohoto sociálního určení jsou tajuplným projevem podstaty, 
která se ze základní, naprosto jedinečné plasmatické struktury na úrovni 
molekulárních forem postupně vyvíjí do jiného světa, ke způsobu bytí, schopnému 
smyslových účinků. 
&nbsp;
 <a name="5._Mořští_plži">5. Mořští plži</a>
&nbsp;
Metamorfózy oné složky v utváření živočichů, již jsme označili za ‘vlastní jev‘, 
mohou samy osobě nabýt značné závažnosti. Rozbor hadích kreseb potvrdil 
relativní nezávislost ornamentů u skupiny živočichů, jejichž základní tvar je 
velice uniformní. Na variantách ptačího péra vidíme metamorfózy základního prvku 
kožní struktury, které můžeme přirovnat k obměnám listu u vyšších rostlin. U 
některých skupin živočichů jsou proměny zbarvení spjaty s dalekosáhlým 
přetvářením struktury živočicha. Abychom alespoň v ohraničeném výseku získali 
představu o rozsahu takových komplexních evolučních procesů, pokusme se dříve, 
než přistoupíme k vlastní problematice evoluční teorie, sledovat u jednoho typu 
živočichů tuto možnost.
K tomuto odbočení si zvolíme skupinu mořských plžů.
Nejdřív si všimneme jedné zvláštnosti plžů vůbec! Máme mnoho pádných důvodů k 
domněnce, že předchůdci plžů byli v nejranějších formách, které musely žít již 
před více než 500 milióny lety, symetrickými bytostmi, o jejichž stavbě dává 
představu náš náčrtek. Za další stupeň lze s určitostí pokládat ony formy plžů, 
u nichž se plášťovitá dutina s žábrami pootočila o 180 stupňů směrem ke hlavě – 
i když není přesný postup této přeměny v mnoha bodech vyjasněn. Takové měkkýše 
máme doloženy ve fosilních zbytcích ze starších geologických období. Tímto 
pootočením, hojně diskutovanou ‘torzí‘, se posunulo dopředu také vyústění 
zažívací trubice a původně přímá spojení mezi mozkem a útrobními nervovými 
centry se překřížila. Tato fakta nejsou pro zoology ničím novým. Nyní leží žábry 
před srdcem: z praplžů se stali předožábří, Prosobranchia (<a href="#Obr. 24">Obr. 24</a>).
Je nanejvýš pravděpodobné, že na tento stupeň forem navazuje vývoj zvláštní 
skupiny plžů, jíž se chceme zabývat, evoluce ‘zadožábrých‘, Opisthobranchií. 
Třetí skupinu, k níž patří naši zahradní hlemýždi a skořápku postrádající 
slimáci, zde ponecháme úplně stranou.
Nejzběžnější přehled, jaký mají podávat třeba elementární úvody do zoologie, se 
vzhledem ke spoustě závažné faktografie musí spokojit s velmi stručným, 
dogmatickým tvrzením: Opisthobranchia pocházejí z Prosobranchií, tedy z forem s 
úplnou torzí útrobního vaku. U některých forem je tento charakteristický znak 
Prosobranchií ještě velmi jasně patrný, u jiných torze ve větším či menším 
rozsahu ustoupila; tento stav je popisován jako ‘detorze‘. Z tohoto hlediska 
proto platí za ‘nejstarší‘ ti zadožábří, v jejichž nervovém systému nalézáme 
překřížení, odpovídající torzi, a kteří jsou také vybaveni typickou skořápkou 
plžů.
Ptáme-li se paleontologů, mohou nám o historii tohoto zvláštního kmene plžů 
povědět jen velmi málo, poněvadž u mnoha těchto zadožábrých úplně chybí fosilní 
doklady, skořápky. Záhy pozorujeme, že nemnozí biologové, obeznámení s touto 
skupinou, jsou tím méně ochotni činit závěry o původu a vývoji Opisthobranchií, 
čím důkladněji prozkoumali tuto malou říši. Zda je třeba klást evoluci těchto 
plžů do prahor (a kam?), nebo zda se mohli rozvíjet teprve od třetihor či ještě 
později, to jsou pochybnosti, které zatemňují každý výklad evoluce 
Opisthobranchií.
Kromě toho byl celý problém stavby pravěkých měkkýšů opětovně rozvířen, když 
dánští zoologové důkladně prozkoumali ‘neopilinu‘, vylovenou roku 1952 z hlubin 
Pacifiku, a určili ji jako představitele nové velké, samostatné skupiny, 
příbuzné pravěkým měkkýšům64.
V budoucnosti se zajisté ještě leccos dovíme o pravěkých měkkýších, o původu 
torze a tedy také o vnitřní topologii plžů. Prozatím však musí biolog přehledně 
uspořádat celé bohatství Opisthobranchií a pokusit se vyvodit již na základě 
dnes dostupných forem nejdůležitější zákonitosti, které platí o vývoji této 
skupiny. Tato třídící práce se musí opírat o srovnávání forem, které je doménou 
morfologů. Od ní odvisí, zda představa přirozeného systému, črtaná našimi 
naučnými díly, postihuje skutečné souvislosti mezi organismy, zda zjednodušení v 
učebnicích duchu opravdu usnadňují zvládnutí rozsáhlé zásoby znalostí – nebo zda 
jsou zavádějícími spekulacemi bez skutečné pravdivostní hodnoty. I kdyby se 
prokázalo, že některé z těchto závěrů jsou skutečně pochybné, přece jenom bychom 
cosi získali, neboť takto cvičíme svůj úsudek – a právě to je předpokladem 
vědecké práce. 
 *
&nbsp;
Srovnání dnes žijících forem Opisthobranchií každopádně umožňuje rekonstruovat 
tři události, které se velmi pravděpodolině staty během evoluce této skupiny: 
postupný zánik skořápky, koncentraci nervových center a přemístění orgánů 
plášťové dutiny65. Domníváme se, že v dějinách Země připadá na tuto evoluci 
přinejmenším 250 miliónů let a možná i mnohem více.
K redukci skořápky došlo v mnoha vzájemně nezávislých vývojových liniích. V 
raném věku si skořápka ještě uchovává formu vinutí, byť i jen jako drobnou 
spirálu, která je u dospělého živočicha patrná již jen jako miniaturní výrůstek 
na prostorné, ploché krycí misce. Původní ochranná schránka se nyní, kdy se 
zmenšila a zeslabila, sama ukrývá pod ochranou zbytnělých postranních kožních 
laloků. Pokračuje-li redukce dále, zmizí na vápnitou křehkou plotýnku změněný 
útvar úplně pod kůží. U některých skupin se v dospělosti ztrácejí i poslední 
zbytky skořápky. Larva (v moři volně plovoucí ‘veliger‘) má však téměř vždy – i 
tam, kde jinak úplně vymizela – skořápku, která vykazuje dokonalou torzi.
Redukce skořápky je však příliš negativní formulí pro příslušný velice pozitivní 
proces: vznik nového hřbetního povrchu, který zakrývá útroby. Značná plocha 
jemné pokožky, která byla u předchozích forem skryta pod tvrdou skořápkou, je 
uvolněna a vytvoří hřbetní štít (notum), který se stává centrem nových 
formálních přeměn a jehož metamorfózy dělají z další evoluce Opisthobranchií 
jednu z obzvláště napínavých kapitol tvarového bádání (<a href="#Obr. 25">Obr. 25</a>).
S redukcí skořápky souvisí také druhá z výše zmíněných událostí evoluce, 
přetváření nervového systému. Mezi Opisthobranchiemi pokládáme z mnoha dobrých 
příčin za obzvlášť archaické ty formy, které se podobají předožábrým, skořápkou 
opatřeným plžům. Také nervový systém, jaký u nich nacházíme, je totiž pokládán 
za archaický, primitivní. Utrobní nervová centra jsou rozložena po celém těle a 
dlouhými vlákny propojena jednak vzájemně, jednak s centry v hlavě. U těchto 
forem, pokládaných za prvotní, se ještě setkáváme také s překřížením vláken, 
způsobeným torzí, a často lze těžko rozhodnout, zda máme skutečně před sebou 
Opisthobranchie. Také nervová centra v hlavě jsou v tomto archaickém stadiu od 
sebe dosti značně vzdálena.
 *
&nbsp;
Spolu s redukcí skořápky však probíhá podstatné přeskupování. V mnoha etapách – 
a v několika jasně rozlišitelných evolučních liniích – se útrobní centra 
posunují k hlavě. Torze, kterou útrobní vak v ranných fázích vývinu ještě ve 
větší či menší míře prodělává, nezasáhne již ani v těchto raných fázích nervový 
systém, nyní se soustřeďující k hlavě, a proto už také nedochází k překřížení 
útrobních nervů. To ostatně platí i pro naše suchozemské plže.
Nicméně přetváření nervového systému jde ještě mnohem dále. V různých vývojových 
liniích lze jasně rozpoznat celkovou tendenci: také uzliny v hlavě jsou původně 
od sebe jasně odděleny. Čím dále tím více se však ze všech stran zažívací 
trubice shlukují dopředu v jedinou masu. Zadní centra se přemísťují nahoru a 
dopředu; v mnoha případech leží vpravo a vlevo nad zažívací trubicí dvě 
symetrické masy, pod zažívací trubicí vzájemně propojené několika volnými 
smyčkami, což dokazuje, že celá osnova je i nyní pouhým ‘hltanovým prstencem‘. 
Konečně se jako krajní případ, u některých druhů díky pevnému spojení obou mas 
formuje nad zažívací trubicí kompaktní ‘mozek‘, který si však stále ještě 
zachoval všechny kličky, procházející pod zažívací trubicí (<a href="#Obr. 26">Obr. 26</a>).
Nápadnější než tato vnitřní přestavba nervového systému jsou změny struktur, 
původně umístěných v plášťové dutině plžů: přetvoření žaber, přemístění ledvin, 
pohlavních orgánů a vývodů zažívací trubice. Při organizaci, původně vlastní 
všem plžům, je z příčin nám jen z části pochopitelných tento komplex orgánů 
spojen v plášťové dutině. Uvnitř tohoto prostoru obstarává komplikovaný systém 
brv stálé proudění, přivádějící žábrám vodu bohatou na kyslík a při odtoku 
odstraňující z plášťové dutiny jak zplodiny střev a ledvin, tak u primitivních 
typů i pohlavní produkty.
Se zánikem skořápky mizí nyní také plášťová dutina. Doposud spojené orgány se 
osamostatňují a každý se nyní řídí vlastními pravidly vývoje, jehož průběh jistě 
můžeme zjišťovat z jeho výsledků, aniž však dokážeme pochopit jeho příčiny. 
Žábry mohou úplně zmizet, řitní otvor se úplně přemísťuje, ledvinové vývody se 
stávají nezávislejšími a také pohlavní vývody se zvláštním způsobem mění. 
Opisthobranchia jsou hermafroditi s velmi komplikovanými pohlavními orgány 
obojího druhu. Původně oddělené vývody samčího a samičího ústrojí mohou být v 
průběhu evoluce spojeny. V umístění těchto tělních otvorů, které u někdejších 
primitivních forem plžů ležely v plášťové dutině, existuje značná rozmanitost; 
ostatně právě tyto rozdíly pomáhají systematikům při zařazování a srovnávání 
mnoha druhů.
V průběhu těchto četných změn se zvláštním způsobem pře tvořil vzhled plže, 
všechny jeho viditelné části. Se zánikem skořápky se uvolnily větší plochy kůže, 
které se doposud nijak nepodílely na celkovém zjevu. V těchto nových zónách se v 
mnoha variantách uplatňují nová pravidla utváření.
Na nových stavebních pravidlech je nejnápadnější jasná tendence k přísné vnější 
symetrii, která se vůbec neuplatňuje jedině u pohlavních orgánů. V 
nejextrémnějších případech jde toto přetváření tak daleko, že máme před sebou 
dokonale rostlé, symetrické formy, na nichž lze teprve po důkladném pozorování 
odkrýt asymetrické, vpravo uložené pohlavní orgány.
Při této přeměně se znovu projevuje hluboký protiklad mezi pravidly utváření 
vnějšku, zjevu ve vlastním slova smyslu, a mezi stavebními zákonitostmi, jimiž 
se řídí vnitřní organizace. Tyto vnitřní orgány jsou i nadále zasahovány torzí 
útrobního komplexu, k níž při vývinu larvy stále ještě dochází. Pro jejich formy 
platí zákonitosti funkčních struktur nitra: asymetrické shlukování, zvětšování 
povrchových ploch a vznik kliček, rozmnožení žláz tvorbou laloků, využití 
vnitřního prostoru.
Naopak ve vnějšku byla torze rozmanitými způsoby potlačena: u mnoha druhů byla 
řiť posunuta do střední osy zad – u jedné skupiny k hlavě, u jiného, odlišného 
typu vykonala dlouhou cestu až na konec těla. V obou případech však zůstává 
zachována smyčka trávicí trubice, vytvořená torzí v larválním stádiu, toliko 
její konec se délkou a polohou přizpůsobí novému umístění řitního otvoru a 
rozdílu mezi stavebními pravidly vnějšku a vnitřku. U několika skupin se žábry 
spolu s řití přesunuly z původní pozice na pravém boku doprostřed zad a tam byly 
přestavěny podle úplně nové bilaterální symetrie. Tato přestavba žaber jde tak 
daleko, že u Archidoris a jejích příbuzných byly z žaber vybudovány kvítkovité 
útvary s úplnou zrcadlovou symetrií, v nichž lze již sotva rozpoznat původní 
orgán, svou stavbou se podobající hřebenu nebo péru (<a href="#Obr. 25">Obr. 25</a>).
 *
&nbsp;
Nejnápadněji se stavební zákonitosti ‘vlastních jevů‘ projevují při celkovém 
zformování nově vzniklé volné plochy zad. V různých vývojových liniích, často 
navzájem jen vzdáleně příbuzných, se přetváří v plochý nebo vypuklý štít, ve 
výše zmíněně notum, které je novotvarem a v některých případech zahrnuje také 
tykadla a hlavu. Tento hřbetní štít je místem, na němž se objevují 
nejrozmanitější kožní formace: výrůstky a barevné ornamenty všeho druhu se zde 
kombinují a tvoří útvary, jež jsou při studiu těchto skrytých mořských plžů 
stálým zdrojem nových, poutavých vizuálních dojmů – útvary obtížněji dostupné, 
avšak na své úrovni vzbuzující stejné okouzlení jako hmyz, ptáci nebo květiny 
(<a href="#Obr. 27">Obr. 27</a>, <a href="#Obr. 28">Obr. 28</a>).
Tyto výrůstky mohou být skromnými, rytmicky se opakujícími výčnělky bočního 
okraje štítu; takový lem se však také může křídlovitě rozšiřovat a sklápět se 
zpět na záda. Tyto postranní výčnělky často vytvoří nejrozmanitější komplikované 
ozdobné formy: pohyblivé laloky podobné rukám, rozvětvené stromky nebo korunky, 
kulovité nebo protáhlé amfory, na nichž ještě mohou vzniknout zvláštní 
skulptury.
U mnoha skupin vyrůstají z kůže na zádech příčné řady dlouhých trubiček, do 
nichž zasahuje jeden z vývodů největší trávicí žlázy. Tyto hřbetní papily slouží 
tedy také ke zvětšení povrchové plochy při trávení – s funkcí ‘jevit se‘ spojují 
i funkci udržovací a jsou součástí nových orgánů, jejichž význam pro zachování 
je dosti sporný. U Aeolidií, skupiny živící se polypy, obsahují vrcholky těchto 
hřbetních trubiček ještě zvláštní kapsy, kde se hromadí žahavé buňky polypů, 
jsouce odtud čas od času vyvrhovány.
Takové nakládání s žíravými, obávanými žahavými buňkami postavilo badatele před 
několik problémů. Zprvu pokládali za stěží uvěřitelné, že by trávicí trubice 
plžů měla připravený zvláštní způsob zacházení s těmito obrannými buňkami a že 
by je buňky jejich stěn mohly shromažďovat ve váčcích hřbetních trubiček66. 
Vážně se uvažovalo o tom, zda plži sami neprodukují tyto žahavé buňky. Záhy však 
byl podán důkaz, že pocházejí z pohlcených žahavých živočichů.
Bylo tedy třeba objasnit smysl tohoto dění. Žahavé buňky – zbraně jinak 
bezbranných polypů a medúz! Co bylo více nasnadě než domněnka, že Aeolidie 
skladují tyto zbraně v žahavých váčcích a používají jich k obraně před 
nepřítelem? V poslední době se prosadil jiný výklad: žahavé buňky jsou 
nestrávené odtransportovány trávicí trubicí a zvláštními buňkami shromažďovány 
na konci papil, aby mohly být čas od času vyvrženy pryč. Romantická idea boje s 
vypůjčenými zbraněmi je v naší době vytlačována představou dokonale fungující, 
hygienické odklizovací služby.
Kdybychom věděli víc o jejich chemické struktuře, tvořily by barvy, uplatňující 
se na této hřbetní ploše s funkcí ‘jevit se‘, kapitolu samu o sobě. Je 
zastoupena celá škála našeho spektra, a to jak jas čistých spektrálních barev od 
červené po fialovou, tak I rafinované směsi67. Kromě barev, založených na 
pigmentových látkách, vyskytují se i jiné, produkované rozptylem světla na 
zvláštních strukturách: například běloba a podobně i některé odstíny modři.
Dále ornamenty: je tomu již asi čtyřicet let, co jsem se při svých počátečních 
studiích mořské fauny na Helgolandu a na bretaňském pobřeží poprvé setkal s 
těmito formami plžů. Byl jsem okouzlen hned v prvním okamžiku, kdy jsem v 
houštině řas zahlédl jednu z korunatek (Doto coronata) a poprvé spatřil zářivé 
modré body na hnědém sametovém polštářku, charakteristické pro malé, šedé 
Aegires. Mé okouzlení se znovu vrátilo při pozdějším setkání se středomořskými 
formami a mám-li rok co rok příležitost poprvé ukázat mladým zoologům svět 
neznámé krásy, je taková možnost i pro mě stálým pramenem radosti.
Obrázky poslouží pouze pro první orientaci – získáme z nich jen matnou 
představu, neboť postrádáme barvy. 
 *
&nbsp;
Zvolili jsme si skupiny Opisthobranchií, abychom alespoň na jednom místě svého 
přehledu ozřejmili bohatství forem u jediného příbuzného typu a poukázali na 
problémy s tímto bohatstvím spojené. V podstatě se zde omezuji na vzhled. Mnohé 
dosud nevyřešené otázky jsou spjaty také se stavbou a funkcí vnitřních orgánů – 
ty všechny přináležejí fyziologickému studiu funkcí a jejich řešení čekáme od 
mnohokrát osvědčených metod tohoto aktivního oboru.
Jinak je tomu s celkovým jevovým utvářením co do formy a zbarvení. Jeho 
jednotlivé rysy jsou technickému myšlení zajisté přístupné: například umístění 
smyslových orgánů, především velkých tykadel, na předním konci, nebo chodidlo, 
opatřené žlázalni a brvami a neustále vylučující svůj vlastní koberec slizu, po 
němž se pohybuje dopředu a který za sebou zanechává jako stříbrný pás. Ale již 
při poloze žaber tento technický výklad selhává – dýchací orgány by stejně 
účinně fungovaly na různých místech těla, že jsou v jednom prípadě žábry podobné 
péru umístěné napravo, jindy (u květožábrých) nahoře a potřetí že úplně chybějí 
– to je ve funkcionálním myšlení jen částečně srozumitelné. Pokusy o vysvětlení 
se odvolávají na studium evoluce a snaží se ve vývojových změnách v průběhu 
dějin Země odhalit další momenty, které by byly klíčem k pochopení specifičnosti 
vzhledu. Několikrát jsme však zdůraznili, že samo studium evoluce je poplatné 
technickému myšlení, neboť si všímá selekce z rozmanitosti variant a proto se 
pokouší vysvětlit vznik a obměny vlastností, prosadivších se v určitém období, 
jejich hodnotou pro zachování. Obávám se, že takové omezení na selekční hodnotu 
zatarasilo v mnoha případech cestu k vyčerpávajícímu výkladu organismů.
Viděli jsme, že bilaterální symetrie vnějšku, která se prosadila v pozdějším 
vývoji Opisthobranchií, skrývala silnou vnitřní asymetrii, kterou podstatně 
ovlivnila především pro plže příznačná torze. Záhada torze bude tedy osou 
každého pokusu o pochopení vzhledu plžů, ať již jde o známé nám formy se 
spirálovými skořápkami nebo o ona Opisthobranchia, u nichž se sekundárně opět 
uskutečnila přímá zrcadlová symetrie. Musíme se této sporné otázce ještě chvíli 
věnovat, abychom si alespoň ujasnili, v čem problém spočívá.
Hypotézy, objasňující torzi o 180 stupňů, se mohou opírat o značně se různící 
koncepce. Buď se mohou inspirovat představou, že během evoluce organismů různé 
typy téměř nepochopitelným způsobem osudově naplňují neznámé nám zákony změn 
forem – nebo se řídí názorem, že náhodně povstalé, libovolným směrem se beroucí 
změny jsou podřízeny pravidlům selekční hry, která některé zvýhodňuje, jiné 
potlačuje, odsuzuje k zániku.
Dnes mnozí biologové buď pokládají tento druhý výklad za dokázanou pravdu, nebo 
jej mlčky přijímají jako nejpravděpodobnější řešení problému. I v našem přehledu 
by tedy měl stát v popředí.
Pokusy rozřešit problém torze na této bázi se potýkají s jednou centrální 
potíží. Již zhruba 500 miliónů let uplynulo od nejdůležitějších údobí, kdy se s 
přispěním selekce rozhodovalo o torzi plžů. Na rozdíl od jiných oblastí evoluce 
nemáme před sebou experimentální pole, na němž by zde a nyní padalo rozhodnutí; 
v bezprostřední současnosti jsou tak například tmavé odrůdy motýlů v zakouřených 
průmyslových oblastech zvýhodněny oproti světlejším formám a drasticky nám 
předvádějí účinky selekce. Výklad torze z pozice selekční teorie může být toliko 
spekulací. Přesto se k němu musíme odhodlat – věda má odkrýt a vyzkoušet každou 
cestu k porozumění.
O rané historii plžů bylo navrženo mnoho hypotéz. Klasické vycházely z myšlenky, 
že opětovně vznikaly nové varianty s pozměněnou polohou plášťové dutiny – u plžů 
zprvu předpokládané na zadním konci – a že se jako výhodnější osvědčily ty z 
nich, u nichž se tento prostor přemístil radikálně dopředu. A tato výhoda? Když 
se ohrožený plž celý stahuje zpět do své skořápky, dosáhne se při uložení 
plášťové dutiny vpředu výhodnější polohy pro srdce a žábry, jež nejsou v této 
situaci tak silně smáčknuty a funkčně ochromeny. Existují i další výklady – 
uvedl jsem jen tento jediný, abych vyznačil směr, jakým se chápání bere. 
S pomocí této hypotézy si samozřejmě neučiníme o konkrétním průběhu žádný obraz. 
Klasická selekční teorie pracuje s mnoha drobnými změnami, ačkoliv skutečné 
výhody a tedy selekční hodnotu mohl mít jen výsledný stav plně uskutečněné 
torze. Proto dnes mnoho biologů pokládá za více pravděpodobný poměrně prudší 
evoluční proces. Také badatelé, specializovaní na fosilní plže, poukazují na to, 
že ve skutečnosti nalézáme v dávném údobí kambria vedle sebe blízko příbuzné 
plže jak s původní symetrií, tak s torzí. O skutečné době, jíž bylo zapotřebí k 
vývoji v přímé linii, říká tento nález sice málo, přesto však možná vysvětluje, 
proč chybějí přechodná stádia. 
 *
&nbsp;
Asi před dvěma desetiletími lze v úvahách o původu torze zaznamenat nový obrat, 
jehož si musíme povšimmnout, poněvadž nás uvádí přímo doprostřed obtíží 
morfologické problematiky. Podnětem zde bylo studium ontogeneze.
Vždyť torze neproběhla jen ve vzdálené minulosti měkkýšů, není u kmene plžů jen 
evolucí dospělých forem. Hic et nunc ji rok co rok uskutečňují ve svém vývinu 
mladí plži. 
V počátcích vývinu plžů a mlžů probíhají všechny pochody v oplodněné zárodečné 
buňce přísně symetricky, úplně obdobně jako u červů. U archaických forem 
mořského pobřeží, jako je přílipka (Patella) či ušeň (Haliotis), vzniká volně se 
pohybující, symetrická larva, shodná s larvou jistého červa, s takzvanou pásovou 
larvou neboli trochophorou.
V tomto stádiu nastává skupina obligátních pochodů – zabudovaných dědičných 
pochodů tohoto zárodku larvy, které v minimální době – u některých druhů v 
několika minutách – a ve sledu precizních pohybů provedou a stabilizují torzi68.
I když jej zde nemůžeme vylíčit, byl proces velmi pečlivě prozkoumán a je 
podrobně znám. Na nové poloze plášťové dutiny je pro larvu výhodné, že v 
nebezpečí může svá plovoucí ústrojí, ‘plachty‘, a svou hlavu zatáhnout do 
skořápky mnohem snadněji, než to mohla udělat při původní poloze plášťové 
dutiny. Jak jsme řekli, je v zárodku těchto forem celý děj pečlivě naprogramován 
jako rychlá akce, a nikoliv jako ponenáhlé přemisťování. Zato embryonální torze 
ostatních plžů má tento druhý, velice pozvolný charakter.
Tyto objevy na půdě embryologie podnítily mezi morfology zájem o úvahy 
významného badatele W. Garstanga, který již v roce 1928 kalkuloval s možností, 
že náhlé mutativní změny zárodečných stádií mohou díky dodatečným mutacím 
vyústit v trvalé utváření dospělé formy: ‘Vyzrávání na stupni juvenilních forem‘ 
– to je deviza, s níž dnes operují četní zastánci evoluční teorie69.
Faktem je, že nám u plžů dosud nejsou známy nějaké mezičlánky mezi původní 
symetrií (plášťová dutina vzadu) a torzí (plášťová dutina vpředu). Podle 
Garstangovy hypotézy a ve shodě s faktory embryonálního vývinu je možné, že se 
proces přeměny dospělého typu také mohl kdysi řídit pravidlem ‘vše nebo nic‘.
Chtěl jsem zde jen ve stručnosti ukázat, o jaký myšlenkový postup se tento pokus 
o vysvětlení opírá. Proti takovému výkladu mluví pádné argumenty. Především je 
obecný princip, podle něhož se formy embryonálních a larválních stádií mohou 
fixovat jako znaky dospělých živočichů, pouhou teoretickou možností, jejíž 
realizace nebyla jasně prokázána ani na jediném příkladě a která s sebou přináší 
řadu nevyřešených otázek. Prozatím nemůžeme od podobné povšechné ideje dospět 
dále – právě z toho pramení také nelibost, která je vůči takovým spekulacím 
pociťována. Kromě toho spočívá torze volně pohyblivých larev plžů na harmonickém 
spolupůsobení tolika velmi komplikovaně sladěných procesů vývinu, že podněty 
tohoto pochodu nelze vůbec srovnat s mutacemi, jaké nám dnes experimentální věda 
v praxi předvádí. Tento larvální akt je důsledkem harmonického uspořádání 
dědičných vloh, které jsou zaměřeny na úplnou torzi, přesně stejně jako jiné na 
úplné vytvoření mozku nebo trávicí trubice.
Jestliže se u některých druhů torze dokonale uskuteční v několika minutách, 
svědčí to pouze o tom, že v určitých případech je na základě systémů růstových 
pochodů jak synchronizovaná příprava, tak zapojení i konečná fixace zúčastněných 
svalů velmi přesně zabudováno do vývinu zárodku jako krátkodobý proces. 
Harmonicky připravený průběh vývinu nám nic neříká o fylogenetickém původu 
organizace, která se v tomto procesu formuje.
Evoluční teorie se chopila myšlenky povyšování embryonálních nebo larválních 
poměrů na znaky dospělé formy tím ochotněji, poněvadž nabízela našemu myšlení 
přijatelnou představu o průběhu velmi hlubokých evolučních přechodů, 
charakterizovaných všeobecnou harmoničností. Vznik nových typů, velkých kmenů, 
tento vznik větví, ‘odvětvování‘ ve fylogentickém stromu, kterou i přesvědčení 
stoupenci evoluční teorie pokládají za nevyřešený problém, ne-li vůbec za 
záhadu, se tak dostává do okruhu racionálního chápání – ovšem jen pro toho, kdo 
si nepřipouští žádnou z oněch mnoha otázek, které tato hypotéza ponechává 
nezodpovězené. Víra v tento pokus o výklad předpokládá silnou vnitřní 
spřízněnost s celkovým zaměřením tohoto způsobu chápání.
Podobně vyvolávala Bolkova myšlenka fetalizace lidské bytosti po jistou dobu 
klamné naděje, že podstatné děje hominizace jsou vyspíváním na úrovni 
embryonálních forem70. Tento závěr se uplatnil v antropotogických diskusích a 
ovlivňoval je dokonce ještě dlouho poté, co byt na poli ontogenetického bádání 
již dávno posuzován se značnou skepsí.
Proto pokládám problém evolučního uskutečňování torze i nadále za nevyřešený.

 *
&nbsp;
Vzhled Opisthobranchií v nás vyvolává ještě další otázky, pokud se kromě radosti 
z pohledu na tyto formy snažíme i o jejich pochopení. Barvy a formy mnoha těchto 
nahých plžů na nás působí dojmem ochranného nebo signálního hávu.
U kryptických forem je tento účinek evidentní – vždyť mezi nimi najdeme druhy, 
které unikaly od roku 1890 až do roku 1957 dokonce i pátravému zraku biologů, 
poněvadž jako nenápadné zelené skvrny na zelené řase Halimede nejsou téměř k 
nalezení71.
Mnohem problematičtější jsou četné případy nápadného zbarvení. Pozorování 
příslušníky druhu nepřichází v úvahu, ježto oči Opisthobranchií nejsou 
uzpůsobeny k vytváření obrazu. Jako selekční faktor zde tedy mohou působit jen 
cizí oči, oči nějakých nepřátel. Ze způsobů účinku, jichž si všímá selekční 
teorie, přichází proto v úvahu jen výstražné zbarvení, možnost, že nápadné 
zbarvení je spjato s nepoživatelností a že lovci s optickou orientací opomíjejí 
po několika špatných nebo nepříjemných zkušenostech takové nápadné živočichy. Ve 
smyslu teorie mimikry může být skutečná ochrana jedné skupiny záštitou pro jiné 
podobně zbarvené, neškodné druhy.
Z experimentů, které byly doposud s Opisthobranchiemi prováděny, vyplývá, že 
tito plži jsou pro ryby buď úplně nepoživatelní nebo rozhodně nechutní. 
Způsobují to pravděpodobně různé kožní útvary, jimiž jsou zadožábří vybaveni; 
zvláštní kožní žlázy, vápenité trny, žahavé buňky apod. Za těchto okolností je 
tedy jistě možné, že si ryby po podobných nepříjemných zkušenostech zvykly 
nechávat v klidu vůbec všechny takové nápadně zbarvené plže. Ostatně ryby se při 
pokusech vyhýbaly i krypticky zbarveným druhům, které jsou tedy také ‘chráněny‘ 
nechutnými látkami – pokusy dokazují, že pro Opisthobranchia rozhodně neplatí 
často přijímané pravidlo, podle něhož jsou krypticky zbarvené formy poživatelné, 
nápadné naopak nepoživatelné72.
O Opisthobranchiích tedy určitě nelze říci, že by existující zvláštní ornament 
byl výstražným hávem díky své specifické formě nápadnosti. Jediná možnost, jak 
při výkladu zúžit smysl nápadného zjevu na výstražný háv, vyplývá z velmi 
obecného efektu nápadnosti jako takové; lupičským formám se muselo všechno 
nápadné stávat podezřelým.
Chceme připustit, že taková situace mohla skutečně nastat. Pak by to 
vysvětlovalo existenci, uchování nápadného hávu u těchto skořápkou nechráněných 
plžů. Co však morfologa zajímá, to není samo přežití skupiny nápadných hávů v 
procesu selekce - jeho daleko spíše přitahuje problém, jak vůbec došlo k 
vytvoření natolik rozmanitých, druh od druhu naprosto se lišících ornamentů; nás 
se zejména týkají právě specifické formální kvality živočišných kreseb. U těchto 
formálních kvalit se klade jednak otázka jejich geneze, jednak jejich smyslu v 
životě tohoto zvláštního tvora. Také u Opisthobranchií se ocitáme před 
problémem, k němuž jsme dospěli při studiu hadích ornamentů. I když přiznáme 
optické selekci všechny možnosti výběru, zůstane přesto nevysvětleno právě to, 
co morfologa nejvíce lákalo k tázání.
Způsob výkladu, použitý u podivuhodného světa plžů, platí analogicky pro vzhled 
mnoha dalších živočichů. Při zkoumání ornamentů se všude ukazují různé možnosti 
selekčních zásahů, ale výběr postihnje ve většině případů všeobecný charakter 
ornamentálních komplexů a jen velmi zřídka jedinečné formální kvality – a právě 
ony vytvářejí jedinečnost jevu.
Experimentální studium selekčních účinků ukázalo, že při každé konkrétní 
formální hodnotě jsou i velmi podstatné deformace nejen stále ještě schopny 
uplatnění, ale že výraznější odchylky občas dokonce dosahují nadprůměrného 
efektu. Podporuje-li tedy selekce udržování nápadnosti, přivádí nás právě 
studium forem ornamentů k zašifrovanému, ještě stále nevyřešenému problému: jaký 
smysl má jedinečnost ornamentů. Zkoumání formy vede k otázkám, které selekční 
teorie – i když jí přiznáme plnou platnost – nedovede zodpovědět.
‘Nedovede zodpovědět‘ – to je výrok, který popírají mnozí přívrženci dnes 
panující teorie evoluce. Pokládá-li toto učení za východisko všech dědičných 
změn v organismu mutace, které jsou z hlediska svých důsledků na ústrojné úrovni 
‘náhodné‘, pak si samozřejmě vůbec neklade otázku jejich smyslu; v tomto ohledu 
bylo vědeckým přínosem, že si neodarwinismus tento fakt jasně uvědomil.
Ve skutečnosti neřeší zařazení příčin do kategorie ‘náhody‘ vůbec otázku. 
Zkoumá-li někdo mechanismus výběru, smí v dané perspektivě zanedbat příčiny 
změn, které nutně předcházejí každou selekci. Výrokem, že útvar povstal 
‘náhodně‘, míní pak často jednoduše okolnost, že jeho vznik nesměřoval k nějaké 
účetnosti. V našem případě mu rádi přisvědčíme: nemyslíme, že by ornament nebo 
struktury hřbetního štítu Opisthobranchií povstal ‘kvůli vytvoření výstražného 
zbarvení‘.
Naproti tomu je však každý barevný ornament a každá skulptura hřbetního štítu 
útvarem, založeným na tak komplikovaném systému pravidel, že k vysvětlení jejich 
přesné souhry naprosto nepostačí výše uvedená teze o ‘náhodě‘. Například pro 
Aegires je příznačný pevný počet modrých, kovově lesklých bodů, ve zvláštním 
pořádku rozložených po těle; každý z nich je orámován temným, sametově hnědým 
‘polštářkem‘, na jehož pozadí září takový modrý bod jako klenot. Například u 
Trinchesií se zase na zbarvení přívěsků podílí jednak modř produkovaná kožními 
strukturami, jednak tmavé zabarvení jater, díky němuž se modř patřičně uplatní. 
Přitom je této kombinace použito jen ve viditelných partiích přívěsků a je 
doplněna zvláštními zlatožlutými pruhy, rámujícími modré pole shora i zdola, jež 
se také utvářejí jen ve viditelných partiích a jejich žluť je způsobena lomem 
světla na obsahu kožních buněk. Tyto přívěsky tvoří komplexní systém, který 
patří k sebevyjádření druhu Trinchesia coerulea a který musí být co do své 
specifické formy hodnocen jako ‘neadresovaný, vlastní jev‘. Příklady takových 
ornamenty vytvářejících komplexů bychom mohli libovolně rozmnožit; naše sbírky 
mořské fauny obsahují úžasně mnoho takových ‘vlastních jevů‘ – všechno díla 
komplexních stavebních systémů. Tím, že snad tyto jevy mohou s úspěchem 
účinkovat jako výstražné zbarvení, vysvětlíme nanejvýš jejich uchování, ne však 
jejich formy. Zařazení do kategorie ‘náhody‘ není než rezignovaným přiznáním 
neúspěchu racionálního vysvětlení nebo výrazem snahy ignorovat neznámé typy 
vztahů. Toto zařazení pokládám především za důsledek naprosto nedostačující 
představy o organismu, již bude třeba rozšířit.
Rozřešení této důležité otázky předpokládá přezkoumání existujících teorií 
evoluce, k nimž nyní obrátíme svou pozornost.
<h3 style="text-align: center"> VII. <a name="EVOLUCE">EVOLUCE</a> Proměny forem života v dějinách Země</h3>
&nbsp;
V tomto nástinu základních problémů biologie jsme se stále řídili představou o 
evoluci, myšlenkou ponenáhle vznikající mnohotvárnosti života, dané odchylkami a 
přeměnami organismů v průběhu dlouhých věků. Z této myšlenky jsme vycházeli při 
svých pokusech o pochopení plurality forem, jejich vzájemné příbuznosti a jejich 
odlišností. A přesto jsem často musel zdůraznit také neuspokojivost mnohých 
přístupů k výkladu evoluce – a omezit platnost jednotlivých závěrů těchto teorií 
na podstatně užší oblast, než se jim jinak obvykle přisuzuje. Nesmíme se této 
sporné otázce vyhýbat. Téma je široké – přesto však chceme ještě probrat 
jednotlivé problémy, které toto proklamované a proklínané učení nastoluje, a 
pokusit se i o odpovědi, aby pokud možno nezůstaly žádné pochybnosti o 
stanovisku, které ve svém výkladu k tomuto důležitému, základnímu problému 
zaujímáme.
Záhada evoluce patří k velkému tajemství vývoje kosmu, k tajemství, v jehož 
temnotách se po převratu, způsobeném moderní atomistikou, začínají pro bádání 
rýsovat některé okruhy otázek. Něco podobného se děje také v rámci biologie.
Západní myšlení již před čtyřmi stoletími přijalo za vlastní nový obraz světa, 
který odňal Zemi její centrální postavení, tak klíčové pro původní prožívání73. 
Před sto lety muselo naše myšlení integrovat nové porušení tradice, které 
západní člověk pociťuje ještě daleko bezprostředněji než kdysi nástup 
koperníkovského obrazu světa: ideu evoluce živých bytostí.
V úvahách o přeměně organismu měl sice Darwin mnoho předchůdců, avšak teprve 
spojení přesvědčivého faktického materiálu s jednoduchou základní myšlenkou 
selekčního působení, jaké realizoval ve své teorii z roku 1859, znamenalo 
skutečný počátek obratu, jenž se během několika desetiletí stal jednou z 
velkých, duchovně dějinných revolucí moderní doby74. 
Darwinovo dílo již záhy přestalo být diskutováno jako přírodovědná teorie a v 
posledních desetiletích 19. století se stalo nástrojem politického a sociálního 
mocenského boje. Raný darwinismus počal ihned sloužit jak prosazujícímu se 
socialismu, tak liberálním myšlenkám oné doby. Spolupůsobil při šíření západního 
kolonialismu a měl také dalekosáhlý vliv při zřizování totalitních státních 
systémů75. V našem přehledu nám však nejde o tento politický a sociální 
darwinismus – byť ani takové praktické důsledky určité biologické teorie 
nebývají pro panující obraz přírody nikterak bezvýznamné. My se ptáme na 
postavení, jaké v mém pokusu o výklad základních otázek biologie zaujímá problém 
evoluce.
Již po sto let je rozhodujícím faktorem při formování názorů na evoluci živých 
bytostí Darwinovo dílo O původu druhů. Poslední desetiletí 19. století jsou 
desetiletími největšího vlivu vlastního darwinismu, to je učení, které 
formulovali roku 1858 Wallace a Darwin a které můžeme označit za raný 
darwinismus. Poté následovala perioda relativního podceňování, spjatá především 
s prvními kroky nové vědy – genetiky – po roce 1900. Svou roli přitom hrály také 
představy o geologické chronologii: vždyť fyzikové již dávno upírali biologům 
ona velká časová rozmezí, jimiž byly naše představy o přeměně organismů plně 
podmíněny. Perioda utváření horninných usazenin, která podle Lyellových teorií 
mohla probíhat zhruba 230 miliónů let, byla ještě v Darwinově době zkrácena 
fyziky na 100, na 20, v extrémních formulacích dokonce na 10 miliónů let76. 
Časy se mění. Ve třicátých letech fyzikové s mnoha novými zdůvodněními najednou 
odhadli tutéž pozemskou periodu na 500 miliónů let a dali tak biologům, co tito 
potřebovali – ještě daleko více, než měl k dispozici Darwin! V téže epoše 
vytvořila však také genetika úplně novou situaci, o níž ještě bude řeč – 
prozatím jen konstatujeme, že po roce 1930 opanovala pole nová verze Darwinova 
učení – neodarwinismus.
Vypořádat se s otázkami původu organismů, to je pro jednotlivce úkol celoživotní 
– a pro vědu jako celek jistě úkol bez konce. O co se tedy dále pokouším, je 
jaksi ‘situovat‘ své nynější pojetí. Během století, jež uplynulo od vydání Darwinova rozhodujícího díla, byl 
nashromážděn imponující soubor biologického materiálu, částečně pocházejícího z 
pokladnice starších znalostí, částečně odkrytého teprve v moderní době - tento 
celek jednoznačně svědčí pro názor, že bohatství forem organismů je výsledkem 
sebediferenciace tajuplného ‘života‘, že k ustanovení tohoto světa forem došlo 
stále obnovovanou přeměnou již vzniklých organismů během dlouhého historického 
vývoje Země. Několik málo skupin faktů, které podporují tuto myšlenku evoluce, 
zde ve vší stručnosti připomeneme.
Především sem patří závažný fenomén příbuzností mezi organickými formami, 
souvislostí, které se snažíme reprodukovat ve svém ‘přirozeném systému‘ a z 
nichž již před vznikem nauky o vývoji vyplynul problém ‘metamorfózy organických 
typů‘: patří sem faktické shody v průběhu ontogeneze, které nám ukazují, jak lze 
divergující utváření – například křídel a paží – převést na základní tvary téhož 
typu. K jejich probádání byla ustavena nová disciplína – srovnávací morfologie. 
Stále rostoucí význam nabývají doklady o posloupnosti organických forem v 
dějinách Země, jaké přináší studium paleontologických dokumentů, fosilií. Avšak 
i vznik domestikovaných živočichů a kulturních rostlin z divokých forem vydává 
závažné svědectví o změnách ve vzhledu živých bytostí. V poslední době se k tomu 
všemu připojily varianty získané experimentováním v laboratořích, nazývané 
‘mutace‘ a při intenzivnějším bádání v příslušném směru pozorovatelné také ve 
volné přírodě.
K uznání evoluce životních forem v průběhu pozemských dějin vede přírodovědce 
bohatý arzenál důkazů. Právě proto požívá představa, již můžeme označit za 
jakousi ‘všeobecnou evoluční teorii‘, i dnes mezi vědci nejširšího uznání. Toto 
všeobecné vývojové učení biologie mělo dalekosáhlý vliv a podílelo se na 
zásadních změnách v celkovém pojetí přírody a člověka, k nimž ve druhé polovině 
minulého století došlo.
Pro Alexandra von Humboldta, který byl se svým ‘Kosmem‘ jediným, kdo se v první 
polovině 19. století ještě jednou odvážil pokusu o úplné vyobrazení světa, byla 
otázka původu a vývoje ještě něčím, co leželo mimo možnou zkušenost a bylo 
vyloučeno z okruhu opravdové přírodovědy.
V roce 1859 však již Darwinovo dílo nalezlo půdu připravenou k přijetí nových 
myšlenek o vývoji, o trvání a změnách. Otázka původu byla nyní veskrze pokládána 
za rozřešitelnou na poli zkušenosti: Odvozování člověka od živočichů, původ 
mnohobuněčných bytostí z jednobuněčných, vznik nejjednodušších forem života z 
neživé organické hmoty – na to vše se nyní pohlíží jako na ležící v okruhu nové 
možné zkušenosti. Dnes se řetěz rozšířil na oblast atomů, jejichž výstavba z 
ještě elementárnějších částic je nyní experimentálně vyšetřována a dostává se do 
sféry, ovládané člověkem.
Tato změna je něčím víc než vystřídáním hledisek, něčím víc než novým přídavkem 
k nějakému vcelku přesto neproměnnému světovému názoru. Je to zásah činného 
člověka, závažné posunutí dosavadních hranic toho, co je přístupné vědění a 
ovládání. Každá kritika evoluční teorie musí vycházet ze skutečnosti, že to byla 
praktická obeznámenost s procesy přeměny, lidské zkušenosti reálně dostupná 
možnost změn ve formách živých bytostí, jež přinesla vítězství ‘vývojovému 
myšlení‘. Aniž bychom si to příliš uvědomovali, dokazuje nám nádhera každého 
květinového trhu s kouzlem nových forem a barev totéž, o čem nás poučují 
skromnější, zato však usilovně diskutované odchylky, dosahované v laboratořích, 
a co nám tisícinásobně potvrdilo studium historie rozšíření rostlin a živočichů 
po zeměkouli.
Není naším úkolem řešit, k jakému typu pravd počítá filozofie, vyšetřuje-li 
stupeň evidence, jistotu takových biologických výroků. V každém případě budiž 
jasně řečeno, že skutečná síla přesvědčení o jejich pravdivosti, vytvářejícího 
se při studiu forem života, spočívá podstatnou měrou právě na tom, že všeobecná 
evoluční teorie neobsahuje žádná zvláštní tvrzení o silách a faktorech, 
způsobujících přeměny organismů.
Jasné odlišení všeobecné teorie vývoje od speciálních hypotéz o tomto procesu 
nese s sebou také spravedlivější postoj k Lamarckovu dílu77. Neboť z 
historického hlediska zůstane Lamarckovi velká zásluha, že se s představou o 
evoluci poprvé pokusil racionálními prostředky proniknout souvislost organismů a 
novým, převratným způsobem tak v nejobecnější formě rozřešil záhadu ‘přirozeného 
systému‘.
V souladu s duchem přechodné doby jsou ovšem detailní hypotézy, jimiž doplňuje 
svůj fundamentální poznatek, podivuhodnou směsicí, v níž se archaické 
alchymistické myšlenky proplétají s analogiemi a obrazy, vzatými z dobových 
výkladů života. Při pokusu o historické ocenění by však tyto části měly být 
odlišovány od vlastního přínosu, který je součástí hlubokého obratu od ducha 18. 
k duchu 19. století.
Darwin právem odvrhl Lamarckovy speciální teorie, dnes však příliš rádi 
přehlížíme, kolik jeho vlastní myšlení obsahuje lamarckistických reflexí – z 
jeho soudobého díla by bylo možno sestavit přesvědčivé pojednání o ‘Darwinově 
lamarckismu‘. U velkého spisovatele jsou tyto mimořádné ‘recidivy‘ myšlenkových 
postupů jeho předchůdce, podle jeho vlastního domnění úplně překonaných, něčím 
víc než ojedinělými návaly slabosti – vždy se dostavují na důležitých úskalích, 
mimoděk vyjadřujíce tušení o dosud skrytých stránkách organismu; poukazují na 
aspekty života, které selekční teorie nedokáže postihnout. Co Darwin v takových 
okamžicích říká, je stejně neudržitelné jako to, co psal Lamarck; pociťujeme 
však, že nalézá oporu v tom, že se rozviřují nevyřešené problémy a že se mlhavé 
výpovědi dotýkají skutečného tajemství vzhledu živých bytostí.
Nebylo to speciální darwinistické učení, nýbrž pádnost prvního všeobecného 
nápadu, co Darwina při cestě kolem světa na ‘Beaglu‘ i při prvním zpracování 
získaných materiálů pudilo k novému hledání a k shromažďování všech dokladů o 
přeměně druhů. Snad se při cestě kolem světa tu a tam vynořily nějaké dojmy o 
tom, co později nazývá bojem o život – jsou to však dojmy izolované, neurčují 
ještě směr myšlení velkého badatele který se doposud plně věnuje zajišťování 
znalostí o vývoji a o změnách forem vůbec, jež ho také dostatečně zaměstnává.
Tím významnější je obrat, k němuž došlo okolo roku 1838 po četbě ‘Essay on 
Population‘ od Roberta Malthuse – teprve díky němu se přece z všeobecné nauky o 
vývoji stává speciální, s určitými silami operující, originální teorie, ‘moje 
teorie‘, jak Darwin od nynějška říká: darwinismus. Je to přínos a současně i 
ztráta. Přínos, poněvadž konkrétní představa o pochodech, o předpokladech přeměn 
otvírala nedozírné pole bádání, poněvadž podnítila v biologii nedozírné pole 
tvůrčího oživení, které již samo o sobě patří k velkým Darwinovým zásluhám – 
ztráta, poněvadž v následující bouři vášní, vyvolaných zvláštní teorií, byl 
speciální darwinismus nerozlučně spojován s všobecnou vývojovou teorií – obé 
ztotožňováno, obé šmahem vynášeno nebo zavrhováno.
Faktor, který Darwin po roce 1838 zavádí do svých úvah, je výběr, přežití 
nejlépe přizpůsobeného, ‘boj o život‘, který se stává bojovým sloganem. Tento 
pojem nesl v sobě od začátku zárodek nebezpečného hesla – zárodek mocně se 
rozvinuvší, ačkoliv sám Darwin sdostatek zdůrazňoval, že v nejednom případě je 
jeho formulace použita ‘čistě metaforicky‘. Právě faktor výběru je totiž 
konstantou, která přečkala všechny změny teorie – je jedinou součástí 
neodarwinismu, která je v této nejnovější variantě čistě ‘darwinistická‘. Plně 
oprávněné jsou proto hlasy, požadující dnes na místě neodarwinismu termín 
‘selekční teorie‘. Změny, na něž je každá selekce odkázána, neboť teprve na jejich základě vůbec 
může probíhat výběr, byly pro Darwina stálým pramenem starostí a jeho teorie 
nepřinesla přesvědčivé vyřešení problému jejich příčin. Náhlé trvalé změny v 
dědičném materiálu – mutace –‚ jejichž přesnější znalost se později pro 
darwinisty stala novou oporou, sám Darwin zpočátku znal a uznával jen jako 
okrajový jev. V pozdějších letech jistě přikládal této možnosti změn větší váhu; 
přesto v ní však nikdy neviděl řešení problému ‘variace‘. Tato variace a 
dědičnost – o jejímž parciálním rozřešení Řehořem Mendelem přece tehdy nikdo 
nechtěl nic vědět – obě tato tajemství Darwina zaměstnávala do posledních dnů 
jeho života. Moje vlastní generace prožila v letech, které předcházely vytvoření 
obecné chromozómové teorie dědičnosti a vzniku druhů, kdy byl darwinismus silně 
ovlivněn novou, revoluční teorií mutací, kterou mezi jinými prosazoval de Vries.
Z velkého objevu, že změna v dědičném materiálu buněčného jádra je jedním z 
‘konstantních‘ atributů života – z objevu toho, co dodnes nazýváme ‘mutace‘, 
vzešla nová varianta speciální evoluční teorie: různé formy mutací dodávají 
materiál, potřebný pro výběr. To byl logický závěr, který se po roce 1920 stále 
úspěšněji prosazoval.
K tomu se přidal další důležitý faktor: ke stabilizování nové varianty, získané 
mutacemi, může dojít teprve tehdy, je-li nějakým zásahem izolována od kmenové 
formy. Poslední desetiletí jsou ve znamení intenzivního zkoumání rozmanitých 
vlivů, které přispívají k takové izolaci forem; děje ‘mutace‘ a ‘selekce‘ byly 
zdůrazněním ‘izolace‘ doplněny v imponující potrojnou soustavu, seskupující 
faktory, jimiž nová varianta darwinismu vysvětluje rozhodující události evoluce.

 *
&nbsp;
V triádě nové teorie zůstává centrálním fenoménem mutace. Speciální výzkum již 
dnes na četných případech objasnil, jaké faktory usnadňují nebo vynucují izolaci 
nových forem života; po živých diskusích o zneužití termínu ‘boj o život‘, které 
přispěly k subtilnějšímu zacházení se selekčními pojmy při vlastním bádání, se k 
prozkoumání selekčních pochodů ve značném měřítku využívá experimentů. Důležitým 
úkolem biologie se stalo studium selekčních hodnot nově se vyskytnuvších 
vlastností.
Předpokladem každého takového působení jsou však změny v dědičném materiálu, 
mutace78. Rozeznáváme zde tři velké skupiny: přeměny na určitých místech 
chromozomů, nazývaných v genetice genovými místy – jiné, vyvolané přemístěním, 
zdvojením inverzí apod. větších úseků chromozomu nebo ztrátou jeho částí – a 
konečně ony, k nimž dochází změnou celkového počtu chromozomů, znásobením celého 
‘genómu‘, ztrátou nebo zdvojením celých chromozomů atd. Dnes již znalost těchto 
pochodů patří k základnímu vzdělání v biologii; pro genetiku je jejich studium 
největším a nejnaléhavějším úkolem. Však jsme se také se skutečnostmi tohoto 
mikroskopického světa – jako oblasti makromolekulárního řádu života, v jejímž 
zkoumání dosáhla biochemie v současné době pronikavých úspěchů – při svých 
úvahách vždy znovu setkávali.
Studium evoluce staví genetiky před otázku, do jaké míry lze nám známými 
mutacemi vysvětlit evoluční pochody, předpokládané všeobecnou vývojovou teorií. 
Vstupujeme do oblasti, v níž se – více či méně jasně uvědomována – uplatňuje i 
předpojatost, způsobovaná dobovými vlivy, ale také založením a životními osudy 
jednotlivců; vždyť fakta nedávají jednoznačnou odpověď. Najdeme zde celé 
spektrum mínění, jehož jednotlivé linie se nechci pokoušet vypočítávat – 
nejdříve je poněkud zjednodušeně roztřídím do dvou opačných táborů, byť z nich 
lze právě tak snadno sestavit obraz s více póly. Vždyť jde jen o to předvést je 
v jejich pluralitě. Jedno však musíme mít při tomto pokusu o utřídění na paměti: 
uspořádáme spektrum, jaké se nám naskýtá v perspektivě všeobecné evoluční teorie 
– nevšímáme si však naprosto odlišných postojů, které evoluci jako fenomén 
přírody neznají nebo znát nechtějí79.
Kolem jednoho z obou pólů našeho spektra se seskupují ta mínění, podle nichž je 
otázka, která je pro každou speciální vývojovou teorii principiální – otázka 
faktorů – vyřešena novou variantou darwinismu; mutace, známé nám z přírody a z 
experimentů, jsou zde snadně pokládány za materiál, plně dostačující k 
vysvětlení změn organických forem ve hře selekce a izolace, zabírající dlouhá 
dějinná údobí. Ježto se všechny nám známé mutace – jakožto makromolekulární 
procesy – uskutečňují bez bezprostředního vztahu ke svému konečnému výsledku a 
tedy ke ‘znakům‘, je z hlediska tohoto výsledku průběh mutace pokládán za 
‘náhodný‘ proces. Účelovost organismů – dříve obzvláště tajemná – je důsledkem 
selekce a izolace, evoluce je jako výsledek náhodných odchylek ve stavebních 
procesech organismů racionálně uchopitelná. Tento názor má pro naše chápání 
člověka a světa nesmírně závažné důsledky a jeho vliv se bezprostředně projevuje 
v názorových bojích přítomnosti.
Druhý názorový pól budou představovat ty postoje k explikativní hodnotě mutací, 
jimž dosud získané experimentálně probádané mutace nejsou materiálem, 
postačujícím k vysvětlení organických linií, empiricky zjištěných všeobecnou 
evoluční teorií. Že jsou mutace, jaké pozorujeme při experimentálním výzkumu, 
postačující bází pro mnohé výseky evolučního dění a že tedy mají určitou 
evoluční hodnotu, to jistě bývá zřídka popíráno – avšak všichni ti biologové, na 
něž zde pohlížíme jako na jednu skupinu, vyčleňují z pravděpodobných evolučních 
procesů více nebo méně rozsáhlý, ba někdy dokonce převažující oddíl jako 
neobjasněný. Všechny tyto teorie – ať již přidávají k dosud probádaným mutacím 
ještě makro- nebo ontomutace nebo megamutace s mimořádnými účinky – se shodují v 
tom, že podstatná část evolučních procesů zůstává posud pro vědu nerozřešeným 
problémem.
Otázka explikativní hodnoty dosud známých mutací pro pochopení evoluce živých 
organismů není za současně známého stavu věcí empiricky rozhodnutelná. Sotva se 
někdo může nadít, že by se jedinečné události dějin života daly nějak 
experimentálně zopakovat. Materiál, jaký je dnes vědeckými metodami přístupný, 
může mít při vysvětlování dávných událostí jen hodnotu možného příkladu, modelu. 
Hodnota takových příkladů bude však záležitostí volného úsudku; tento úsudek o 
možnostech uplatnění daného modelu bude výrazně spoluurčován charakterem obrazu 
přírody, který se u jednotlivých badatelů formuje jako výsledek jejich původu, 
založení, dobových vlivů a intelektuálních setkání. Bude obzvlášť silně 
determinován úlohou, přiznávanou v úhrnu našeho života vědě, které jedni přes 
veškeré ocenění její důležitosti určují úlohu velice parciální, zatímco pro jiné 
je elementem, který v průběhu historického vývoje nabývá rozhodujícího 
duchovního vlivu a který jednoho dne – abychom uvedli nějaký příklad – nahradí 
religiózní prožitek a estetický prožitek odsoudí k naprosto druhořadé úloze. V 
takovém osudu je jednou spatřován vytoužený cíl, jindy neodvratná, tíživá 
hrozba.
Mnozí se domnívají, že s postupným poznáváním ‘mechanismů‘ evoluce přerůstá 
evoluční proces v děj, který máme s plným vědomím řídit, přičemž je značně 
odlišně posuzován stupeň naší svobody při tomto rozhodování. Kdo se zahloubá do 
současných polemik, rozpoutavších se kolem evolučních hypotéz paleontologa P. 
Teiharda de Chardin nebo kolem transhumanismu J. Huxleye, nahlíží – podle mého 
zdání – do velice matného zrcadla, v němž se pokouší badatel poznat budoucí 
vývoj lidstva80.
Technika nám dává do rukou prostředky k uskutečňování mutací - právě oněch v 
laboratoři produkovaných mutačních změn, jež jsou z 95 procent zhoubné nebo 
škodlivé – a myslitelé nám říkají, že bychom měli použít svých znalostí o 
možnostech mutace, selekce a izolace, abychom vzali do rukou lepší budoucnost 
lidstva. Ale představy o této lepší budoucnosti se podstatně rozcházejí a obavy 
z poškození dědičného materiálu zářením, zbaveným kontroly, jsou přece jen tak 
silné, že se nakonec nikdy nepřijímá s přílišným nadšením, že od nynějška – jak 
říkají teoretikové – máme vzít řízení evoluce do vlastních rukou. Základní 
pocity, jež tyto nové možnosti vzbuzují, jsou spíše strach a hrůza.
 *
&nbsp;
Prozatím nevěřím tomu, že jsme dynamiku evoluce v podstatě pochopili. Žádné méně 
skeptické tvrzení dnes podle mého názoru neobstojí, neboť dosavadní vývoj zabírá 
přece v minulé historii Země zhruba dvě miliardy let a ve svých dějinných fázích 
jistě není reprodukovatelný. Mohu zde uvést jen několik důvodů, jež mě vedou k 
tomuto postoji, a doufat, že leckterý argument pro zdrženlivý postoj bude zřejmý 
již z předchozího. Na tomto místě bych ještě chtěl zvlášť vyzdvihnout jen tři 
skupiny skutečností. 
Za prvé: Současná úroveň genetických metod nutí k jednostranným závěrům. 
Zvláštní struktura chromozomů a jádra nám do té míry usnadňuje technické 
ovlivňování a vědeckou analýzu této komponenty plazmatické existence, že se tato 
složka dědičných pochodů stává dominantou výzkumu a že občas zapomínáme, že 
další komponenta, cytoplazma, zůstává pořád relativně nedostupným územím. Přitom 
četné zkušenosti z experimentů vývojové fyziologie svědčí o tom, že v plazmě 
každého zárodku, každé vaječné buňky je k dispozici vysoce organizovaný, druhově 
specifický kapitál potencí, přiřazený k dalšímu druhovému kapitálu dědičných 
faktorů v jádře a sladěný s ním. Tyto možnosti se realizují až po potřebných 
impulsech z jádra; na druhé straně však také zajišťují vliv plazmy na procesy v 
jádře. Dosavadní vývojová fyziologie je významným prvním krokem k postižení 
významu plazmy pro specifickou výstavbu organismu. Úžas, vzbuzovaný daleko 
pokročilejšími znalostmi o jaderných faktorech, je nicméně tak mocný, že máme 
občas sklon vydávat jaderný materiál za dědičný materiál vůbec. 
Fenomén přeměny druhů není fenoménem výhradně jaderným. I když soudobá technika 
zasahuje především do procesů v jádře, přece dnes již přináší dostatečné doklady 
o tom, že je odpovídajícím způsobem ovlivňováno též dění v plazmě – jenomže tyto 
zásahy známe mnohem méně, jako ostatně ještě vůbec málo víme o posledních 
strukturách toho, co nazýváme ‘specifičnem‘ životní formy. Interpretovat způsob 
uspořádání nukleových kyselin v jádře, jehož úlohu dokážeme částečně zjistit, 
jako ‘příčinu‘ specifičnosti, to přece jistě znamená neblahý návrat ke snahám o 
lokalizaci, jejichž první fází v podobě lokalizačních teorií jsme jak při 
zkoumání mozku, tak v genetice již překonali. Připisujeme-li dřív, než se dovíme 
něco víc o spolupůsobení plazmy a jaderných struktur, jedinému známému 
partnerovi tolik funkcí, kolik se jich dnes přiznává jádru, pak je to mírně 
řečeno krajně primitivní myšlenkový postup. Jsou-li pro nás struktury v plazmě 
dosud nedostupné a plné záhad, není to důvod ke zlehčování jejich významu. Je 
třeba vidět problém organična v jeho skutečných proporcích.
Za druhé: opustíme-li makromolekulární stupeň, pak na ústrojné úrovni najdeme 
fenomény, jež tvoří různé systémy a jsou nutnou podmínkou možné selekce: znaky a 
dědičné pochody, které teprve svou přítomností umožňují selekční působení. 
Pokusil jsem se ve svém přehledu položit důraz na některé typy takových systémů. 
Na tento aspekt problému vzhledu nebylo přece tak často poukazováno jen kvůli 
estetickému potěšení ze svérázu specifických ornamentů. Takové jevy, jako je 
spolupráce několika ptačích per na jednotném, opticky účinném efektu nebo 
autonomní rytmus ornamentálních struktur hadího těla, nás upozornily na účinné 
zásahy do utváření, jež jsou dílem jiných faktorů než oněch ‘mutací‘, jaké nám 
dosavadní experimentální bádání předvádí v činnosti. Tímto tvrzením rozhodně 
nesnižujeme skutečný význam takových experimentů s ovlivňováním jaderného 
materiálu – těmito metodami těží genetika z možností, které se před námi 
otevřely. Má zdrženlivost se týkala pouze přehnané horlivosti, s níž vydáváme 
výsledky výzkumu mutací za zásadní rozřešení komplexního problému evoluce. 
Takové efekty, o jakých jsme se právě zmínili nebo které jsou popsány například 
jako ‘Oudemansův fenomén‘, nelze vykládat jako vedlejší účinky jiných mutačních 
efektů, které měly svou vlastní selekční hodnotu. Tyto vedlejší účinky by musily 
být experimentálně prokázány, což se v případě specifických, vzájemně 
koordinovaných funkcí, které ve čtyřech oddělených základech motýlích křídel 
‘komponují‘ části ornamentu v budoucí celek, rozhodně nestalo. Právě z tohoto 
důvodu zdůrazňuji význam takových jevů, poukazujících na otevřené otázky původu 
komplexních znaků. Nemají sloužit jako argumenty proti myšlence evoluce, nýbrž 
jako svědectví o nedostatečnosti mnohých speciálních hypotéz, jež jsou nám 
nabízeny (<a href="#Obr. 29">Obr. 29</a>).
Za třetí: genetika si musela nejdříve zvolit přístup k problematice tak, aby při 
exaktním zpracování jasně položené otázky získala vědeckou odpověď. Díky tomu 
vynikají její výpovědi svou precizností; v tom je její přednost, avšak také její 
omezení.
Víme, jak je při zkoumání dědičných faktorů u člověka nesnadné překročit úroveň 
kvantitativně jednoduchých stavů nebo pochodů se zcela zřejmými fyziologickými 
důsledky. Zkušenosti z psychiatrického bádání nám připomínají těžkosti, na něž 
při zkoumání niternosti narážíme. Právě oblast niternosti je však jednou z 
nejzákladnějších skutečností života a obzvláště pak vyššího života. Spadá do ní 
přiřazování určitých smyslových signálů k určitým dějům vně organismu – základ 
jakéhokoli vztahu ke světu. Pravděpodobnost, že zobrazující ústrojí s fyzikálně 
jednoduchou strukturou – jakým je čočka oka – bude spojeno s nějakou aparaturou 
na přenos obrazu a s orgány centrálního nervstva, předem připravenými přijímat 
toto obrazové zprostředkování – takový komplexní fakt přesahuje interpretační 
možnosti genetiky s jejími exaktními závěry81. Domnívám se, že takové struktury 
specifického vztahu ke světu patří mezi systémy, které nemohly být dílem dosud 
pozorovaných mutačních změn. 
Toto zjištění zůstává na půdě evoluční teorie. Nikdo nepopírá, že také vztah ke 
světu se vyvíjí – ne náhodou je celý oddíl této práce věnován problému 
hierarchie. Má vlastní činnost je již po léta zaměřena na exaktnější určení 
úrovně cerebrální organizace jakožto fenoménu evoluce. Odmítám zde pouze 
myšlenku, že dosud prozkoumané mutační procesy vysvětlují vznik takové 
skutečnosti, jakou je vztah ke světu. Totéž platí i o sebevyjádření, jemuž jsou 
věnovány tři poslední oddíly. Tu genetika vysvětluje, to je možnost rozmanitých 
změn na daných komplexních strukturách, o jejichž vzniku ještě nedokážeme nic 
říci, byť bychom o jejich evoluci v dějinách Země vůbec nepochybovali. Řídíme se 
myšlenkou, že struktury niternosti i sebevyjádření vděčí za svůj původ systému, 
do něhož nám známé mutační procesy jistě zasahovaly, který by však – nakolik 
jsme dnes obeznámeni s jejich účinky - nedokázaly vybudovat.
Přirovnali jsme tajuplnou orientaci tažných ptáků ke kybernetickému řízení, 
založenému na spolupráci mezi vnímáním slunce nebo hvězd a fungováním vnitřních 
hodin. Toto srovnání, jehož racionální mechanický aspekt je v souladu s naším 
technickým myšlením, nás současně učí, že do takové organizace jsou sice možné 
zásahy mutativního charakteru, avšak k jejímu vzniku je zapotřebí systému 
nějakého pro nás dosud nepostižitelnéhu typu. Vždyť přece prozatím nedokážeme 
pochopit ani onen činný princip, jenž se nám manifestuje v kybernetických 
zařízeních: jako projektující lidský duch není pro nás sice něčím 
nepojmenovatelným, přece však je čímsi nesrozumitelným. Stejně nepochopitelný je 
pro nás původ jednotlivých typů organických systémů, z nichž jeden sami 
představujeme.
Mnoha lidem a mezi nimi i mnoha přírodovědcům přijde zatěžko vzdát se myšlenky, 
že jsme v hlavních rysech postihli proces přeměny živých bytostí, evoluci. 
Zformovat si ze srozumitelných dílčích fenoménů, které se nám nabízejí, celkový 
obraz, sestavený pouze z těchto prozkoumaných dílů - to je mocné pokušení. A 
přece je rezignace na tento zjednodušující postup prvním předpokladem 
adekvátního postoje k tajemství skutečnosti. Tato rezignace však předpokládá 
podstatné změny v hierarchizaci životních znaků – vyžaduje takové pojetí celku 
přírody, jež chce být otevřeno vůči neznámému – prozatím neznámému stejně jako 
vůči skrytému navždy. 
<h3 style="text-align: center"> VIII. <a name="POŘÁDEK_ŽIVOTNÍCH_ZNAKŮ">POŘÁDEK ŽIVOTNÍCH ZNAKŮ</a> Živá bytost jako jednota niternosti, jevu a zachování</h3>
&nbsp;
Badatelé na frontách biologie mnohdy pokládají otázku uspořádání rysů živých 
bytostí, otázku hierarchie životních znaků za vyřešenou, často však na ni 
pohlížejí také jako na záležitost ‘týlu‘ – abychom podrželi náš válečný příměr. 
Také ocenění této pořádající práce přímo z front experimentálního bádání se 
občas podobá smýšlení frontových bojovníků o týlu.
Změněný charakter války nás nutí k revizi představ o frontě a zázemí. Podobně je 
tomu s hodnocením teoretických pokusů v biologii. Mocenské prostředky 
biotechniky, nedozírné možnosti zasahování do životních pochodů si vynucují 
revizi duchovních předpokladů, o něž se podobné zasahování opírá. Při takovém 
přezkoumání základních principů se tu a tam nadmíru jasně ukazují nedostatky 
převážně mlčky přijímaného hodnocení životních projevů, a tím i nevyhnutelnost 
pokusů o novou orientaci. Poslední oddíl našeho nástinu chce být příspěvkem k 
tomuto podniku.
 *
&nbsp;
Z mnoha vlivů, které spoluurčují naše posuzování a hodnocení životních znaků, 
jsou obzvlášť silné dva. Přede vším ostatním je to snaha o obecný zákon. Staví 
do popředí všechny ty znaky živých bytostí, které jsou nejrozšířenější a 
metodami přírodovědy nejspolehlivěji prokazatelné. Tento cíl podporuje postupy, 
odsouvající do pozadí pluralitu, bohatství forem a barev u rostlinných a 
živočišných druhů, a zaměřující se proto na otázky typu: jak se zpracovává 
potrava, jak se dýchá, jak fungují nervy a svaly, jakými pravidly se řídí 
dědičnost. Také evolučních jevů, v nichž má přece rozmanitost organismů svůj 
původ, si takto orientované bádání všímá v první řadě s ohledem na zjišťování 
všeobecných zákonů, charakterizujících celý proces.
Při takto vytčeném cíli musí všemu vévodit materiální pochody, v první řadě 
látková výměna a rozmnožování, tedy procesy individuální sebezáchovy a instituce 
pro zachování druhu. Od dnes panující evoluční teorie se právě těmto pochodům 
dostalo mimořádného ocenění: hodnota pro zachování rozhoduje přece o tom, zda 
nově se vyskytnuvší znaky přetrvají jako prospěšné nebo zda jejich nositelé 
vymizí, poněvadž je nový znak znevýhodnil.
Druhá tendence, zřetelně se prosazující při našich pokusech o uspořádání 
životních znaků, vyplývá z významu biologie pro životní praxi. Máme sdostatek 
příčin dbát zvláštní měrou o všechny ty pochody, jež bychom chtěli co možno 
nejlépe ovládat. Také tento vliv opět vede ke zvláštnímu zdůrazňování životních 
znaků, které slouží zachování, nebo faktorů, které jsou pro zachování škodlivé. 
Usilujeme přece o léčivé a povzbuzující zásahy do těchto pochodů, ať již u nás 
samých či u živočichů a rostlin. Pátráme po nových kulturních plodinách; chceme 
potírat a vymycovat škůdce, především původce a šiřitele nemocí. Biologický 
výzkum tohoto typu musí mít k dispozici značné materiální prostředky a svou 
důležitostí je taková biotechnika velice přitažlivá pro mnoho mladých badatelů. 
A jelikož tato biotechnika buď podporuje nebo sama intenzivně provádí velkorysý, 
nekontrolovaný základní výzkum, je nasnadě, že také kritéria tohoto 
nekontrolovaného bádání budou silně ovlivňována zaměřením na praktické cíle.
Pokud jasně rozpoznáme závažné důvody, jimiž je naše hierarchie životních znaků 
determinována, pokud jasně vidíme smysl, avšak také meze těchto postupů, potud 
jsou všechna tato uspořádání naprosto použitelná. Musíme však mít na paměti, že 
při takové perspektivě budou důležité aspekty života buď úplné přehlédnuty, nebo 
alespoň podceňovány.
Při perspektivě, jaká nyní převládá, zdají se organismy být především nositeli 
prospěšných životních funkcí. Cokoli nezapadá do této představy, bude náhodným, 
vedlejším výsledkem; jestliže se něco dostatečně vnucuje, pak to může být 
dokonce označeno jako jakýsi luxusní výtvor. Odborný termín hypertelie, 
označující útvary ‘přehnané vzhledem k cíli‘, míní přece, aniž by to bylo 
výslovně řečeno, že cílem, o jehož přehnání zde jde, je právě zachování. Zůstává 
při tom otevřeno, jak budeme takovou přehnanost hodnotit. Nadměrně vyvinutá 
paroží obrovských předpotopních jelenů, zakřivení a velikost mamutích klů a 
podobné příklady vyhynulých bytostí prostupují naše představy o životě jako 
výstražné doklady o důsledcích toho, přestanou-li být respektovány požadavky 
zachování! Také z niternosti je v této perspektivě uznáno jen to, co je 
nástrojem zachování; psychično bude ohodnoceno vzhledem k svému funkčnímu 
významu. Lidský duch bývá dosti často posuzován jen z tohoto technického 
hlediska a dějí se pokusy vyložit původ duchovního života z našeho specifického 
přizpůsobení nutným funkcím zachování – duch jako kompenzace za oslabení nebo 
ztrátu zděděných živočišných instinktů: to je věru přespříliš zjednodušující 
pokus o pochopení.
Možná se řekne, že přírodověda koná pouze svou úlohu: vypovídat o tom, co dokáže 
svými prostředky postihnout. S tím je možno naprosto souhlasit, ovšem za 
předpokladu, že na vše, co touto cestou postihnout nelze a co přece existuje, 
budeme přinejmenším pohlížet jako na něco existujícího a brát proto vážně. Je 
však také zapotřebí zkoušet, zda by na půdě vědy nebylo možno získat ještě další 
opěrné body pro pochopení forem života.
Při tomto hledání nového a širšího porozumění živým organismům je nám vodítkem 
to, co jsme již dříve řekli o speciflčnosti jejich vzhledu. Byli jsme přece 
dovedeni k tomu, abychom si nevšímali pouze onoho přizpůsobení organismů 
požadavkúm zachování, stojícího na výsluní všeobecné pozornosti; naučili jsme se 
být pozornými vůči formálním znakům, jež nelze vysvětlovat tím, že by plnily 
životazáchovné funkce. Počet takových příznaků života je značný. Poněvadž se 
podobné jevy neobracejí k nějakému partnerovi, označili jsme je za neadresované. 
Jak jsme viděli, zakládaly se pokusy o jejich výklad především na postulátu, že 
takové neadresované jevy vznikly jako o sobě bezvýznamné vedlejší důsledky 
pochodů, jež byly jinak pro zachování významné. Proti tomuto výkladu jsme 
postavili jiný, který chce jev pochopit především jako neadresované vysílání. 
Náš postoj pramení z předpokladu, že organismus staví již v zárodku do služeb 
svého zjevování, sebevyjádření své druhové jedinečnosti, stejně četné a stejně 
komplikované stavební procesy a struktury, stejné množství enzymatických účinků 
a komplexních pochodů, jako vynakládá na pouhé zachování individua nebo druhu. 
Ba ponechávám otevřenu i možnost, že organizace sebevyjádření má často k 
dispozici dědičné vlohy s vyšší účinností, než jaké slouží sebezachování. Luxus 
při vytváření forem, o němž jsme právě mluvili, by v tomto případě nebyl nějakým 
tu a tam zjistitelným přehmatem, nýbrž dovršením závažného stavebního výkonu 
živé hmoty. Výklad naší vlastní existence vede k souhlasnému závěru: také v 
celém našem lidském chování a počínání bývá v mnoha případech, ne-li vždy, 
konáno víc, než by vyžadovala čirá nutnost pouhého zachování.
Tím se oproti dnes obvykle přijímanému náh]edu podstatně rozšiřuje role 
dědičných vloh, jež jsou v zárodku od počátku obsaženy. Zajištění vývinu, celé v 
zárodku uložené dědičné dění zahrnuje větší počet smysluplných, v úzkém 
propojení se kombinujících systémů: jedním z nichž je výstavba organizace, 
potřebné pro zachování individua a druhu; zároveň je však ve strukturách zárodku 
obsaženo i to, co jsme nazvali sebevyjádřením této životní formy, a navíc ještě 
vše, co na jejím vztahu ke světu přesahuje pouhé zachování.
Na nesčetných příkladech vidíme, že zachování a sebevyjádření mohou 
nejkomplikovanějším způsobem využívat téhož orgánu: je snad třeba připomínat, že 
takový orgán jako hlasové ústrojí v dýchací trubici slouží stejně zázraku 
ptačího zpěvu jako sebezáchovné funkci dýchání; že také u nás je hrtan orgánem 
dýchání i nástrojem řeči, přičemž navíc i sama řeč slouží – stejně jako zpěv 
ptáků opět obojímu, jak sebezachování, tak sebevyjádření?
Tímto konstatováním nechceme zlehčovat význam sebezáchovných procesů pro 
organickou existenci – pokoušíme se je hodnotit jako složku nějakého šíře 
pojatého celku organismu.
 *
&nbsp;
Co se vlastně sebevyjadřuje? Je to forma života, jež se pozvedla nad 
makromolekulární úroveň a jejíž vzhled se včleňuje do oblasti ústrojného 
formování. Forma života, která se nejen udržuje při životě a rozmnožuje svůj 
vlastní druh, nýbrž ve svém vzhledu a počínání nejrozmanitějším způsobem 
manifestuje právě tuto jedinečnou druhovou existenci.
Překročili jsme již stupeň, na němž se živá hmota v podstatě nepřetržitě sama 
rozmnožuje a kde se dále uchovává neustálým dělením jednoduchých, krátce 
žijících útvarů. Na této nové, vyšší úrovni dochází k tvoření individuí; z 
krátce žijících makromolekulárních struktur vznikají nyní samostatné bytosti s 
intenzivním vztahem ke světu a s délkou života, jež se s rostoucím stupněm 
organizace prodlužuje. A spolu s individuem se, jak jsme řekli, objevuje také 
smrt!
Tento krok od seberozmnožujících se makromolekulárních útvarů k ústrojné 
organizaci se možná ukáže být událostí, jež je pro vývoj organična obzvlášť 
významově závažná – ne pouze jedním z mnoha drobných posunů v nepřetržité řadě 
stádií, nýbrž skutečným přechodem k novému stupni života. Není vyloučeno, že 
objevení smrti a individua znamenalo také závažný krok k sebevyjádření, jenž sám 
zase byl vnějším příznakem nějaké nové, vyšší odrůdy niternosti.
Látková výměna slouží zachování individua; byť bychom její význam sebevíc 
oceňovali, přece jen musíme mít stále na paměti, že organismus zde není k tomu, 
aby byla provozována látková výměna, nýbrž že látkovou výměnu provozuje, aby 
mohl jako zvláštní, individualizovaná forma života uspět, aby zde vůbec byl. 
Organismus provozuje látkovou výměnu, aby jeho specifický modus bytí v individuu 
mohl po nějakou dobu setrvávat jako jev. Zvláštní útvar, který máme hic et nunc 
před sebou jako tadytu rostlinu, tamhletoho živočicha, je jakožto celek něčím 
víc než systémem procesů, jimiž se udržuje při životě. Chceme se pokusit o 
konfrontaci tohoto odlišného přístupu k pochopení bytostí s dnes panujícím 
výkladem, podle něhož je podstatou všeho látková výměna.
Zjevování v naprosto charakteristické formě, v naprosto typickém chování je 
součástí nejranějšího vztahu ke světu, jaký se při každém přechodu k ústrojné 
úrovni života formuje. Vztah ke světu není založen jen na koloběhu látek, nýbrž 
také na vyjadřování specifičnosti jevovou podobou. Vyčerpávající výklad pro 
hojnost forem, jež nám líčí botanika a zoologie, nám v převážné většině 
neposkytnou elementární funkce zachování, nýbrž i v první řadě skutečnost tohoto 
sebevyjádření. (<a href="#Obr. 30">Obr. 30</a>).
Útvar, jakým je květ vyšších rostlin, lze jistě chápat ve spojitosti s funkcemi, 
které zdůrazňuje technické myšlení; květ je zapojen do sexuální činnosti, do 
zachování druhu. Avšak jakékoli funkční uplatnění je vždy vázáno rámcem 
stavebního plánu, typického pro jistou skupinu, úhrnnou orientaci vzhledu, která 
souvisí s vyšším systémem než se sférou pouhého zachování. Rozmanitost těchto 
stavebních plánů, jak ji popisuje nauka o formách, morfologie, je v první řadě 
výrazem bohatství, vlastního jevového sebevyjádření každého druhu. Při běžnému 
funkcionálním výkladu se tento základní plán různých květů jednoduše 
předpokládá, což je postup, jenž může mít plné oprávnění, jenž však vyžaduje, 
abychom takovým stavebním plánům věnovali pozornost. Způsob interpretace, o 
který se zde pokoušíme, chce tomuto obvykle mlčky přijímanému předpokladu dodat 
plnou platnost; chce zjednat stavebnímu stylu, typickému pro skupinu, přiměřené 
postavení; chce jej vřadit do našeho vědomí, přiznat mu hodnotu, která 
předcházela užitečnosti a jež nemůže být zvýšena dílčími funkcemi s významem pro 
zachování.
Ukol výuky se dnes příliš často redukuje na seznámení s organizací zachování. 
Šalvějový květ je pak najednou už jen signálním ústrojím s rafinovaným pákovým 
zařízením, zajišťujícím opylení pomocí hmyzu. Ve skutečnosti je však současně 
variantou jistého velkého vzhledového typu; stavební styl této skupiny i jeho 
naplnění u rozmanitých druhů jsou něčím, co dosud čeká na naši plnou duchovní 
participaci.
Z našich výkladů je možná cítit, že si zde připravujeme půdu pro nové hodnocení 
morfologie.
Řekli jsme leccos o takovém utváření, jaké působí na oko. Nechceme však 
zapomínat ani na akustické projevy vyššího života, k jejichž pochopení byly 
opětovně a s dobrými výsledky používány technické způsoby myšlení. Vždyť co je 
při výkladu více nasnadě, než klást zvukové projevy ptáků do spojitosti s 
námluvami partnerů nebo s obsazováním revírů; co je samozřejmější, než vidět v 
nich prostředek pro kontakty mezi příslušníky druhu, mezi rodiči a dětmi, a 
pokládat je tímto za vysvětlené, za pochopené? Toto vysvětlení má svůj smysl; 
‘smysl‘ však bývá rozmanitý a technické pochopení je jen jedna možnost, jen 
jeden způsob určení smyslu. Kvůli rovnováze se proto musíme pokusit i o odlišné 
výklady.
Vzpomeňme si ještě jednou na píseň pěnice. Znalci nám tvrdí, že po formální, 
hudební stránce je tento plně vrozený juvenilní zpěv pěnice jejím zpěvem 
nejdokonalejším82. Pěnice znovu zpívá také na podzim každého roku, kdy již 
přestala sexuální činnost, puzení k zachování druhu. Různé skupiny zvuků, jimž v 
době hnízdění příslušely zcela určité funkce, se však uplatňují v podobě 
rozšířených a z celku druhového zpěvu vytržených fragmentů. Proto jsou také 
označovány jako jakési ‘zpěvní motivy‘. Zmíněný dokonalý zpěv zazní i o samotě, 
kdy není sledován žádný cíl, sloužící pudu zachování života, v dokonalém klidu, 
nejčastěji ve skrytu houštiny. Toto pění - jak juvenilní píseň tak podzimní zpěv 
– je akustická forma, skrze kterou tato malá bytost vyjadřuje sebe samu ve své 
specifičnosti. Taková tichá píseň mi připadá jako symbol ve sféře sluchu, 
podobně jako utváření barev a forem obstarává symbolické vyjádření živočišného 
nebo rostlinného druhu v říši světla. Předtím jsme řekli, že to, co se zde 
zjevuje, co zde sebe sama vyjadřuje, je zvláštní plazmatické bytí, živoucí 
celek, který má niternost a který skrze svůj zjev promlouvá k našim smyslům. K 
našim smyslům! Slovo jev jistě bez dalšího předpokládá, že je zde pohotově 
někdo, komu se cosi jeví, do jehož prožívání, do jehož prožitkového prostoru 
cosi vstupuje. Ocitáme se zde před základní určeností naší řeči, jež zároveň 
podává svědectví o základní určenosti člověka. Nemůžeme mluvit o světě ani o 
vztahu ke světu, o niternosti ani o jevu, aniž bychom předpokladem výpovědi 
nebyli my sami se svým prožíváním.
I pokud si náš rozum dokáže vykonstruovat, že by z této země mohli zmizet 
všichni lidé, ba všechny vnímající bytosti vůbec – ani za těchto předpokladů 
nebudeme mít při takovém myšlenkovém pokusu k dispozici jiné slovo než 
‘zjevování‘, budeme-li chtít vyjádřit, že zde i po našem zmizení a po vyloučení 
živočichů, schopných vizuálních dojmů, budou útvary, vybavené niterností a 
sebevyjádřením, a že budou mít takovýto účinek na možné smysly.
Ve světle této velké možnosti musíme vidět taktéž ony nesčetné neadresované 
jevy, z nichž jsme vyšli při svých úvahách o hierarchii životních znaků. Stejně 
jako tyto neadresované jevy existují dnes, existovalo obdobné utváření, které by 
náš zrakový smysl byl musel hodnotit jako sebevyjádření, jistě i před vznikem 
očí, schopných vizuálních dojmů. Živé bytosti určitě nikdy nebyly 
‘fyziologickými vaky‘, na něž je občas snižovala ta biologie, která si všímá 
toliko zachování83. V bohatství jevů se promítá bohatství niternosti.
Musíme se učit myslet především na tento primární smysl zjevování, na čisté 
sebevyjádření, a ne na přečetné role, které v záplavě životních her jevová 
stránka přijímá. Nejčastěji přece okamžitě pomýšlíme na úlohy jevové stránky, na 
funkce, jež má při zabezpečení před nepřáteli. I to vše má své místo – musíme 
však na to pohlížet jako jen na složku nějakého mnohem obsáhlejšího, původního 
sebevyjádření. To platí i tehdy, jsou-li za cíl vědeckého zkoumání nějakého 
orgánu záměrně stanoveny zcela určité role ve službách zachování. Ani taková 
práce nesmí být prováděna bez znalosti dalších aspektů otázky smyslu.
Živoucí bytost stojí před námi jako jednota. Nikdo nemůže navzájem plně izolovat 
funkce zachování a sebevyjádření; každé vytržení z celku je umělý zásah; 
jednotlivé rysy je nutno vypreparovat, mají-li ostřeji vyniknout. Jestliže tedy 
zdůrazňujeme význam sebevyjádření jakožto zjevování niternosti, musíme vidět tak 
mocná pouta, jimiž jsou tyto nejvyšší příznaky Života spjaty s nutností 
zachování. Chceme si připomenout, že bohatším vztahem ke světu a význačnějším 
sebevyjádřením naplněný vyšší vnitřní život závisí koneckonců na tom, zda je 
organismus značnou měrou nezávislý na změnách okolních poměrů. Jen takové 
organismy mohou dospět k oné vnitřní samostatnosti, k oné významné svébytnosti, 
jejímž vyjádřením je také formální bohatství zjevu.
Před našimi zraky se rýsuje cesta k této vystupňované samostatnosti, zabírající 
stamilióny let pozemské minulosti. Nejdříve muselo být zajištěno maximálně 
autonomní a stabilní složení tělních tekutin. Chemické směsi a sloučeniny, v 
nichž je tělo zbudováno a jež tvoří životní prostředí, ‘vnitřní milieu‘ orgánů, 
jsou přece na jedné straně díky látkové výměně nutně ve spojení s vnějším 
prostředím; na druhé straně však lze o význačnější samostatnosti organismu 
mluvit teprve tehdy, má-li chemické dění v organismu rovnoměrný průběh, je-li 
zajištěn konstantní obsah soli v tělních tekutinách a regulovaný obsah vody ve 
tkáních.
Je nutné si představit, co vše musí organizace stěhovavé ryby pro tuto izolaci 
nitra vykonat, střídá-li živočich, jako třeba losos, v každoročním rytmu moře a 
sladké vody. Nebo jaká zařízení musí mít uvnitř těla žába či mlok, má-li zaměnit 
život ve vodě v mládí za život na suchu v dospělosti. Srovnávací studium nižších 
živočišných forem nám může zpřístupnit jednotlivá stádia ponenáhlého vzniku 
takové vyšší regulační schopnosti. 
Na této úrovni navazuje potom nový, ještě vyšší stupeň. V mnoha etapách dochází 
nyní k uskutečnění termické samostatnosti; vznikají živočichové s tepelnou 
regulací. Tělesná teplota se stává nezávislou na prostředí; nejdále v tomto 
směru dospěly dvě velké teplokrevné skupiny, savci a ptáci.
Tepelná regulace a teplokrevnost nám nepřipomínají jen vítězství, nýbrž také 
tíživý závazek všeho vyššího života. Vystupňovaný život je oproti nižším úrovním 
vždy a bez výjimky bohatší nejen svým vztahem ke světu a plností jevu, bohatší 
jsou vždy také jeho rizika. Organismus savce nebo ptáka, nucený udržovat 
konstantní vnitřní teplotu 37° respektive 40 až 43°, je tím přece odkázán na 
trvalý přísun potravy. Vyšší tělesná teplota skýtá možnost aktivně přestát 
nepřízeň zimy; zpřístupňuje ptákům nebo kytovcům polární zóny s bohatým životem 
jejich moří – ne nadarmo překládá mnoho ptačích druhů svá hnízdiště do polárních 
oblastí, jejichž moře jsou mimořádně bohatými biologickými zásobárnami. Avšak 
právě tato možnost, možnost obstát i za nejzazších podmínek živočišné existence 
vůbec, sebou přináší osudnou povinnost nepřetržitě zapojovat do výměny látek 
vše, co tělo potřebuje k zachování tělesné teploty. Nikde před námi tento strohý 
požadavek nevystupuje pronikavěji než v životě velkých císařských tučňáků na 
ledových bariérách Antarktidy. 
Zdůrazňuji tuto závislost, tato pouta zachování, aby nemohly vyvstat žádné 
pochybnosti o tom, že při všech našich úvahách o živých bytostech musíme funkci 
látkové výměny cenit velmi vysoko – že to zvláštní měrou platí právě s ohledem 
na vyšší formy života. To musíme mít na paměti, neboť jen tak se lze vyhnout 
nedorozumění, jako by nám v naší hierarchii šlo o příliš nízké hodnocení funkcí, 
spjatých se zachováním života. Ani v nejmenším je nepodceňujeme – tím méně však 
podceňujeme ty, jež jsou dány do služeb sebevyjádření! 
 *
&nbsp;
Je třeba nalézt takový podklad pro posuzování organismu, který by vystihoval 
dosažený stupeň života. Nalezneme jej, budeme-li za vrcholné projevy živé 
bytosti pokládat jednak vztah ke světu prostřednictvím niternosti, jednak k 
takovému spojení příslušející manifestaci této niternosti v jevu, tedy 
sebevyjádření. Všechny možnosti zachování jsou však postaveny do služeb těchto 
vrcholných projevů živé bytosti.
Z takového rozvrhu vyplývá často zdůrazňovaná životní síla nižších organismů, 
která jistě může přispívat k hierarchizaci, v níž je síla nejvyšší hodnotou.
S těmito nejvyššími příznaky organismu jsme obeznámeni ze svého vlastního 
prožívání. Čím dále budeme postupovat od nám blízkých organismů k oněm pro nás 
cizím formám života, jež přece ne nadarmo označujeme za ‘nízké‘, tím obtížnější 
bude dokázat u nich niternost, tím sporadičtější a obsahově chudší budou 
výpovědi o tomto prvním vrcholném příznaku. Přesto je záhodno, abychom i u těch 
nejprimitivnějších organismů ústrojného stupně při svých úvahách reálně počítali 
přinejmenším s existencí takové niternosti. Výzkumu chování, prozatím 
vypracovávajícímu své metody a vyjasňujícímu své cíle, připadne v nadcházejícím 
bádání o niternosti významná úloha.
Důkaz o sebevyjádření lze podat snadněji. I u těch nejjednodušších forem 
ústrojného stupně si můžeme prohlédnout jejich jevové utváření a dosti často 
jsme již upozorňovali, že tyto nápadné útvary překračují čistou nutnost 
zachování. Niternost těchto forem, vzdálených naší organizaci, promlouvá skrze 
jev.
Nedokážeme-li tuto mluvu převést do slov lidského jazyka, není to vůbec důvod 
pro přehlížení jevu samotného. Jestliže budu v cizí zemi přítomen při divadelním 
představení, z něhož nebudu rozumět jedinému slovu, nebudu kvůli tomu tvrdit, že 
se vůbec nic nepředvádí, že nejde o nic víc než o náhodný úkaz.
Zájem o sebevyjádření jakožto výstavbu forem a typů chování, prováděnou 
dědičnými vlohami zárodku, bude vyžadovat, aby byla znovu přezkoumána úloha 
obecné morfologie. Především je zapotřebí prodiskutovat souvislost mezi formou a 
funkcí. Tato diskuse nás vede zpět k otázkám, na něž jsme již jednou narazili, 
když jsme se zabývali problémem technického chápání organických forem.
Myšlenka jednoty formy a funkce byla tak fascinující a tak jedinečným způsobem 
potvrdila centrální postavení celku, že mnozí biologové si učinili z důkazu této 
jednoty přímo klíčový požadavek a z ‘funkcionální morfologie‘ heslo. Ať tento pokus byl a je sebplodnější – má své hranice, vyplývající z pojetí 
funkce. Je-li za funkci nějakého orgánu pokládáno jen působení, jež může být 
zahrnuto do vztahového systému zachování – tedy omezuje-li se funkce jen na 
okruh zachování, zůstanou mnohé struktury živých bytostí nepovšimnuty a proto 
nepřístupné vědeckému pochopení.
Jedním z hlavních cílů našeho nástinu situace v biologii bylo upozornit na to, 
jak velký je počet takto opomíjených forem a typů chování. Je totiž neméně 
podstatné, aby zde bylo vyjasněno, že úkol morfologie sahá mnohem dále než k 
morfologii ‘funkcionální‘ v onom užším smyslu slova funkce. Ne náhodou existuje 
systematická botanika a zoologie, narážející při třídění živých bytostí podle 
vzhledu na nesčetné znaky s ‘pouze‘ taxonomickou, s ‘čistě‘ systematickou 
hodnotou.
Pokud by snad nesnáz byla spatřována v tom, že se takto příliš mnohé uzavírá 
funkcionálnímu výkladu, pak zbývá jediné východisko, totiž rozšířit pojem funkce 
a pokládat to, co jsme zde vyzdvihli jakožto sebevyjádření, za další životní 
funkci. Odtud musí diskuse vyjít. Jsem dalek toho, abych se v této otázce snažil 
rozhodnout již nyní, kdy teprve připravujeme půdu pro nové pojetí organismu. 
Každopádně však musíme mít na zřeteli skutečnost, že vně okrsku funkčně 
srozumitelných forem zbývá pro morfologii široké volné pole a že není – jak se 
kdysi tvrdilo – jen polem toho, co ‘fyziologie ještě nevysvětlila‘. Morfologie 
má brát v úvahu jevy, jež se vymykají z dosavadního rámce, jakým fyziologie 
musela – z dobrých důvodů – zhruba vymezit funkcionální chápání.
Bylo by jistě možné ospravedlnit takové uspořádání životních znaků – a k tomuto 
ospravedlnění chtěl náš nástin přispět – které by oddělovalo skupinu struktur a 
procesů, nutných k zachování organismu, od skupiny dalších, nadřazených 
příznaků; právě tyto poslední zde byly zdůrazňovány: vztah ke světu skrze 
niternost a sebevyjádření v jevu. Navrhuji-li pro ně odlišné postavení, činím 
tak mimo jiné proto, poněvadž pro dříve zmíněnou skupinu, sloužící k zachování, 
je v metodologii biologie vypracován osvědčený pojmový aparát, kdežto ony 
nadřazené znaky překračují možnosti uplatnění tohoto pojmového aparátu a metod a 
při jejich studiu vyvstávají zvláštní otázky, které nás vedou až k samé hranici 
přírodovědeckých úvah.
 *
&nbsp;
Povinnost postoupit na tyto hranice a nahlédnout navíc i do odlišné říše vyplývá 
pro biology již ze skutečnosti, že dnes jejich práce v podobě všemocné 
biotechniky zasahuje do všech oblastí života. Ať již mají prostředky biochemie 
podporovat lékaře v jeho péči o zdraví nebo když se má rozhodovat o rodícím se 
životě, ať už se otázka týká další existence nějaké formy života, která stojí v 
cestě našemu hospodářství, či vřazení cizích živočichů nebo rostlin do daného 
ekologického systému – vždy jde o rozhodování, jehož základním předpokladem je 
určení hierarchie životních hodnot. Že toto určení nabývá pro biologa na významu 
již tehdy, pokouší-li se stanovit, co je na organismu vědecky postižitené, to 
jsem doufám dostatečně ozřejmil během našich exkurzí do jednotlivých problémů 
biologie. Kdo chce rozhodnout, co je vědecky zjistitelné, musí chtít vidět i to, 
pro co se v takto ohraničených závěrech nenajde místo. Pokud je tato okolnost 
přezírána nebo úplně opomíjena, vznikají zjednodušené představy o životě, v 
nichž je organismus redukován na svůj technicky srozumitelný aspekt.
 *
&nbsp;
V poslední době bývá i z pozic samotného technicky orientovaného bádání mnohdy 
důrazně poukazováno na nevyhnutelnost rozšíření našich představ o živých 
bytostech. Kybernetika otevřela průzory do vyšších systémů, které charakterizují 
organismus. Tato nová věda přináší mnohem víc než rafinované modely struktur, na 
nichž jsou založeny komplikované procesy živočišné niternosti. Dospívá až k 
onomu ‘mimotechnickému‘, jež teprve svým působením dalo kybernetickým strojům 
vůbec vzniknout, jež působí ve všem živoucím, jež se však v celé své mohutnosti 
manifestuje teprve ve vyšším životě. 
I ten ‘nejživotnější‘ robot má takový vzhled, jaký mu dala libovůle jeho 
vynálezce, a koná to, co náš duch od svého superslužebníka vyžaduje. Zůstává 
součástí nás samých. Nejskromnější rostlina však vzhledem svých listů, květů a 
plodů dokládá své vlastní bytí, v životě každého motýla jsou housenka, kukla a 
imago formovány v příslušný druhový jev. Skrytí mořští plži, jež spatří nanejvýš 
badatelovo oko, vyjadřují svou jedinečnost formálně a barevně podivuhodným 
utvářením, jeden každý přiměřeně svému druhu. Jejich zjev hovoří řečí, v níž 
jsme snad dokázali vytušit smysl několika slov, a dosvědčuje skrytou moc života, 
jež neslouží pouze sebezáchově. 
<h3> <a name="OBRAZOVÉ_PŘÍLOHY">OBRAZOVÉ PŘÍLOHY</a></h3>
 
<a name="Obr. 1"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccceb460006a" width="336" height="437">
 &nbsp;
 Obr. 1 – Schematické znázornění stavby protoplazmy v symbolické řeči biologů. Na 
obrázku vidíme jeden z raných pokusů o deskripci neviditelných struktur. Dole je 
znázorněna vakuola s tekutým obsahem, uzavřená dvojvrstvou lipoidní lamelou. 
Vpravo je tuková a nahoře jiná lipoidní kapénka. Další vlákna s bočním větvením 
představují obří molekuly bílkovin; tvoří pletivo, v jehož smyčkách je uzavřena 
voda a jiné látky. Symbolické znázorňování mikroskopických struktur se nadále 
intenzívně rozvíjí. (Podle W. J. Schmidta., 1939.) 
 <a name="Obr. 2"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccecd950070" width="367" height="323"> 
&nbsp;
 Obr. 2 – Trepky (Paramaecium) (vlevo) a vířníci jsou při približně stejné 
velikosti vybaveni zcela odlišnými jadernými orgány. S – střevo; J – jádro; VA – 
pulzující vakuola; PO – pohlavní orgán; L – ledviny; M – mozek; U – buněčná 
ústa; O – skořápka.
 
<a name="Obr. 3"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccee94b0079" width="344" height="241">
 &nbsp;
 Obr. 3 – I u některých řas může vyšší rostlinná organizace vznikat a fungovat s 
jediným jaderným ústrojím. Acetabularia (mořská řasa deštníkovitého tvaru, 
vpravo) dokáže s pomocí jediného jádra, umístěného hluboko v základně rostlinky, 
vybudovat architektonicky komplikovanější útvar než hnědá řasa (vlevo), 
sestávající z velkého počtu buněk s jádry. 
 
<a name="Obr. 4"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccefd21007f" width="396" height="291">
 &nbsp;
 Obr. 4 – Různé typy hlenek bývaly pokládány za rostliny, nyní jsou tyto skupiny 
řazeny do blízkosti jednobuněčných živočichů; totéž platí o Acrasiales, jejichž 
dobře prozkoumaný druh Dictyostelium discoideum představuje náš obrázek. Podává 
prostorové a časové schéma pochodů, které vedou od nakupení améb, od jejich 
‘agregace‘ k takzvané putovní formě a v několika hodinách ke ‘kulminaci‘, to je 
k tvorbě plodnic. U těchto ‘sporangií‘ – jméno pochází z doby přiřazování k 
rostlinám – zvlášť markantně vystupuje specifická tvorba forem, jíž nazývám 
‘sebevyjádřením‘. (Podle J. T. Bonnera, 159)
 
<a name="Obr. 5"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccf18690085" width="360" height="425">
 &nbsp;
 Obr. 5 – Na bičíkovcích (Flagellata) lze demonstrovat různé možnosti dělení a 
kombinace elementárních členů makromolekulární organizace. Náš obrázek ukazuje 
tři představitele paraziticky žijících druhů. U druhu Trichomonas (nahoře vlevo) 
tvoří jádro, parabazální ústrojí, axostyl a systém bičíků jedinou jednotku, 
kterou odborníci nazývají karyomastigont; Spirotrichonymphia (vpravo) má sice 
jen jediné jádro, ostatních struktur, tentokrát oddělených od jádra a 
spirálovitě rozložených, je však značný počet. Naproti tomu u Metacoronymphy 
(dole vlevo) se značně rozmnožují úplné karyomastigonty a vytvářejí spirálovitě 
uspořádanou skupinu rovnocenných orgánů. (Podle Greszé-a Traité de Zoologie, T. 
1, 1952.)
 
<a name="Obr. 6"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccf2cdb008b" width="340" height="336">
 &nbsp;
 Obr. 6 – Prastaré kultury v Mezopotámii založily na ideji vzájemného tíhnutí 
všech věcí, na ideji svázanosti našeho života s pochody přírody své předpovídání 
osudů, při němž hrála důležitou roli také struktura jater obětních zvířat. 
Tomuto povolání sloužili také hliněné modely zvířecích jater. Náš obrázek chce 
dokumentovat, že podrobnosti formy vnitřních orgánů mohou dojít povšimnutí jen 
za takovýchto zcela výjimečných předpokladů. (1900 před Kr., British Museum, 
Londýn.)
 
<a name="Obr. 7"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccf40e00091" width="370" height="165">
 &nbsp;
 Obr. 7 – Ve většině případů jsou výrazové orgány výtvorem povrchových ploch. Ale 
ani podíl struktur nitra na navenek opticky působících útvarech není 
zanedbatelný. Stejně jako u některých dalších ptačích druhů se na celkovém zjevu 
samečků fregatek (Fregata aguila) podílejí vzdušné vaky, které patří do systému 
dýchacích cest a jejichž nadýmáním a vyprazdňováním se tak spontánně projevují 
změny naladění.
 
<a name="Obr. 8"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccf59990097" width="424" height="193">
 &nbsp;
 Obr. 8 – Perleťovec (Argynnis lathonia) vpravo svrchní strana, vlevo spodní 
strana, na obrázku rozložený (preparovaný, nikoliv v přirozené poloze). Dole 
odpočívající motýl, jehož ornamentální sestava ukazuje jen stříbřité skvrny 
spodní strany (Oudemansův fenomén.) 
 
<a name="Obr. 9"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccf6ec6009d" width="174" height="171">
 &nbsp;
 Obr. 9 – Zatímco u mnoha jiných denních motýlů se křídla v klidové poloze 
překrývají, babočka bílé c (Polygonia c-album) svá přední a zadní křídla 
navzájem co nejvíce odděluje, čímž vzniká jiná varianta Oudemansova fenoménu.
 
<a name="Obr. 10"></a>
 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccf9c2000a3" width="348" height="310">
 &nbsp;
 Obr. 10 – Ornamenty hadu z rodu Pythonů. horní řada: Vývoj ornamentu na trupu pythona (Python molurus) od vylíhnutí (vlevo) až k dospělému jedinci. Spodní řada: Varianty ornamentů u druhu Python reticulatus; podle okolností se 
vyskytují individuálně rozdílné ornamenty na přední, střední a zadní části 
živočicha. (Podle Marianne v. Harnackové.) 
 
<a name="Obr. 11"></a>
 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccfb3de00a9" width="360" height="154">
 &nbsp;
 Obr. 11 – hadí ornamenty u různých druhů užovek rodu Elaphe; na některých vidíme 
‘klouzavé zrcadlení‘, to je posun původně paralelních částí vzoru ve směru 
podélné osy. (Podle Marianne v. Harnackové.)
 
<a name="Obr. 12"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccfcbbb00af" width="274" height="226">
 &nbsp;
 Obr. 12 – Zbarvení užovek rodu Sibynophis, jehož druhy mají ve Starém světě 
kresby ‘obvyklého‘ typu (tři ornamenty nahoře vlevo), zatímco americké formy 
(často popisované jako zvláštní rod Scaphiodonthophis) se honosí hávem korálovců 
(pátý ornament zleva: Scaphiodonthophis annulatus, Mexiko). Spodní řada a kresba 
vpravo dobře ukazují, že u jednotlivých amerických forem se oba typy ornamentů 
vyskytují u téhož individua, přičemž vystupují oblasti interference. Několik 
variant je zde vyobrazeno. Střídání ornamentů možná svědčí o zbarvení mláďat, 
typickém pro skupinu užovek; háv jedovatých korálovců rodu Micrurus postrádá 
zvláštní juvenilní fáze. (Podle Marianne v. Harnackové.)
 
<a name="Obr. 13"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccfe23100b5" width="187" height="266">
 &nbsp;
 Obr. 13 – Vývoj ornamentu u korálovců rodu Micrurus. Naše schéma ukazuje možný 
přechod od původní kresby sestávající ze dvou dorzálních řad černých bodů na 
červeném podkladě, k systému příčných pásků, které se nakonec do té míry 
rozšíří, že se čerň stane podkladovou barvou pro červené páskování: ornamentální 
zvrat. V našem schématu jsou vyobrazeny – na rozdíl od ostatních hadích 
ornamentů na <a href="#Obr. 14">Obr. 14</a> – v pohledu z boku.) (Podle Marianne v. Harnackové.)
 
<a name="Obr. 14"><;;/a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dcccff81b00bb" width="297" height="232">
 &nbsp;
 Obr. 14 - Vývoj ornamentu ve skupině Ibiboca rodu Micrurus: černé příčně pásky, 
jejichž ozdobu jsme viděli na <a href="#Obr. 13">Obr. 13</a>, jsou žlutě obroubeny, z červených polí se 
naopak formuje černé lemování. V následující přeměně se rozšíří žlutá pole, 
každé druhé z původních červených polí ztratí svou barvu; ve zbylých velice 
úzkých červených pruzích se ustaví nový systém linií. (Podle Marianne v. 
Harnackové.)
;; 
<a name="Obr. 15"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd00e8100c1" width="352" height="144">
 &nbsp;
 Obr. 15 – Mandarinská kachna (Aix galericulata), s hávem obou pohlaví nápadně 
rozdílným, je častým námětem východoasijských malířů. Nápadně vztyčené, oranžově 
zbarvené ozdobné péro odpovídá třinácté letce kachního křídla, na nichž první až 
dvanácté péro tvoří u divoké kachny třpytivé zrcadélko.
 
<a name="Obr. 16"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd023af00c7" width="252" height="224">
 &nbsp;
 Obr. 16 – Celá skupina loketních letek, péra čísla 13 až 16 (viz obrázek 
embryonálního křídla nahoře), má schopnost vytvářet útvary podohné ozdobnému 
péru; péru číslo 12 tato potence chybí. Přesto 14. až 16. péro při svém 
formování zakrňují; jedině z třináctého se vytváří ozdobné péro. (Podle Anity 
Brinckmannové, 1959.)
 
<a name="Obr. 17"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd049b500cd" width="232" height="122">
 &nbsp;
 Obr. 17 – Tvárné schopnosti, jejichž výskdkem je ozdobné péro mandarinských 
kachen, se plně rozvíjejí až po několika letech života. První juvenilní péra 
samečků ještě zůstávají v zakřivení stvolu, v prohnutí větví i rozlohou 
třpytivého lemu pozadu za definitivními formami (Podle Anity Brinckmannové, 
1959.)
 
<a name="Obr. 18"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd05ffc00d3" width="356" height="213">
 &nbsp;
 Obr. 18 – Listy stračky polní (Delphinum) ve sledu od země ke květenství (zleva 
doprava). Jednoduchý vzhled malých spodních listů postupně vystřídá plně 
rozvinutá forma, klimaxový vzhled, u vyšších listů pak opět nastává přechod k 
jednodušším formám. Celek je temporálním útvarem, jehož prvky svou formální 
kvalitou zviditelňují zvláštní stavy rostliny v průběhu tvorby zárodečných 
oblastí. (Podle O. Schlüeppa.)
 
<a name="Obr. 19"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd0739400d9" width="259" height="470">
 &nbsp;
 Obr. 19 – Schéma uspořádání per v pavím vějíři. 1-14: podélné řady; 15. řada 
tvoří střední linii M. Řady 1-5 tvoří spodní lem; uspořádání jejich per vidíme 
na spodním náčrtu. Kroužky označují péra s oky, půlměsíce okrajová péra; péra s 
třásněmi jsou vyznačena černě. (Podle Esther Sagerové.)
 
<a name="Obr. 20"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd0879900df" width="214" height="561">
 &nbsp;
 Obr. 20 – Formální obměny typického péra s okem (dole) od útvarů s vytvářejícím 
se lomeným horním okrajem až k nejdelším půlměsícovým pérům na periferii. (Podle Esther Sagerové.)
 
<a name="Obr. 21"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd099ba00e5" width="352" height="355">
 &nbsp;
 Obr. 21 – Ve spodním horizontálním pásu pavího vějíře se péra s oky silně 
asymetricky přeměňují a formují jasně zelený, třpytivý třásňový lem. (Podle Esther Sagerové.)
 
<a name="Obr. 22"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd0aee800eb" width="356" height="482">
 &nbsp;
 Obr. 22 – Péra se zlatými šupinami tvoří v centru pavího vějíře pole, které je 
pozadím pro modrý krk. Tato malá péra přecházejí na periférii v péra s oky. 
(Pudte Esther Sagerové.)
 
<a name="Obr. 23"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd0c26000f1" width="352" height="356">
 &nbsp;
 Obr. 23 – Paví vějíř v nezvyklém pohledu zezadu. V rituálu pavího tokání není 
předvádění této strany méně důležité než zářivá nádhera čelní expozice. (Podle 
snímku R. Haefelfingera.)
 
<a name="Obr. 24"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd0d87800f7" width="424" height="171">
 &nbsp;
 Obr. 24 – Změny ve vzhledu plžů. a) Praplž s plnou symetrií (pět párů žaber odpovídá poměrům u nedávno objeveného 
hlubinného pacifického rodu Neopilina). b) Žábry jsou redukovány na jeden pár, útrobní vak je pootočen o 180 stupňů 
(torze), čímž se překřížily dlouhé nervové dráhy; úroveň archaických forem 
předožábrých (Prosobranchia). c) Redukce na jedny jediné žábry, odpovídající jediné srdeční předsíni. Uroveň 
vyšších forem předožábrých, od nichž pochází další vývojový typ. d) Asymetrie žaber a srdeční předsíň zůstává zachována, torze však mizí 
(spirálovité vinutí skořápky je něco jiného než torze.) úroveň nejstarších forem 
zadožábrých (Opisthobranchia). R – řit, S – srdeční komora, Z – žábry, NE – 
nervový systém, P – srdeční předsíň.
 
<a name="Obr. 25"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd0f2c700fd" width="254" height="147">
 &nbsp;
 Obr. 25 – Vývoj forem ve skupině Opisthobranchií: U archaických forem je 
skořápka ještě patrná (Haminea, vlevo), u pozdějších forem se ztrácí, hřbetní 
štít (notum) vystupuje ostřeji, žábry však ještě zůstávají asymetrické 
(Pleurobranchea, uprostřed); posléze jsou i tyto žábry nahrazeny plně 
symetrickým novotvarem (druhy rodu Dorus, vpravo).
 
<a name="Obr. 26"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd108df0106" width="344" height="242">
 &nbsp;
 Obr. 26 – Vývoj nervového systému Opisthobranchií. Nalevo volně rozptýlené 
uzliny archaických forem; napravo soustředěná skupina uzlin, jaká se u 
vyvíjejících se typů koncentruje nad jícnem. R – řiť, CE – cerebrální uzlina, Z 
– žábry, PA – parietální uzlina, PE – pedální uzlina, PL – pleurální uzlina, VI 
– viscerální uzlina. 
 
<a name="Obr. 27"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd11cd4010c" width="307" height="321">
 &nbsp;
 Obr. 27 – Polycera qvadrilineata a Glossodaris tricolor, dva zástupci po všech 
světových mořích rozšířené skupiny, v níž se ve velkém bohatství ornamentů 
obměňuje vždy jediné barevné téma. Tento druh Polycer je oranžově černý, kdežto 
Glossodoris jsou sytě ultramarinově modré s bílými středními a žlutými 
okrajovými proužky.
 
<a name="Obr. 28"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd136380112" width="374" height="384">
 &nbsp;
 Obr. 28 – Dva druhy ze skupiny Aeolidií, patřící mezi nejextrémnější formy 
Opisthobranchií, jejichž hřbetní přívěsky jsou opatřeny žahavými orgány. Nalevo 
<a href="javascript:display('images/facelina_rubrovittata.jpg')">Facelina rubrovittata</a>, s rumělkově červenými hřbetními proužky, napravo 
Trinchesia coerulea; se svou sytou modří, zlatou žlutí a černí patří její 
přívěsky k nejkrásnějším barevným divům moří.
 
<a name="Obr. 29"></a>
 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd14f8d0118" width="375" height="546">
 &nbsp;
 Obr. 29 – Pomec císařský (Pomacanthus imperator), obývající útesy indického 
oceánu a jižního Pacifiku, má v mládí na purpurovém nebo modrém podkladu 
ornament ze širokých bílých a úzkých modrých proužků. Bílá kresba později 
zaniká, modrá se však přeměňuje v horizontální pruhování.
 
<a name="Obr. 30"></a> 
<img border="0" src="http://apeia.eu/seed/download/S402880e40dccba59010dccd16315011e" width="360" height="380">
 &nbsp;
 Obr. 30 – Zkoumání peří na hlavě afrického zorava pavího (</raw>[[Image:402880e40dccba59010dccd1838d0124|popup|Balearica pavonina]]<raw>) 
nám dává představu o počtu dědičných faktorů, které musí být v zárodku tohoto 
ptačího druhu předem k dispozici, aby sloužili výhradně ‘jevu‘. Jsou zde 
zvláštní faktory, pořádající makromolekulární struktury v bílém okrsku na hlavě 
tak, aby se dokonalým rozptylem světla všech vlnových délek získala bílá barva 
(běloba není pigment nýbrž strukturální barva). Na druhé straně musí být v 
hlavovém okrsku s melaninem (černá) specifickou stavbou perních paprsků zajištěn 
sametový efekt, který černi dodává její sytost. Konečně ‘chochol‘ je útvarem, 
závislým především na opěrných strukturách. Tato stabilita je zajištěna 
spirálovým stočením každého jednotlivého péra. K tomu všemu se přidružuje účinek 
krevního hemoglobinu, zbarvujícího krční laloky do červena. Zvláštní faktory 
řídí délku per v různě zbarvených okrscích. Funkcí těchto hlavových per je 
výlučně ‘zjevování‘, ‘sebevyjádření‘ druhové plazmatické jedinečnosti, nikoliv 
létání či tepelná regulace.
<h3> <a name="POZNÁMKY">POZNÁMKY</a></h3>
<h3> I. CESTA DO NEVIDITELNÉHO SVĚTA</h3>
<ol>
	<li><a name="1"></a>Kuhn, W.: Die Gestalt gro&#946;er Moleküle als Beispiel für das Wesen spezieller 
und allgemeiner Forschung. (Tvar makromolekul jako příklad k osvětlení podstaty 
zvláštního a obecného výzkumu.) Basler Universitätsreden, Heft 36, 1955. Schmidt, W. J.: Der molekulare Bau der Zelle. (Molekulární stavba buňky.) Nova 
Acta Leopoldina, Bd. 7, Nr. 45, 1939. Staudinger, H.: Makromolekulare Chemie und Biologie. (Makromolekulární chemie a 
biologie.) Basel, 1947.</li>
	<li><a name="2"></a>Frey-Wyssling, A.: Elektronen-Mikroskopie. Vierteljahresschr. Naturforschd. 
Ges. Zürich, Jg. 95, Beih. Nr. 4, 1951. Pantin, O. F. A.: Living Machinery and the Electron Microscope. (Živý systém a 
elektronový mikroskop.) Brit. Assoc. The Advancement of Science, Nr. 60, March 
1959.</li>
	<li><a name="3"></a>Mieschner, J. F.: Die histochemischen und physiologischen Arbeiten. 
(Histochemické a fyziologické studie.) Leipzig, 1897. Joh. Friedr. Miescher 
(1844-95) pracoval jako fyziolog na univerzitě v Basileji a je spoluzakladatelem 
chemie buňky.</li>
	<li><a name="4"></a>Wieser, W.: Gewebe des Lebens. Bremen, 1959.</li>
	<li><a name="5"></a>Clark, F. a Synge, R. L. M. (edit.): The Origin of Life on the Earth. (O 
původu života na Zemi.) Intern. Union of Biochem. Sympos. Series, Vol. 1, 
London, 1959.</li>
	<li><a name="6"></a>Darlington, C. D.: Evolution of Genetic Systems. (Vývoj genetických systémů.) 
Edinburgh/London, 1958. Dobzhansky, Th.: Die Entwicklung zum Menschen. (Vývoj k člověku.), 
Hamburg/Berlin, 1955.</li>
	<li><a name="7"></a>Wieser W.: Organismen, Strukturen, Maschinen. (Organismy, struktury, 
stroje.), Frankfurt/M., 1959.</li>
</ol>
<h3> II. CELEK A JEHO ČÁST </h3>
<ol>
	<li value="8"><a name="8"></a>Moser, F.: Siphonophora. Handbuch der Zoologie. 1. Bd., 2. Teil, 1923-1925.</li>
	<li><a name="9"></a>Berrill, N.Y.: Growth, Development and Pattern. (Růst, vývoj a ornament.) San 
Francisco a London, 1961. Bonner, J.T.: The Cellular Slime Molds. (Celulární hlenky.) Princeton, 1950 
(pojednává predevším o Acrasiales). Pavillard, J.: Ordre des Acrasiés. (Řád Acrasiales.) Traité de Zoologie, T.I., 
Fasc. II, 1953. Pavillard, J.: Ordre des Mycétozoaires. (Řád Mycetozoí.) Trait de Zoologie, 
T.I., Fasc. II, 1953.</li>
	<li><a name="10"></a>Heinenhain, M.: Plasma und Zelle. (Plazma a buňka.) Jena, 1902, 1910.</li>
	<li><a name="11"></a>Reith, F.: Die Entwicklung des Musca – Eies nach Ausschaltung verschiedener 
Eibereiche. (Vývin mušího vajíčka po vyřazení jeho různých oblastí.) Zeitschr. 
f. wissensch. Zoologie, Bd. 126, H. 2/3, 1925.</li>
	<li><a name="12"></a>Lillie, F. R.: Differenciation without eleavage in the egg of the Annelid 
Chartopterus. (Diferenciace ve vajíčku kroužkovitého červa Chartopterus při 
zablokovaném rýhování.) Arch. f. Entw. Mech., Bd. 14, 1906.</li>
	<li><a name="13"></a>Spemann, B: Experimentelle Beitrage zu einer Theorie der Entwicklung 
(Experimentální příspěvky k teorii vývinu.) Berlin, 1936.</li>
	<li><a name="14"></a>Duboscq, O. a Grassé, P.: L‘appareil parabasal des Flagellés. (Parabazální 
ústrojí bičíkovců.) Archives de Zoologie expérimentale et génerale, T. 75, Fasc. 
3, 1933. Grassé, P. P.: Ordre des Trichomonadines. Traité de Zoologie, T.I., Fasc. I, 
1952. Grassé, P. P.: Ordre des Trichonymphines ibid. Grassé, P. P.: Ordre des Spirotrichonymphines ibid.</li>
	<li><a name="15"></a>Seidel, F., Bock, E. a Krause, G.: Die Organisation des Insekteneies 
(Organizace vajíček hmyzu.) Die Naturwissenschaften, Bd. 128, 1940. Seidel, F.: Untersuchungen uber das Bildungsprinzip der Keianlage im Ei der 
Libelle Platycnemis pennipes I.- V. (Roux Archiv f. Entwicklungsmechanik, 119, 
Bd., 1929. (Studium principu vytváření zárodečných oblastí ve vajíčku vážky 
Platycnemis pennipes I. - V.)</li>
	<li><a name="16"></a>Duboscq, O.: Discours de M. O. Duboscq, Président d‘Honneur. Bull. de la 
Société zoologique de France, T. LXIV, 1939.</li>
	<li><a name="17"></a>Hartmann, M.: Die Sexualität. Jena, 1943. </li>
</ol>
<h3> 
 III. NITERNOST</h3>
<ol>
	<li value="18"><a name="18"></a>Daumer, K.: Blumenfarben, wie sie die Bienen sehen. (Barvy květin, jakje 
vidí čely.) Zeitschr. f. vergl. Psychologie, Bd. 41, 1958. V. Frisch, K.: Aus dem Leben der Bienen. (Ze života včel.) Verstandliche 
Wissenschaft, Bd. 1, Berlin, 1953, 5. Auflage. V. Frisch, K: Uber den Farbensinn der Insekten. (O barevném smyslu hmyzu.) V: 
Mechanisms of Colour Discrimination. London, 1960.</li>
	<li><a name="19"></a>Kramer, G.: Die Sonnenorientierung der Vogel. (Orientace ptáků podle 
slunce.) Verhandlg. Deutsch. Zool. Ges., Freiburg, 1952.</li>
	<li><a name="20"></a>Sauer, F.: Die Sternorientierung nachtlich ziehender Grasmukken. (Orientace 
podle hvězd u pěnic v noci táhnoucích.) Zeitschr. f. Tierpsychologie, Bd. 14, 
1957. Sauer F. u. E.: Nachtliche Zugorientatierung europäischer Vogel in 
Sudwestafrika. (Orientace evropských ptáků při nočních tazích v jihozápadní 
Africe.) Die Vogelwartw, Bd. 20, H. 1, 1959. Merkel, F.W. a Fromme, HG.: Untersuchungen über das Orientierungsvermogen 
nachtlich ziehender Rotkehlchen (Erithacus rubecula). (Studie o orientačních 
schopnostech v noci táhnoucích červenek.) Die Naturwissenschaften, H. 0, 54, 
Jg., 1958.</li>
	<li><a name="21"></a>Papi, F.: Experiments on the Sense of Time in Talitrus saltator (Montagu) 
(Crustacea amphipoda). (Experimentální zkoumání smyslu pro čas u Talitrus 
saltator ...) Experimentia, Vol. XI/5, 1955.</li>
	<li><a name="22"></a>Griffin, D.R.: More about Bat-‘Radar‘. (Ještě něco o ‘radaru‘ netopýrů.) 
Scient. Amer., July 1958. Kulzer, E.: Untersuchungen uber die Biologie von Flughunden der Gattung 
Rousettus Gray. (Studie o biologii kalonů jedlých rodu Rousettus Gray.) Z. 
Morph. u. Oekol. d. Tiere, Bd. 47, 1958. Kulzer, E.: Flughunde erzeugen Orientierungslaute durch Zungenschlag. (Kaloň 
jedlý tvoří orientační hlásky kmitáním jazyka.) Die Naturwissenschaften, H. 5, 
43 .Jg., 1956. Möhres, F. R.: Die Ultraschall – Orientierung der Fledermäuse. (Ultrazvuková 
orientace netopýrů.) Die Naturwissenschaften, H. 12, 39. Jg., 1952.</li>
	<li><a name="23"></a>Möhres, F. R.: Elektrische Entladungen im Dienste der Revierabgrenzun bei 
Fischen. (Elektrické výboje, sloužící rybám při vyznačování revírů.) Die 
Naturwisschenschaften, Bd. 44, 1957. Lissmann, H. W. a Machin, K. E.: Location in Gymnarchus niloticus and similar 
Fish. (Předmětná orientace a její mechanismu u druhu Gymnarchus niloticus a 
podobných ryb.) Journal of Experimental biology, Vol. 35, 1958. Lissmann, H. W.: On the Function and Evolution of Electric Organs in Fish. 
(Vývoj elektrických orgánů u ryb a jejich funkce.) Journ. Experim. Biology, Vol. 
35, 1958.</li>
	<li><a name="24"></a>Koehler, O.: Vom unbenannten Denken. (O nepojmenovaném myšlení.) Verhandlg. 
Deutsch. Zool. Ges., Freiburg, 1952.</li>
	<li><a name="25"></a>von Uexkůll, Jakob: Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. 
(Pojednání o prostředí živočichů a člověka.) Bedeutungslehre, Hamburg, 1956.</li>
	<li><a name="26"></a>Buytendijk, F. J. J.: Mensch und Tier. (Clověk a živočich.) Hamburg, 1958. Lorenz, K.: Der Kumpen in der Umwelt des Vogels. (Partner ve světě ptáka.) 
Journal f. Ornitologie 83, 1935. Tinbergen, N.: Curious Naturalists. (Zvědaví přírodovědci.) London 1958. Tinbergen, N.: The study of instinct. (Nauka o instinktu.) Oxford 1951. Německé 
vydání: lnstinktlehre, Berlin 1952.</li>
	<li><a name="27"></a>Sauer, F.: Die Entwicklung der Lautau&#946;erungen vom Ei ab schalldicht 
gehaltener Dorngrasmücken. (Vývoj zvukových projevů u pěnic podkrovních, od 
vajíčka držených ve zvukové izolaci.) Zeitschr. f. Tierpsych., Bd. 11, 1954. Thorpe, W. H.: The Learning of Song Patterns by Birds, with special Reference to 
the Song of the Chaffinch Fringilla coelebs. (Osvojování zpěvní melodie u ptáků, 
se zvláštním zřetelem ke zpěvu pěnkavy Fringilla coelebs.) Ibis, Vol. 100, 1958.</li>
	<li><a name="28"></a>Wieser, W.: Organismen, Strukturen, Maschinen. (Organismy, struktury, 
stroje.) Frankfurt/M., 1959.</li>
	<li><a name="29"></a>Roux, W.: Das Wesen des Lebens. Allgemeine Biologie. (Podstat života. Obecná 
biologie.) V: Kultur der gegenwart. Leipzig 1915. Wilh. Roux (1850 - 1924) jeden 
ze zakladatelů moderního experimentálního zkoumání vývoje. - 1894 vydal 1. 
svazek svého ‘Archivu vývojové mechaniky‘ (Archiv für Entwicklungsmechanik).</li>
	<li><a name="30"></a>Fox, D. L.: Animal Biochromes and Structural Colours. (Biochromatické a 
strukturální barvy u živočichů.) Cambridge, 1953. Fox, M. H.; Vevers, G.: The Nature of Anima! Colours. (Povaha živočišných 
barviv.) London. 1960. </li>
</ol>
<h3> IV. PŘÍRODNÍ ÚTVAR A TECHNICKÁ FORMA</h3>
<ol>
	<li value="31"><a name="31"></a>Darwin, Ch.: A Monograph Of the Cirripedia. 2 svazky, London, 1851, 1854. Důkladné systematické práce z různých oborů zajistily Darwinovi autoritu, jež 
byla pro pronikavý úspěch jeho hlavního díla závažným faktorem. Názorným 
příkladem této intenzívní práce je monografie o skupině raků zvijonožců neboli 
Cirripedií. Proslulý anglický biolog TH. M. Huxley napsal dlouho poté Darwinovu 
synovi: ‘Podle mého mínění neučinil Váš důvtipný otec nikdy nic moudřejšího, než 
když vynaložil léta trpělivé námahy na knihu o Cirripediích. Podobně jako my 
ostatní neprošel žádnou vědeckou průpravou v biologii; že pokládal za nutné si 
sám uložit taková učednická léta a že nelitoval námahy, na ně vynaložené, to mně 
vždy imponovalo jako pozoruhodný doklad jeho vědecké svědomitosti a jeho 
odvahy.‘ </li>
	<li><a name="32"></a>Sullivan, L.: (1856 - 1924), americký architekt. Roth, A.: Zeitgemässe Architekturbetrachtungen. (Aktuální úvahy o architektuře.) 
Das Werk, H. 10, 1947.</li>
	<li><a name="33"></a>Metzger, W.: Gesetze des Sehens. (Zákony vidění.) Senckenberg – Buch 33. 
Frankfurt, 1953. </li>
	<li><a name="34"></a>Wölffin, H.: Die Kunst der Renaissance. Italien und das deutsche Formgefühl. 
(Umění renezance. Itálie a německý cit pro formu.) München, 1931. Wölffin, H.: Gedanken zur Kunstgeschichte. (Úvahy o dějinách umění.) Basel, 
1940. Heinrich Wölffin (1864 - 1945), historik umění (Basilej, Berlin, Mnichov, 
Curych).</li>
	<li><a name="35"></a>Kirchhoff, R.: Uber Physiognomie und Pathognomik. Jahrbuch für Psychologie 
und Psychotherapie, 5. Jg. H. 3/4, 1957. Kirchhoff, R.: Allgemeine Ausdrucklehre. (Obecná nauka o výrazu.) Göttingen, 
1957. Freudenberg, G.: Zum philosophischen Begriff der Funktion. (K filosofickému 
pojmu funkce.) V: Beiträge zur Philosophie und Wisschenschaft. München, 1960. 
	</li>
</ol>
<h3>
 V. HIERARCHIE</h3>
<ol>
	<li value="36"><a name="36"></a>Wölfflin, H.: Die Kunst der Renaissance. Italien und das deutsche 
Formgefühl. (Umění renezance. Itálie a německý cit pro formu.) München, 1931, 
str. 111.</li>
	<li><a name="37"></a>Dubois, E.: Sur le rapport du poids de l‘ecéphale avec la grandeur du corps 
chez les Mammiferes. (O vztahu mezi vahou těla a velikostí mozku u savců.) Bull. 
Soc. Anthrop. Paris, 4, Sér., Vol. 8, 1897. Lapicque, L.: Lempoids de l‘ecéphale dans différents groupes d‘oiseaux. (Váha 
mozku u různých skupin ptáků.) Bull. Mus. Hist. Nat., Paris, Vol. 15, 1909. Edinger, T.: Die Paläoneurologie am Beginn einer neuen Phase. (Paleoneurologie 
na prahu nové etapy.) Experientia, Vol. V1/7, 1950.</li>
	<li><a name="38"></a>Wirz, K.. Zur quantitativen Bestimmung der Rangordnung bei Säugetieren. 
(Kvantitativní určování stupně hierarchie u savců.) Acta anatomnica, Vol. IX, 
1950. Wirz, K.: Ontogenese und Cerebralisation bei Eutheria. Acta Anatomica, Vol. XX, 
1954. Rensch, B.: The Relation between the Evolution of Central Nervous Functions and 
the Body size of Animals. (Vztah mezi evolucí centrálního nervového systému a 
tělesnými rozměry živočichů.) V: Huxley, Hardy, Ford: Evolution as a Process. 
London, 1954.</li>
	<li><a name="39"></a>Portmann, A.: Etudes sur le cérébralisation chez les oiseaux. (Studie o 
cerebralizaci u ptáků.) I. Introduction. (Uvod.) Alauda, XIV, 1946. II. Les indices intra-cérébraux. (Intracerebrální indexy.) Alauda, XV-l, 1947. III. Cérébralisation et mode ontogénétique. (Cerebralizace a způsob ontogeneze.) 
Alauda, XV-2, 1947. Portmann, A.: Die allgemeine biologische Bedeutung der Cerebralisations-Studien. 
(Studium cerebralizace a jeho všeobecný význam pro biologii.) Bull. der Schweiz. 
Akad. der Med. Wissensch., Vol. 8, 1952. Portmann, A.: Cerebralisation und Ontogenese. Mediz. Grundlagenforschung, Bd. 
IV, 1962. Stingelin, W.: Vergleichend-morphologische Untersuchungen am Vorderhirn der 
Vogel auf cytologischer und cytoarchitektonischer Grundlage. (Přední mozek 
ptáků: na cytologickém a cytoarchitektonickém podkladě prováděné zkoumání ze 
srovnávací morfologie.) Basel, 1958.</li>
	<li><a name="40"></a>Ratzendorfer, C.: Volumetric Indices for the parts of the Insects Brain. A 
comparative Study in Cerebralization of Insects. (Objemové indexy jednotlivých 
částí mozku u hmyzu. Studie o stupni cerebralizace u hmyzu.) Journal of the New 
York Entomological Society, Vol. IX, 1952. Wirz, K.: Etude Biométrique du systéme Nerveux des Cephalopodes (Biometrické 
studie o nervovém systému chobotnic.) Bulletin Biologique de la France et de la 
Belgique, T. XCIII, 1959.</li>
</ol>
<h3> VI. JEV</h3>
 1. Sebevyjádření živých bytostí
<ol>
	<li value="41"><a name="41"></a>Téma tohoto oddílu jsem rozvedl v několika spisech: Portmann, A.: Um ein neues Bild vom Organismus. (O novou představu o organismu.) 
V; Offener Horizont. Festschr. f. Karl Jaspers, München, 1953. Portmann, A.: Die Erscheinung der lebendigen Gestalten im Lichtfelde. (Optické 
jevy ve vzhledu živých bytostí.) V: Wesen und Wirklichkeit des Menschen. 
Festschr. f. Helmuth Plessner. Göttingen, 1957. Portmann, A.: Unterwegs zu einem neuen Bild vom Organismus. (Na cestě k nové 
představě o organismu.) V: Die Welt in neuer Sicht. München, 1957. Portmann, A.: Transparente und opale Gestaltung. (Transparentní a neprůsvitné 
utváření.) V: Rencontre. Festschrift fůr F. J. J. Buytendijk, Utrecht – 
Antverpen, 1957.</li>
	<li><a name="42"></a>Portmann, A.: Die Tiergestalt. (Vzhled živočicha.) Basel, 2. Auflage, 1960. 
Toto dílo je nejpodrobnější z mých prací o problému vzhledu.</li>
	<li><a name="43"></a>Portmann, A.: Goethes Naturforschung. (Goethe jako přírodovědec.) Neue 
Schweizer Rundschau, H. 7, 1953. </li></ol>2. Výklad ornamentu na kůži živočichů 
	
<ol>
	<li value="44"><a name="44"></a>Oudemans, J. Th.: Etude sur la position du repos chez les Lépidoptéres. 
(Studie o klidové poloze lepidopter.) Verh. Kon.kad. Wetensch., II. Sect., Bd. 
10, 1903.</li>
	<li><a name="45"></a>Portmann, A.: Tarnung im Tierreich. (Maskování v živočišné říši.) V: 
Verständl. Wissenschr., Bd. 61, Göttingen/Berlin, 1956.</li>
	<li><a name="46"></a>Schwanwitsch, B. N.: Evolution of the Wing-Pattern in Palearctic Satyridae. 
(Vývoj křídelních ornamentů u P. S.) Zeitschr. Morph. u. Oek. d. Tiere, Bd. 21, 
1931.</li>
	<li><a name="47"></a>Brunner, von Wattenwyl, C.: Betrachtungen über die Farbenpracht der 
Insekten. (Úvahy o barevné nádheře hmyzu.) Leipzig, 1897. Süffert, F.: Phänomene visueller Anpassung. (Jevy optické adaptace.) Zeitschr. 
Morph. u. Oek. d. Tiere, Bd. 26, 1932.</li>
	<li><a name="48"></a>Goodwin, T. W.: Carotenoids and reproduction. (Karotenoidy reprodukce.) Biol. Review, 25, 1950. Goodwin, T. W.; Carotenoids in Fish. (Karotenoidy u ryb.) Biochem. Soc. 
Symposia, 6, 1951. Steven, D. M.: Studies on Animal Carotenoids. II. Carotenoids
	 in the Reproductive Cycle of the Brown Trout. (Studie o živočišnýc 
karotenoidech. II. Karotenoidy v reprodukčním cyklu pstruhů.) Journ. exp. 
Biology, 26, 1949.</li>
	<li><a name="49"></a>Doflein, F.; Lebensgewohnheiten und Anpassungen bei dekapoden Krebsen. 
(Životní návyky a schopnost přizpůsobení u desetinohých korýšů.) Festchr. f. R. 
Hertwig, Bd. 3, Jena, 1910.</li>
	<li><a name="50"></a>Wigglesworth, V. B.. Insect Physiology. (Fyziologie hmyzu.) Methuen‘s 
Monographs. London, 1934.</li>
	<li><a name="51"></a>Haecker, V.: Entwicklungsgeschichtliche Eigenschaftsanalyse (Phänogenetik.) 
Jena, 1918. Haecker, V.: Aufgaben und Ergebnisse der Phänogenetik. (Úkol a výsledky 
fenogenetiky.) Bibliographia Genetica, I, 1925. Lebedinsky, N. G.: Darwins Theorie der geschlechtlichen Zuchtwahl im Lichte der 
heutigen Forschung. (Darwinova teorie přirozené pohlavní volby ve světle 
dnešního bádání.) Bibliographia Genetica, IX, 1932.</li>
	<li><a name="52"></a>v. Frisch, K.: Über Zeichnungsmuster auf Schmetterlingsllügeln. (O kresbách 
na křídlech motýlů.) Sitzungsber. Bayerische Akad. d. Wissenschaften, 
Mathem.-naturw. Kl., 1958. </li></ol>3. Kresby hadů<ol>
	<li value="53"><a name="53"></a>Zenneck, J.: Die Anlage der Zeichnung und deren physiologische Ursachen bei 
Ringelnatterembryonen. (Zárodečné základy kreseb a vyziologie jejich vzniku u 
embrya užovky obecné.) Zeitschr. f. wiss. Zool. Bd. 58, 1894.</li>
	<li><a name="54"></a>Fioroni, P.: Zur Pigment- und Musterentwicklung bei squamaten Reptilien. 
(Vývoj barviv a ornamentů u šupinatých plazů.) Revue Suisse de Zoologie. T. 68, 
No. 4, 1961.</li>
	<li><a name="55"></a>v. Harnack, M.: Die Hautzeichungen der Schlangen. (Kožní kresby hadů.) Z. 
Morph. u. Oekol. Der Tiere, Bd. 41, 1953. Wolf, K. L. a Wolf, R.: Symmetrie (Textband). Münster/Köln, 1956.</li>
	<li><a name="56"></a>Mertens, R.: Gibt es eine Mimikry bei Korallenschlangen? (Existuje u 
korálových hadů mimikry?) Natur und Volk, Bd. 87, 1957.</li>
	<li><a name="57"></a>Magnus, D.: Experimentelle Untersuchungen zur Bionomie und Ethologie des 
Kaisermantels Argynnis paphia L. (Experimentální zkoumání zabývající se binomií 
a ethologií perleťovců stříbropasých – Argynnis paphia L.) Zeitschr. f. 
tierpsychologie, Bd. 15, 1958. Tinbergen, N., Meeuse, B. J. D., Boerema, L. L. a Varossieu, W. W.: Die Balz des 
Samtfalters, Eumenis (= Satyrus) semele L. (Svatební let okáče.) Zeitschr. f. 
Tierpsychologie, Bd. 5, 1942.</li></ol>4. Peří<ol>
	<li value="58"><a name="58"></a>Becker, R.: Die Strukturanalyse der Gefiederfolgen von Megapodius freyc. 
reinw. Und ihre Beziehung zu der Nestlingadune der Hühnervögel. (Strukturní 
analýza střídání šatů u tabona – Megapodius – a jeho vztah k prachovému peří 
mláďat kurovitých ptáků.) Revue Suisse de Zoologie, T. 66, 1959. Frank, F.: Die Färbung der Vogelfeder durch Pigment und Struktur. (Pigmentální a 
strukturní zbarvení ptačího péra.) Journ. f. Ornithol. Bd. 87, 1939. Sick, H.: Morphologisch-funktionelle Untersuchungen über die Feinstruktur der 
Vogelfeder. (Funkcionálně morfologické zkoumání nejjemnějších struktur ptačícho 
pera.) Journ. f. Ornithol., Bd. 85, 1937.</li>
	<li><a name="59"></a>Brinckmann, A.: Die Morphologie der Schmuckfeder von Aix galericulata L. 
(Morfologie ozdobného pera mandarinské kachny.) Revue Suisse Zoologie, T. 65, 
No. 34, 1958.</li>
	<li><a name="60"></a>Göhringer, R.: Vergleichende Untersuchungen über das Juvenilund Adultkleid 
bei der Amsel (Turdus merula L.) und beim Star (Sturnus vulgaris L.) (Srovnávací 
studie o juvenilních a pozdějších hávech u kosa a u špačka.) Revue Suisse 
Zoologie, T. 58, 1951.</li>
	<li><a name="61"></a>Sager, E.: Morpohologische Analyse der Musterbildung beim Pfauenrad. 
(Morfologická analýza utváření ornamentů pavího vějíře.) Revue Suisse Zoologie, 
T. 62, 1955.</li>
	<li><a name="62"></a>Beebe, W.: Phessants. Their lives and Homes. (Pávi. Jejich život a výskyt.) 
New York, 1936.</li>
	<li><a name="63"></a>Schenkel, R.: Zur Deutung der Balzleistungen einiger Phasianiden und 
Tetraoniden. I.-II. (Výklad průběhu tokání u bažantů a tetřevů.) Ornithol. 
Beob., Bd. 53, 1956, Bd. 55, 1958.</li></ol>5. Mořští plži<ol>
	<li value="64"><a name="64"></a>Lemche, H. u. Wingstrand, K. G.: The anatomy of Neopilina galatheae. 
Galathea Report, Vol. 3, Copenhagen, 1959.</li>
	<li><a name="65"></a>Bürgin-Wyss, U.: Die Rückennhänge von Trichesia coerulea (Mont.). Eine 
monograpische Studie über Farbmuster bei Nudibranchiern. (Hřbetní přívěsky u 
plže Trunchesia coerulea. Morfologická studie o barevných ornamentech u 
nahožábrých.) Revue de Suisse de Zoologie, T. 68, No. 4, 1961. Hoffmann, H.: Dr. H. G. Bronns Klassen u. Ordnungen des Tierreichs. (Třídy a 
řády živočišné říše podle Dr. H. G. Bronnse.) 3. Bd.: Mollusca, II. Abt.: 
Gastropoda, 3. Buch: Opisthobranchia. Leipzig, 1932. Přehled faun evropských moří: Privot-Fol, A.: Faune de France. 58: Mollusques, 
Opisthobranches. Paris, 1954 (neobsahuje odkazy na literaturu.).</li>
	<li><a name="66"></a>Podrobné odkazy u Hoffmanna (viz pozn. 2). Zejména důležité: Naville, A.: 
Notes sur les Eolidiens. (Poznámky o Aeolidiích.) Revue Suisse de Zool., Bd. 33, 
1926. Rousseau, Ch.: Histophysiologie du Foie des Eolidiens. (Histofyziologie jater u 
Aeolidií.) Arch. Anat. Mierosc., Vol. 31, 1935.</li>
	<li><a name="67"></a>Fox, D. L.: Animal Biochromes and structural Colours. (Biochromatické a 
strukturní barvy u živočichů.) Cambridge, 1943.</li>
	<li><a name="68"></a>de Beer, Sir Gavin, F. R. S.: Embryos and Ancestors. (Embrya a předkové.) 
3rd ed., Oxford, 1958, S. 57.</li>
	<li><a name="69"></a>Thomson, T. E.: The Natural History, embryology, larval Biology and 
post-larval development of Adelaria proxima. (Adelaria proxima – biologie, 
embryologie, larvální a postlarvální vývoj.) Philos. Transact., R. Soc. London, 
Ser. B., No. 686, 1958.</li>
	<li><a name="70"></a>Bolk, L.: Das Problem der Menschwerdung. (Problém vzniku člověka.) Jena, 
1926.</li>
	<li><a name="71"></a>Portmann, A.: Bosellia mimetica Trinchese, Opisthobrance retrouvé en 
Méditerranneé. (Bosellia mimetica Trinchese, zadožábrý plž nalezený ve 
Středozemním moři.) Vie et Milieu. T. IX., fasc. I, 1958.</li>
	<li><a name="72"></a>Thompson, T. E.: Defensive acid – secretion in marine Gastropoda. (Ochranná 
kyselinová sekrece u mořských plžů.) Journ. Marine Biol. Assoc. United Kingd. 
Bul. 39, 1960.</li>
</li>
	</li>
	</li>
	</li>
</ol>
<h3> VII. EVOLUCE</h3>
<ol>
	<li value="73"><a name="73"></a>Portmann, A.: Der biologische Beitrag zu einem neuen Bild des Menschen. 
(Příspěvek biologie k vytvoření nového obrazu člověka.) Eranos-Jahrbuch für 
1959. Bd. 28, 1960. Zkráceně v: Der Monat, Bd. 12, April 1960, pod názvem: 
Ptolemäer und Kopernikaner. (Ptolemaiovská a kopernikánská tradice.)</li>
	<li><a name="74"></a>Eiseley, L.: Darwin’s Century. (Darwinovo století.) New York, 1958. Himmelfarb, G.: Darwin and the Darwinian Revolution. Darwin a darwinistická 
revoluce.) London 1959. (Důležitý především jako příspěvek k duchovním dějinám 
19. století.) V: Vyss, W.: Charles Darwin. Zürich/Stuttgart, 1958.</li>
	<li><a name="75"></a>Conrad-Martius, H.: Utopien der Menschenzüchtung. (Utopie o eugenice 
člověka.) München, 1955.</li>
	<li><a name="76"></a>K chronologizaci a jejímu vlivu na biologii srovn.: Eiseley (pozn. 2), kap. 
III. A především kap. IX.</li>
	<li><a name="77"></a>Lamarck (1744 – 1829) Jean-Baptiste de Monet, Chevalier de Lamarck, po 
revoluci ‘Lamarck’ byl od roku 1793 až do své smrti činný v přírodovědeckém 
muzeu v Paříži. Po větších botanických dílech se po léta s úspěchem zabýval 
systematizací bezobratlých živočichů a přitom vytvořil také svou evoluční teorii 
(Philosophie Zoologique 1809). V bojích o lamarckismus a darwinismus byla 
stavěna do popředí hlavně Lamarckova teorie o’dědičnosti nabytých vlastností’ a 
po jejím experimentálním vyvrácení byl i celý lamarckismus prohlášen za 
překonaný. Podle mého mínění je však jádrem Lamarckova učení hypotéza o 
‘tendenci k neustálému zdokonalování’, která prý působí v živých bytostech. Při 
hypotéze o této tendenci, jež je metafyzickým postulátem, postavil proti Darwin 
myšlenku o selekci. Darwin a Lamarck se ve svých hypotézách o dědičnosti 
dopustili stejně hlubokých omylů, i když se jejich myšlení bralo rozličným 
směrem! Diskuse o Lamarckovi musí vycházet z metafyzického kontextu jeho 
myšlení, má-li být práva svému předmětu. Jen tak lze pochopit také skryté 
příčiny ‘recidiv’ tolik zneváženého lamarckistického myšlení u Darwina. Novější 
vydání Lamarckova hlavního díla: Philosophie Zoologique, Paris, 1873.</li>
	<li><a name="78"></a>Kromě učebnic podává základy genetiky: Darlington, C. D.: Evolution of 
Genetic Systems. (Vývoj genetických systémů.) Edinburgh/London, 2. Auflage, 
1958, viz též pozn. 7.</li>
	<li><a name="79"></a>Díla v nichž je vyloženo nyní jistě daleko nejrozšířenější pojetí evoluce: Evolution after Darwin. (Editor Sol Tax.) 3. sv. Chicago, 1960. Huxley, J. S.: Evolution, The Modern Synthesis. London, 1942. Huxley, J., Hardy, A. C., Ford, E. B. (ed.): Evolution as a Process (Evoluce 
jako proces). London, 1954. Mayr, E.: Systematics and The Origin of Species, (Systematika a původ druhů.) 
New York, 1942. Rensch, B.: Neuere probleme der Abstammungslehre. (Novější problémy vývojové 
teorie.) Stuttgart, 1947. Kritická hodnocení problémů evoluce (náš seznam neobsahuje práce, které by 
vycházely z apriorního odmítnutí ‘Všeobecné evoluční teorie’): Cuénot, L.: La genése des especes animales. (Vývoj živočišných druhů.) Paris. 
3me édition, 1932. Dalcq, A. M.: Bréves réflexions d’un embryologist sur le probleme de 
l’Evolution. (Stručné úvahy embryologa nad problémem evoluce.) L’Age Nouveau, 
No. 105, Févr-Mars 1959. Grene, M.: The Faith of Darwinism. (Víra darwinismu.) Encounter, Vol. 13, No. 6, 
1959. Guyénot, E.: Deux problémes insolubles de la Biologie transformiste. (Dva 
neřešitelné problémy evoluční biologie.) Foi et Vérité, XX, 1950. Heuts, M. J.: Theorien und Tatsachen der Biologischen Evolution. (Teorie o 
skutečnosti biologické evoluce.) Verh. d. Deutschen Zool. Gesellsch. Freiburg, 
1952. Hooykass, R.: Natural Law and Divine Miracle. (Přírodní zákon a boží zázrak.) 
Leiden, 1959. Kälin, J.: Zur Frage der Kausalität in der Makroevolution. (K otázce kauzality v 
makroevoluci.) Die Naturwissenschaften, H. 1, 46, Jg., 1959. Ruyer, R.: Les Postulats du Sélectionnisme. (Postuláty selekční teorie.) Revue 
philosophique de la France et de l’Etranger, 1956.</li>
	<li><a name="80"></a>Portmann, A.: Der Pfeil des Humanen. (Über Teilhard de Chardin.) – (Šíp 
lidství – O Teilhardovi de Chardin.) Freiburg i. Br., 1960. </li>
	<li><a name="81"></a>Huxley, J.: New bottles for new wine. (Nové sudy pro nové víno.), London, 
1957. Ruyer, R.: viz pozn. 9.</li>
</ol>
<h3> VIII. POŘÁDEK ŽIVOTNÍCH ZNAKŮ</h3>
<ol>
	<li value="82"><a name="82"></a>Sauer, F.: Die Entwicklung der Lautäußenrungen vom Ei ab schalldicht 
gehaltener Dorngrasmücken. (Vývoj zvukových projevů u pěnic podkrovních, od 
vajíčka držených ve zvukové izolaci.) Zeitschr. f. Tierpsychol., Bd. 11, 1954.</li>
	<li><a name="83"></a>Focillon, H.: La vie des formes. (Život forem.) Paris, 1945. Zde uvedené spisy nedokládají jednotlivá místa poslední kapitoly, nýbrž jsou to 
díla, jež obzvlášř podstatně zasáhla do řešení problémů, uváděných v této 
studii. Arber, A.: The Mind and the Eye. (Mysl a oko.) Cambridge, 1954. Arber, A.: The Natural Philosophy of Plant Form. (Přírodní filozofie rostlinných 
forem.) Cambridge, 1950. Buytendijk, F. J.: Anschsuliche Kennzeichen des Organischen. (Vizuelní projevy 
organična.) Philosophischer Anzeiger, 12, Jg., H. 4., Bonn, 1928. Buytendijk, F. J. J.: Wege zum Verständis der Tiere. (Cesty k porozumění 
živočichům.) Zürich/Leipzig, 1938. Plessner, H.: Die Stufen des Organischen und der Mensch. (Stupně organična a 
člověk.), Berlin, 1928. Köhler, W.: The Place of Value in a World of Facts. (Role hodnoty ve světě 
faktů.) London, 1938. Mattei, R.: Das Gestaltproblem. (Problém vzhledu.) Ergebnisse der Physiologie, 
Bd. 29, 1929. Marleau-Ponty, M.: La structure du comportement. (Struktura chování.) Paris, 
1949. Müller, A.: Die Grundkategorien des Lebendigen. (Základní kategorie života.) 
Monogr. Zur Naturphilosophie, Bd. III, 1954. Ruyer, R.: Le genése des formes vivantes. (Vývoj forem života.) Paris, 1958. Szilasi, W.: Wissenschaft als Philosophie. (Věda jako filosofie.) Zürich, 1945. Straus, E.: Vom Sinn der Sinne. (O úloze smyslů.) Berlin/Göttingen, 1956. Thompson, Sir d’Arcy Wentworth: On Growth and Form. (O růstu a formě.) 
Cambridge, 1942.</li>
</ol>
</raw>

ok cancel apply